S Janouchem na traktoru
Ve vydání LN ze 14. února 2012 vyšel tento text, jehož autorem byl historik Vilém Prečan a který nyní znovu uvádíme v souvislosti s úmrtím Františka Janoucha.
Směšné žabomyší války o to, co by si byl Václav Havel přál, či nepřál – mši v kostele, cestu s květinami po Vltavě a Labi, letiště, školu nebo divadlo nesoucí jeho jméno –, vypukly ještě předtím, než byla uložena do země urna s jeho popelem. A budou zajisté pokračovat dál, zejména v českém prostředí, kde se jako odpůrci nosné myšlenky nejčastěji prezentují lidé, kteří nemají chuť, invenci nebo síly angažovat se tam, kde je potřeba tvrdě a neokázale pracovat.
Pochopitelná ambice
Nejnovější spor o to, která instituce si má vzít na starost agendu Mezinárodní ceny Václava Havla a všechno, co s tím souvisí, však nepovažuji za malicherné dohadování, nad nímž by bylo možné mávnout rukou. S myšlenkou v tomto směru a s nabídkou, že by se věci ujala Nadace Charty 77, vystoupil už koncem prosince František Janouch, zkušený, byť neplacený profesionál na tomto poli; ústní příslib podpory své iniciativy dostal od Dagmar Havlové Veškrnové.
Své manažerské schopnosti prokázal světaznalý František Janouch nejen v tom, jak učinil z Nadace Charty 77 ve Stockholmu účinný nástroj pomoci disentu a nezávislé kultuře v Československu i v zahraničí, ale také jak ji dokázal přetransformovat na nástroj péče občanské společnosti v těch oblastech, kde státní péče chybí anebo kde to státní instituce neumějí. Připomenu jen zástupně za všechno ostatní Konto Míša (Leksellův gama nůž) a Konto Bariéry. Nadace Charty 77 je po ruce vždy, když je potřeba podpořit něco důležitého: seminář, konferenci, výstavu, na něž by jinak nebylo dost prostředků.
Nadace Charty 77 má dlouholeté osvědčené zkušenosti při organizování, spravování a udílení několika společensky prestižních cen – Jaroslava Seiferta, Františka Kriegla, Josefa Vavrouška a Toma Stopparda. Seifertova cena, udělovaná od roku 1984, má pravděpodobně lepší renomé než státní ceny za literaturu.
Upřílišněný nárok Knihovny Václava Havla
Jak se nyní z tisku dovídám, vnesla nárok na péči o Mezinárodní cenu Václava Havla Knihovna
Václava Havla (KnVH). Nejsem si jist, zda si lidé z KnVH uvědomují, co všechno představuje agenda spojená s mezinárodní cenou, která ponese jméno Václava Havla. Vyjmenuji jen vnější atributy, jako jsou mezinárodní výbor, porota, sekretariát, obstarání prostředků, které v daném případě musí být také reprezentativní, když pomineme všechny delikátní otázky s tak prestižní cenou spojené.
Z toho, jak knihovnu znám, považuji její nárok za upřílišněný: není na to disponována, abych byl co nejzdvořilejší. Knihovně Václava Havla chybí zkušenosti v tomto oboru, potřebná institucionální zakotvenost, mezinárodní prestiž a personální stabilita. Za posledních osm let se tu vystřídali tři ředitelé a několik správních rad. Stabilitě nepřispívají příliš velké zásahy jednoho z jejích zakladatelů. I nejnovější, v pořadí třetí ředitel Martin Palouš jako by své postavení nepovažoval za příliš jisté, když si nadále ponechává své pedagogické postavení ve Spojených státech.
Lze tedy mít oprávněnou pochybnost, zda je KnVH svými zkušenostmi na tomto poli dosti kompetentní pro tak náročný úkol, jako je péče o agendu zmíněné ceny. A zda dosavadní zkušenosti s fungováním knihovny nevyvolávají do budoucna oprávněné obavy ze zásahů a rozhodnutí diktovaných pomíjivými osobními sympatiemi a antipatiemi. Jako někdejší člen dvou různě složených správních rad knihovny vím, o čem mluvím.
Až bude jednou uveřejněna naše vzájemná exilová korespondence s Františkem Janouchem, bude zřejmé, že jsme se navzdory solidární spolupráci na společném díle nejednou neshodli. Občas se mi zdálo, že Janouchovo ego je příliš velké a že ho nepřiměřeně vystavuje na odiv. Musel jsem ale uznat, že kdyby Janouch nebyl takový, jaký je, nebyl by ve světě, v němž je nám žít, dokázal to, co má za sebou a na co může bez dalších slov odkázat. Kdyby seděl jako panenka v koutě, nic z toho, co jsem vyjmenoval výše, by nebylo. Ano, nebylo. Je možno říct bohužel, ale je tomu tak.
Ludvík Vaculík v jednom jadrném výroku napsal, že František Janouch je jako traktor. A ten, když jede a zanechává za sebou pořádnou stopu, „prdí a smrdí“. V dané kauze neváhám usednout na Janouchův traktor jako pomocník; když nic jiného, budu okřikovat ty, co by chtěli traktor řídit, i když na něm nikdy neseděli.