Novoroční europuč
dobu na přijetí eura si totiž nemohli vybrat.
Už samotný výkop od ministra pro evropské záležitosti Dvořáka ukázal, že eurofanoušci nemají nejsprávnějšího lídra. Ministr bez agendy a mandátu ukázal nevídanou dávku elitářství, když českou korunu, která mj. v posledních letech patřila mezi velmi úspěšné měny, zdehonestoval tím, že ji označil „jen za pidiměnu“. Více než eurofanatický ministr mi přitom vadí, že nemá k naší měně sebemenší špetku respektu.
U pana prezidenta to vnímám jinak. Jeho výzva byla korektní, nicméně jsem názoru, že předtím by měl nejvyšší ústavní činitel iniciovat širší odbornou a politickou diskusi. Nikoliv se svým poradním týmem a blízkými politickými stranami, ale napříč odbornou veřejností a napříč politickým spektrem. S hnutím ANO, jako nejsilnějším politickým subjektem v zemi, o tom v každém případě nehovořil.
Podstatnější jsou ale věcné argumenty. Je nezpochybnitelné, že euro by skutečně přineslo řadu výhod. Firmy aktivní v mezinárodním prostředí by měly levnější a jednodušší řízení měnových rizik. Lze předpokládat, že by byly levnější úvěry jak pro spotřebitele, tak pro podniky. Nepochybně bychom měli větší ochranu před kurzovými krizemi a spotřebitelé by si mohli pohodlněji porovnat úroveň cen u nás a v jiných zemích.
Spoléhat na náš pidivliv v ECB?! Jsem ale přesvědčen, že všechny popsané a příp. další benefity jsou v současné době přebity výrazně vyššími riziky makroekonomického i celospolečenského významu. Předně je třeba si uvědomit současnou situaci v Evropské unii. Unie se v důsledku chybných rozhodnutí v klimatické, energetické či migrační politice stává velmi zranitelnou, ztrácí na ostatní světové velmoci, podniky přicházejí o konkurenceschopnost a rozevírají se sociální nůžky. Nepochybně rovněž v důsledku pandemie, celosvětové energetické krize a války na Ukrajině. Ale rovněž v důsledku nepromyšlených politických rozhodnutí a podcenění celé řady ekonomických i geopolitických faktorů.
Vzdát se v této situaci dobrovolně samostatné měnové politiky a spoléhat na náš „pidivliv“v rozhodování Evropské centrální banky je hazard, který je nad všemi dalšími argumenty těch, kteří s eurem nespěchají. Ať již jde o povinnost našeho závazku (odhadem 250 miliard Kč) v rámci tzv. Evropského stabilizačního mechanismu, jinými slovy záruku za slabé země eurozóny, nebo hrozbu zvýšení inflace v důsledku zvýšení cen služeb, notabene v době, kdy chudneme nejvíce ze zemí OECD. Případně snížení úroků u vkladů, argumentuje-li protistrana levnějšími úvěry. Technokraticky lze argumentovat i tím, že není splněno jedno konvergenční kritérium, byť souhlasím, že zřejmě jen dočasně.
Je faktem, že zachování koruny neudělá z Česka zemi automaticky úspěšnou. Stejně se tak nestane ani přijetím eura. V obou variantách to vždy bude na nás. Vysokou inflaci nevyřeší společná měna, stejně tak zadluženost, která je mj. v zemích eurozóny dvakrát vyšší než u nás. Argument vyšší kontroly EU nad nezbednými českými politiky stran rozpočtové odpovědnosti neberu. Žijeme v Česku a o tom, jestli to naši politici dělají dobře, či špatně, musí rozhodovat naši občané, nikoliv bruselští úředníci. Co by mělo být naším cílem? Být sebevědomým členem EU, nikoliv zemí, jejíž ekonomické, sociální a v důsledku politické parametry budou významně ovlivňovat státy, které se dostanou vlastním přičiněním do problémů. Nastane-li tak z důvodu jiných, rozhodně musíme být solidární. K tomu ale nepotřebujeme být součástí měnového jádra Unie.