Nově postaru aneb leden v Semaforu

Návrat k sedmi malým formám, původnímu záměru při vzniku divadla Semafor, které se poprvé v Praze zjevilo v říjnu 1959, hlásí jeho spoluzakladatel a dodnes všestranný autor, protagonista a šéf Jiří Suchý. Už lednový repertoár naznačuje, že to s očistou divadla od všech možných ekonomických pronájmů a hostovaček ne nepodobných jarmarku myslí vážně.

Nadále se míní vrátit k titulům a tvůrcům „spřízněným se Semaforem hudbou, humorem a poetikou“. V prohlášení k novému roku (v němž si kromě jiného připomeneme sto let od narození Jiřího Šlitra) se hlásí ke konzervatismu a respektu k tradici, zříká přímé a adresné satiry („máme za to, že náš národ je rozhádaný dost a že bv to už mohlo stačit“), hluku decibelů a vulgarit, ale ne podobenství, metafory, slovní hříčky. Chápe, že hudba zdejších komedií je nemoderní… „jsou nám bližší písničky, které ovlivnil trochu jazz, trochu swing či rock’n’roll, ale i šanson“…

Co se tedy v Semaforu v těchto dnech nabízí: Devatenáct tváří jazzu (16. 1.), balanc mezi koncertem a divadlem, jazzem a humorem, a mezi stylizací a improvizací, v němž dobové evergreeny zazní s novými texty Jiřího Suchého, jemuž je partnerkou Jitka Molavcová. Podobenství z roku 1968 Poslední štace

(19. 1.) v nové úpravě, slavná jazzová opera Suchého a Šlitra Dobře placená procházka

(24. a 31. 1.), nyní spíš jako muzikál. Vzpomínkový Návštěvní den u Miloslava Šimka s někdejšími kolegy (26. 1.). Vystoupení folkové skupiny Marien z Pardubic v nové formě Dveře dokořán

(28. 1.). Improvizované představení Jiřího Suchého a Jitky Molavcové s jazzem, dokumenty i povídáním Co na světě mám rád (29. 1.) a ještě Osvobozené divadlo Semafor (30. 1.), s výmluvnou anotací: „Semafor se půl století osvobozoval. Od prvotního diletantismu, od různých manýr, od ideologického tlaku, od ekonomického tlaku... Jediné, od čeho se osvobodit nehodlal, byl vliv Osvobozeného divadla. A o tom je naše představení.“