Prostor, kterému nešlo odolat
Na Novém Městě v Praze, Na Zderaze, se nachází kostel svatého Václava. Gotická stavba byla kdysi královským kostelem Václava IV., ale dnes je ve srovnání s protějším barokním chrámem svatých Cyrila a Metoděje spíše zasutým místem. To se ale postupně mění
LN Galerie je vůbec prvním výstavním prostorem v hlavním městě zaměřeným výhradně na tvorbu autorů, kteří se z různých důvodů nemohou nebo nechtějí vřadit do běžného výtvarného provozu. Kdo za myšlenkou galerii zřídit stojí?
Galerii si vysnil Vladimír Drábek, který už před deseti lety na Letné založil Ateliér radostné tvorby pro rozvíjení talentu umělců s různými druhy zdravotního znevýhodnění. Vlastní výstavní prostor v Praze považoval za další, logicky navazující krok. Mně se poměrně úspěšně dařilo několik let Vladimíra od té myšlenky zrazovat, protože jsem už kurátorem galerie kdysi byl a věděl jsem, kolik sil a peněz taková věc stojí.
Ale nakonec na mě vyzrál, protože mi ukázal prostor ve středu města, kterému nešlo odolat. K pronájmu nám ho velkoryse nabídla paní farářka Emanuela Blažková z Církve československé husitské, a to na základě předchozí spolupráce s Ateliérem radostné tvorby. Dobře odhadla, že bývalá plynová stanice, která od padesátých letech stojí na pozemku kostela, může svou industriální neuhlazeností souznít s tím, čemu se říká „umění v surovém stavu“, tedy art brut.
LN Tvorbou art brut – někdy se užívá i termín „outsider art“– se zabýváte už od konce devadesátých let. Čím vás přitahuje, fascinuje, dráždí?
Rozhodující pro mě byl zážitek z civilní služby, kterou jsem si musel vybrat místo vojny: rok a půl jsem pracoval v Liberci v občanském sdružení pro péči o duševně nemocné Fokus. Přišel jsem tam o spoustu literárních, hloupě romantických představ o tom, co je takzvané šílenství, ale zato jsem se setkal s mnoha opravdu nezapomenutelnými osobnostmi, a to ne nutně jenom tvůrčími. Zvlášť inspirativní byl Zdeněk Košek z Ústí nad Labem, protože ve svých kresbách dokázal bludy duševní nemoci odkrýt jako nezodpovězenou záhadu, která se v posledku dotýká nás všech. A tu záhadu bych vlastně mohl zobecnit na celé art brut: kdo z nás s jistotou ví, jaké je naše místo na světě? Co nás to nutí vrhat se do zdánlivě úplně bezúčelných činností? Odkud vlastně přichází inspirace?
LN Výběr vystavených autorů podmiňujete tím, aby v jejich díle nebyl znát jakýkoliv vědomý kalkul zaměřený k dosažení úspěchu ve světě současného umění. Dá se říct, že právě svojí spontaneitou a emocionalitou je art brut jakýmsi protipólem výtvarného umění dneška?
Je mi líto, ale u současného výtvarného umění se až příliš často potýkám s otázkou, jestli jeho tvůrcům mám, nebo nemám „uvěřit“. U pravého art brut tohle váhání úplně odpadá: najednou máte jistotu, že to, s čím se setkáváte, nemůže být jiné. Nemusíte se trápit letopočtem, kdy dílo vzniklo, ani všelijakými pochybnostmi, jestli se do jeho podoby promítla ta či ona dobová móda. Někdy je až nepochopitelné, proč se lidé i v krajně nepříznivých podmínkách věnují tvorbě, za kterou nečekají ani odměnu, ani uznání.
Spisovatel Aleš Palán nám v jedné ze svých knih představil člověka, který žije bez světla, bez tepla a bez vody v plesnivém sklepě na brambory na okraji jedné vesnice – ale i tam má potřebu kreslit a přemýšlet o světě zcela osobitým způsobem. Jeho důvody, proč něco takového dělá, mě zajímají rozhodně víc než všechny sledované žebříčky současných výtvarníků, do kterých se údajně vyplatí investovat, aby se dobře zhodnotily peníze.
LN Jak si stojí české, potažmo československé art brut v porovnáním se zbytkem světa? Jde o fenomén spojený se starým kontinentem, anebo umění autodidaktů nezná hranice?
Existuje mimořádně zajímavé art brut japonské, indické nebo latinskoamerické, takže to opravdu není žádná evropská „zpovykanost“. České art brut pomáhala od devadesátých let minulého století objevovat hlavně nedávno zesnulá Alena Nádvorníková, která jako určitou naši kulturní zvláštnost představila světu kresby spiritistických médií. Vyvolávači duchů z krkonošského podhůří nebo ze severu Slezska totiž opravdu zachycovali „onen svět“výrazně jinak než například spiritisté ve Francii.
V těch nejvýznamnějších světových sbírkách art brut obvykle nechybí nějaký takový český „duchověrec“, ale také třeba fotograf Miroslav Tichý, Anna Zemánková nebo už jmenovaný Zdeněk Košek. A těší nás, že zájem už začínají přitahovat i určití autoři z okruhu Ateliéru radostné tvorby, jako je Karel Pajma, rýsující jen s pomocí pravítka a úhloměru podivuhodné abstraktní architektury.
LN Můžete přiblížit výstavy, kterými v Galerii Art brut Praha otevřete nový rok 2024?
Jméno Zdeňka Koška tu padne už potřetí, ale jeho výstava, kterou plánujeme na únor, opravdu z našeho dosavadního výstavního programu výrazně vybočuje tím, jak velmi slavný autor to dnes je. Chystám se ho ovšem představit poněkud nezvykle: vybírat budu především z jeho olejomaleb, a to navzdory tomu, že bývají obvykle z art brut vyřazovány.
Zmínil bych se také o tom, že připravujeme samostatnou výstavu jedné z nejvýraznějších osobností Ateliéru radostné tvorby – Dagmar Filípkové. Proběhne v přímé návaznosti na výstavu, kterou bude mít v Muzeu insitního umění při Galerii umění v Litoměřicích.
LN Dodejme ještě, že výstavy nejsou jedinou programovou složkou...
Naším záměrem je, aby se galerie stala přitažlivým živým místem, kde se něco děje. Každý týden ve středu večer zveme na doprovodné kulturní programy – přednášky, koncerty, autorská čtení poezie, filmové večery, moderované rozhovory a podobné akce. Tímto způsobem se nám daří otevírat art brut nejen různým druhům pohledu, ale i různým skupinám návštěvníků, kteří by si ho třeba jinak ani neobjevili.
Někdy je až nepochopitelné, proč se lidé i v krajně nepříznivých podmínkách věnují tvorbě, za kterou nečekají ani odměnu, ani uznání
Autorka je publicistka