Dvojí vstup do nového roku
Novoročním koncertem Česká filharmonie neoslnila. Dohnala to působivým Mesiášem
Česká filharmonie koncem minulého týdne naplno vstoupila do nového roku uvedením Händelova Mesiáše, jednoho z nejslavnějších barokních oratorií. Německý skladatel Georg Friedrich Händel ho zkomponoval v Anglii, kde zanechal nejvýraznější stopu a je tu dodnes považován za národního skladatele. Anglický text je sestaven z krátkých citátů ze Starého a Nového zákona, které dohromady tvoří Ježíšův příběh. Od prorockých předpovědí příchodu Mesiáše přes vánoční část o narození Ježíše, část velikonoční o jeho umučení až k závěrečným partiím o vzkříšení a jeho vítězství nad smrtí.
Je to zralý Händel s ohromnou škálou kompozičních postupů ve sborových číslech i áriích pro čtveřici sólistů. Skladatel vynikal pozoruhodně přirozenou schopností přiblížit obsah velmi různorodých biblických textů a smyslem pro zpívané slovo – a duchovní obsah dominoval celému provedení pod taktovkou uznávaného znalce Nicholase
Kraemera. Britský dirigent starší generace zvolil pojetí, které bylo jakýmsi dobře trefeným kompromisem mezi autentickou interpretací a provedením na moderní nástroje s větším obsazením sboru.
Pražský filharmonický sbor je doma v romantickém repertoáru, ale tady zpíval velmi uměřeně a technicky spolehlivě. V počtu asi padesáti zpěváků měl průzračný nosný zvuk a zejména přesvědčivý výraz. Ze čtyř zahraničních sólistů byl nejpůsobivější tenorista Andrew Staples, zatímco hlas basisty Matthewa Brooka zněl už trochu opotřebovaně. Oba a stejně tak sopranistka Carolyn Sampsonová a altistka Helen Charlstonová ovšem dobře věděli, o čem zpívají, a dovedli své party patřičně procítit. Česká filharmonie hrála v komornějším obsazení soustředěně a jemně, zvuk byl i bez vibrata barevně zajímavý. Brilantní byl pak výkon trumpetisty Waltera Hofbauera. Příjemné bylo i zařazení koncertů krátce po vánocích, kdy ještě vládne sváteční atmosféra, a přitom opadne předvánoční shon. A poslední provedení v sobotu odpoledne na Tři krále bylo po všech stránkách mimořádně působivé.
Novoroční srovnání s Vídní nedopadlo moc dobře
Jako vstup do nového roku to bylo možná o něco přesvědčivější než novoroční koncert, který jsem ovšem sledoval jen z televize, takže nechci hodnotit detaily interpretačních výkonů. Přímý přenos 1. ledna večer se ovšem dostal do nepříjemné konkurence světového lesku Novoročního koncertu z Vídně. Ten letos zanechal mimořádně silný dojem díky preciznímu a zralému vedení Christiana Thielemanna.
Oproti tomu koncert dirigovaný Jakubem Hrůšou vyzněl jaksi domácky, a tedy lehce provinčně. Atmosféru odlehčenosti, radosti a zároveň jisté svátečnosti se v Rudolfinu trefit nepodařilo. Moderování Marka Ebena sice mělo svou laťku a humor, ale není důvod, aby takovýto koncert byl z pódia ozvláštňovaný vtípky. Moderování pro sál a pro televizi jsou navíc dva různé žánry, které není možné zcela spojit dohromady.
Z české hudby se neobjevily některé nejlepší kusy (Krásnému modrému Dunaji prostě může konkurovat jen Vltava), koncertní mistr Jiří Vodička hrál sóla ve Dvořákovi solidně, ale ani jeho kšandy do atmosféry slavnostního novoročního koncertu nepatří. Z Dvořáka a Janáčka se pro tuto příležitost dá vybrat zajímavěji, jubilanta Smetany bylo málo a připomínat nakonec výročí populární Gershwinovy Rapsodie v modrém, když má koncert být začátkem Roku české hudby, také není nejlepší nápad. Zkrátka jak to někdy bývá, chytalo se příliš mnoho zajíců a všichni tak trochu utekli.
Autor je hudební publicista