Jazykové hlavolamy
Dávný vtip vypráví o bezdětných českých manželích, kteří se chystají adoptovat dítě z Francie. Zatímco čekají na příjezd miminka, ostošest šprtají francouzská slovíčka, aby mu rozuměli, až začne mluvit.
Už tenkrát mě překvapilo, jak málo mých kamarádů a vrstevníků, náctiletých dětí, tenhle vtip pochopilo. Jasně, mnozí se (smutně) zasmáli při představě, že se manželskému páru v Československu povedlo adoptovat dítě zrovna z Francie. Zdálo se ale, že většině z nich nedocházelo, že nemluvně jakékoli rasy, národnosti či etnika pochytí jakýkoli jazyk, kterým se dorozumívají lidé kolem něj, ať jsou jakékoli rasy, národnosti či etnika. A ze své „původní“řeči, tedy té, kterou by se naučilo, kdyby zůstalo doma, nebude znát jediné slovíčko.
Pondělí
Úterý
V Československu jsme tenkrát žili v tak dokonalé monolingvní izolaci, že si to mnozí z nás neuvědomovali. Jistě, Češi se občas setkali se slovenštinou a Slováci mnohem častěji s češtinou, ve škole jsme se museli učit rusky… ale i tak byl pro nás výraz „cizí jazyky“značně abstraktní pojem. A jak funguje učení se jazyku, to jsme tenkrát pořádně nevěděli.
Dnes víme mnohem víc, ale přes četné studie na tohle téma zůstává spousta věcí nejasná. Víme už dávno, že „rodný jazyk“je misnomer, s jazykem se nerodíme, ale získáváme ho. Stane se součástí naší národní identity, kterou si taky musíme vybudovat. Víme taky, že dítě, pokud kolem sebe slyší několik jazyků, bude pravděpodobně míchat všechny dohromady, ale časem se nejspíš naučí jazyky od sebe oddělovat a přesně rozlišovat, který jazyk
Středa je vhodný pro komunikaci s tím nebo oním člověkem.
To se nemusí nutně povést, zejména pokud jedinci, kteří se kolem dítěte vyskytují, míchají dohromady dva nebo víc jazyků. Za příklad mohou posloužit mnozí obyvatelé jižního Slovenska, lidé maďarské národnosti. Vždycky jsem jim záviděla, že mají odmalička zvládnuté dvě řeči ze zcela odlišných jazykových skupin. Dokud mi slovenští Maďaři nevysvětlili (poněkud netypickou slovenštinou), že těch, kteří obstojně zvládli mluvenou i psanou formu obou jazyků, je mezi nimi sakra málo. Většina z pohodlnosti míchá oba jazyky dohromady a vytváří tím amalgám těžko srozumitelný pro kohokoli, kdo není slovenský Maďar.
Můj kamarád Pepa, děsně chytrý a šikovný chlapec, a jeho čínská manželka Wei, taky děsně chytrá
Čtvrtek
Pátek a šikovná, se rozhodli, že své miminko budou vychovávat trojjazyčně. On na malou Aničku bude mluvit zásadně česky, ona zásadně mandarinsky (Weiini rodiče sice původně mluvili nářečím, tím ale Aničku nebude zatěžovat). Mezi sebou se rodiče budou dorozumívat anglicky, což je koneckonců jejich jediný společný jazyk. Zdá se, že to vychází. Anička se snaží mluvit s maminkou mandarinsky, s tatínkem česky a se všemi ostatními lidmi anglicky. Je děsně chytrá a šikovná. Jak si to vyřeší s jazykovou identitou, to zatím nemůžeme vědět.
Sobota