Beatles a jejich americký rok
Právě dnes je to přesně šedesát let od chvíle, kdy ve Spojených státech vyšlo první album britských Beatles. Na tom by nemuselo být celkem nic světoborného, nebýt toho, že tímto vcelku nenápadným aktem byl odstartován jeden z nejdůležitějších roků v dějinách téhle mimořádně vlivné kapely a tím i populární hudby vůbec.
Začal vlastně trochu bizarně. Beatles byli samozřejmě dobré zboží, to si pánové sedící v kancelářích hudebních vydavatelství dobře uvědomovali. Zároveň byli ale také zbožím kontroverzním, vždyť si vezměte už jen ty jejich „rebelské“účesy... Vlivem toho si vydavatelé kapelu tak trochu přehazovali jako horký brambor. Americký debut kapely s dobově legračním názvem Introducing...The Beatles (Představujeme...The Beatles) vydal label Vee-Jay a pouhých deset dní nato firma Capitol přišla s deskou Meet The Beatles!, z čehož pak měli na pár týdnů právníci úrodné finanční žně.
To ale není podstatné tolik jako to, co následovalo. Začátkem února se Beatles poprvé vydali do Spojených států také koncertovat, čímž se nejen přelila vlna beatlemanie přes oceán, ale kapela také prošlapala cestu dalším skupinám, čímž vystřelila ze startovacího revolveru k takzvané britské invazi, jejímiž dalšími hlavními křižníky byli Rolling Stones, Kinks či Animals. Do Ameriky se pak Beatles vrátili v létě téhož roku, krátce po premiéře svého prvního (a jistěže nejlepšího) filmu Perný den, aby podnikli třicetikoncertní turné po třiadvaceti městech. V době pobytu v New Yorku se poprvé setkali s Bobem Dylanem. Bylo to trochu jako oheň a voda – zatímco Beatles byli rozjívení veselí kluci, Dylan v sobě nezapřel zahloubaného intelektuála, který zrovna v té době přemítal o tom, jak svým fanouškům vytře zrak svojí elektrifikací. Zejména John Lennon byl prý z Dylana naprosto paf a moudré spisy hovoří o tom, že právě v onom newyorském hotelovém pokoji vyuzeném dýmem z marihuany (kterou liverpoolským hochům Dylan nabídl poprvé v životě) má kořeny celkový posun Beatles od rozjuchaného milostného textaření k serióznější poetice.
Beatles si vůbec v Americe připadali tak trochu jako v Jiříkově vidění. Když přijeli do Jacksonville na Floridě, zjistili, že hlediště je rasově segregované – s něčím takovým se nikdy předtím nesetkali. Ale protože už tehdy nebyli žádná ořezávátka, dupli si a prohlásili, že pokud nebude hlediště spojeno a fanoušci přirozeně promícháni, hrát se nebude. Samozřejmě že se hrálo. Bylo to patrně vůbec poprvé v americké popkultuře, alespoň v jižanských státech, kde k něčemu takovému došlo, a byl to zásadní precedens jak pro stávající šňůru, tak pro všechny další. Ostatně na koncert, kde najednou stála poprvé v životě obklopena bílými jako rovná mezi rovnými, krásně vzpomíná v jednom z dokumentů Whoopi Goldbergová. Té bylo tenkrát devět let a počítala se mezi nejzapálenější beatlovské fanynky.
Rok 1964 pro Beatles tedy začal možná trochu nenápadně. Mnoha lidem se ale během něj dost zásadně změnil život k lepšímu. Je dobré si takové věci stále připomínat.