Vzpomínka na Arika
Před deseti lety, 11. ledna 2014, zemřel Ariel Šaron, přezdívaný vojáky Izraelských obranných sil „Arik“(a poté, co v jomkipurské válce, v níž měli po překvapivém útoku nejprve navrch arabští sousedé židovského státu, dosáhl obratu na Sinaji a efektivně tak vyhrál pro svou zemi válku, v tisku dokonce i „král Izraele“). Zpráva o jeho skonu tehdy ukončila dlouhou nejistotu: Šaronův aktivní život fakticky skončil 4. ledna 2006, kdy utrpěl rozsáhlé vnitrolebeční krvácení a upadl do kómatu, z něhož už se neprobral a osm let jen přežíval ve vegetativním stavu.
Pomiňme však jak Šaronovy vojenské úspěchy (sloužil Izraeli jako voják ve všech jeho válkách, a býval označován za světově nejlepšího taktika i stratéga své doby), tak i jeho nezdravou životosprávu
Pondělí
Úterý (prakticky denně se přejídal, při 170 cm výšky vážil nakonec 115 kg a na otázku, proč při návštěvách rizikových oblastí nenosí neprůstřelnou vestu, sebeironicky odpovídal, že „v jeho velikosti nejsou k sehnání“, kromě toho měl i obrovskou spotřebu doutníků a jako potomek židovských emigrantů z Ruska také vodky). Věnujme se – aktuálně – jeho politice ve vztahu ke Gaze.
Poté, co se Šaron na jaře 2001 stal premiérem, usiloval o usmíření s palestinskými Araby a v září téhož roku veřejně prohlásil, že mají nárok na vlastní státnost. V květnu 2003 podpořil plán „Road Map for Peace“vypracovaný společně Spojenými státy, Evropskou unií a Ruskem. V rámci naplňování této vize mírového soužití s palestinskými Araby nechal v srpnu 2005 z Gazy násilně vystěhovat přes 9000 židovských osadníků
Středa a následně z ní stáhl i armádu. Toto rozhodnutí na jedné straně přivítali nejen palestinští Arabové a izraelská levice, ale i (podle průzkumu) zhruba 80 procent izraelských voličů, na druhé straně se ovšem proti němu jak v kruzích osadníků, tak v Šaronově politické straně Likud zvedl odpor, jehož protagonistou byl Benjamin Netanjahu. Skupina konzervativních rabínů nad Šaronem dokonce vyslovila kletbu vzývající anděla smrti. Zda příčinou následného prudkého zhoršení Šaronova zdravotního stavu bylo její působení, nebo zda šlo o souhru okolností, je věcí osobního přesvědčení. Faktem však zůstává, že Šaron už nestihl realizovat stažení izraelských osadníků a armády z velké části tzv. Západního břehu, které pláno- val, pokud by se mu podařilo zvítězit ve volbách na jaře 2006.
Čtvrtek
Pátek
Otázku, nakolik Šaronův přístup pozitivně zapůsobil na obyvatelstvo Gazy, zodpověděl podzim roku 2023, zdá se mi, celkem jednoznačně: jak svou velmi bolestnou bezprostřední zkušenost lapidárně vyjádřila Mia Schemová, jedna z propuštěných rukojmí: „Nejsou tam (tj. v Gaze) žádní nevinní civilisté.“I když je takové tvrzení – pod vlivem pochopitelných emocí – pravděpodobně přehnané, je potřeba si uvědomit, že ustavení samostatného státu palestinských Arabů bude nyní z izraelské strany čelit nedůvěře daleko větší než kdy dříve.
KAREL OLIVA
Sobota