Bisexualita je výhodná
K bisexualitě předurčují muže jiné vlohy, než jaké se skrývají v pozadí homosexuality. Bisexuálové dědí což se jim evolučně vyplácí. Plodí více potomků.
ochotu riskovat,
Homosexuálové a bisexuálové představují evoluční záhadu. Mají pro své chování zjevné genetické dispozice. Při pohlavním styku s osobami stejného pohlaví však nezplodí potomky, což je z hlediska předávání vloh dalším generacím zásadní handicap. Podle zákonitostí evoluce by měly vlohy posilující sklon k homosexualitě a bisexualitě z populace vymizet. Nic takového se ale neděje a tyto varianty DNA tvoří nedílnou součást dědičné informace lidstva po dlouhá tisíciletí. To znamená, že s sebou nesou evoluční výhody, které nad všemi handicapy převáží.
Dědičné vlohy spojené s homosexualitou a bisexualitou představují třaskavé téma a často jsou předmětem bouřlivých diskusí. Ty se rozhořely už před lety, když američtí genetici přisoudili vlohy pro homosexuální chování mužů genům nacházejícím se na pohlavním chromozomu X, který předávají synům jejich matky.
Muži s nimi sice dědí výrazně snížené vyhlídky na zplození vlastního dítěte, ale ženám tytéž vlohy zajistí vyšší plodnost. „Geny pro mužskou homosexualitu“tak ženám „pomáhají“a mužům naopak „škodí“. Výsledný efekt je ale v rámci populace pozitivní, a vlohy se v ní proto udrží.
Ochota riskovat
Stojí za bisexualitou a homosexualitou stejné dědičné vlohy? Doplácejí bisexuálové na své sexuální zaměření, nebo jim přináší nějakou evoluční výhodu? Na tyto otázky přináší odpověď nová studie dvojice evolučních biologů S'-liang Sunga a Ťien-č' Čanga působících na Michiganské univerzitě v americkém Ann Arboru. Její výsledky zveřejněné vědeckým časopisem Science Advances vyvolaly značný rozruch. Někteří vědci je považují za přínos, jiní je odmítají jako chybné a další se obávají, že můžou přispět ke stigmatizaci
Průměrný počet dětí u jednotlivých skupin
VĚDA
sexuálních menšin. Sung a Čang využili genomy 450 000 lidí z rozsáhlé britské genetické databáze UK Biobank a z té načerpali také údaje o tom, zda lidé měli sex s osobami stejného pohlaví. Zjistili, že jak homosexuální, tak i bisexuální chování je asi z 25 procent podmíněno dědičně. Zbývajících 75 procent padá na vrub prostředí, k němuž je nutné počítat nejen působení rodiny, školy nebo přátel, ale třeba i podmínky, jakým je vystaveno vyvíjející se embryo a plod v těle matky.
Z dat v UK Biobank vyplývá, že heterosexuálové zplodí v průměru 1,8 dítěte, bisexuálové 1,2 dítěte a homosexuálové 0,25 dítěte. Vědce zajímalo, zda může vyšší počet zplozených dětí souviset s jinými typy chování, například s ochotou podstupovat riziko nebo s otevřeností k novým životním zkušenostem.
Zjistili, že muži, kteří nesli vlohy spojené s bisexualitou, ale přitom neměli homosexuální pohlavní styk, vykazovali vyšší sklon k riskování a zplodili více dětí, než odpovídá průměru heterosexuálních mužů. A naopak, heterosexuálové, kteří vlohy pro bisexualitu postrádali, byli opatrnější a měli dětí podprůměrný počet. Sung a Čeng z toho vyvodili, že bisexuálové těží výhodu z vloh, které jim spolu se sexuální orientací vkládají do vínku také vyšší ochotu riskovat, např. nechráněným sexem.
„Naše výsledky naznačují, že mužské varianty genů spojené s bisexualitou jsou s velkou pravděpodobností výhodné pro plození dětí, což vysvětluje, proč tak dlouho přetrvávají v populaci. Zároveň nám to dovoluje předvídat, že se v populaci udrží i do budoucna. Rizikové chování je základní příčinou pro udržení variant genů spojených s bisexualitou také u heterosexuálů. To znamená, že reprodukční výhoda variant genů spojených s bisexualitou je vedlejším produktem reprodukční výhody rizikového chování,“vysvětluje výsledky studie Ťien-č' Čang.
Vědecké kontroverze
Sung a Čeng porovnali genetický základ bisexuálního chování s genetickým základem homosexuality a došli k závěru, že se od sebe výrazně liší. Genetické varianty spojené s homosexualitou předurčovaly i přísné heterosexuály ke zplození nižšího počtu dětí, což by mělo vést k postupnému ubývání těchto vloh v populaci. Z dat uložených v databázi UK Biobank ale vyplývá pravý opak – podíl lidí udávajících pohlavní styk s osobami stejného pohlaví v posledních desetiletích roste.
Song a Čeng to vysvětlují tím, že sledovali genetické základy sexuálního chování, a nikoli chování samotné. Sexuální orientace je ovlivněna jak geneticky, tak i faktory vnějšího prostředí. Vloh pro homosexualitu může v populaci ubývat, ale tolerantnější společenské klima přispívá k nárůstu tohoto chování.
Kritici studie Sunga a Čenga nešetří. Sociolog Robbee Wedow z Purdueovy univerzity se v rozhovoru pro vědecký časopis Science netají obavami ze společenských dopadů studie.
„Podobné analýzy se zdají po technické stránce správné. Ale spojení evoluční zdatnosti s bisexuálním chováním není jen nesprávné, ale při chybné interpretaci může být dokonce nebezpečné. Toto chabé vědecké zjištění bude zneužito k vytváření příběhů o bisexualitě a evoluci, které nejsou pravdivé,“tvrdí Wedow.
„Jde o čistě empirické pozorování,“brání se Čeng. „Nevynášíme žádný morální soud o riskantním chování a věříme, že má v závislosti na okolnostech jak své klady, tak i zápory – jako ostatně téměř každá vlastnost. Takový výzkum by neměl být tabu a už vůbec by se neměl zakazovat. Měli bychom bisexualitu a homosexualitu studovat víc. Je to částečně biologická otázka a my bychom jí měli porozumět. Mnoho studií, které byly kdysi považovány za nebezpečné, nakonec přispělo k pokroku vědy, techniky a společnosti.“
Mužské varianty genů spojené s bisexualitou jsou s velkou pravděpodobností výhodné pro plození dětí, proto přetrvávají v populaci