Na plnou demokracii nejsme připraveni

„Nikdy neříkám, že jsem přímo proti Putinovi. To nemá smysl,“říká Nejprve je podle ní „nutné vrátit důvěru lidí ve státní moc, opět je zapojit do budování občanské společnosti“.

opoziční politička Jekatěrina Duncovová, která chtěla kandidovat na ruskou prezidentku. Ruský nejvyšší soud vám nepovolil kandidovat v březnových prezidentských volbách. Co budete dělat dál?

Nejvyšší soud odmítl mé žádosti vyhovět, proti tomuto rozhodnutí se můžeme odvolat. Jenže víme, jaké mám vyhlídky. Proto jsem oznámila, že založím politickou stranu. Ta vznikne pro všechny lidi, kteří sdílejí mé hodnoty a mírový program.

V Rusku sice existují strany, které hovoří o míru, ale ve skutečnosti nic nedělají pro to, aby skutečně něco změnily a sjednotily lidi. V brzké době uspořádáme zasedání organizačního výboru strany a pak se vydám do regionů, kde se budu setkávat s našimi aktivisty. Původně tvořili v regionech předvolební štáby, ale protože teď už štáby potřeba nejsou, budou z nich regionální sdružení.

LN Chápu to správně, že hlavním heslem vaší strany bude mír?

Ano: mír, demokratické reformy, osvobození politických vězňů, zrušení zákonů, které porušují práva a svobody občanů.

Nebojíte se, že byste se mohla stát terčem represí – ještě tvrdších, než kterým jste dosud čelila? Řada ruských politiků jim byla a je vystavena. Víme, jak dopadl Alexej Navalnyj...

LN

Jsme připraveni na všechno. Existuje ale právní rámec a my se snažíme v něm působit. Navíc se nepovažuji za nějakého radikálního politika. Nevyzývám k nějakému násilnému jednání. Máme pozitivní program, proto nemá smysl s námi bojovat.

Věřím, že jsme vlastně všichni na stejné straně, že všichni rozumní lidé chtějí mír. Jen někteří jsou v zajetí propagandy vysílané hlavními televizními kanály a mají pocit, že jsme nepřátelé. My ale nejsme nepřátelé. Jsme lidi, kteří si přejí žít v mírumilovné zemi. Aby u nás bylo všechno v pořádku, aby se země rozvíjela, zlepšovala a nadále měla přátelské vztahy se všemi zeměmi, jak tomu bylo dříve.

LN Co vás vlastně přimělo jít do politiky? Byl to konflikt na Ukrajině, nebo něco jiného?

Ve skutečnosti se politikou zabývám léta, byť na lokální úrovni. Důvodem se stala nespravedlivost, která je všude okolo. Když jsem byla novinářkou, dá se říct, že jsem byla pouhým pozorovatelem. Všímala jsem si, co se děje lidem, jak jsou jejich práva porušována. Natáčela jsem o tom reportáže a bylo mi jich velmi líto.

Ale pak jsem si uvědomila, že nemohu problémy jen popisovat, že se musím zapojit do jejich řešení. Z novinářského hlediska to není správné, ale z toho lidského jsem nemohla jinak.

LN A co bylo tím přelomovým okamžikem?

Zrušení přímých voleb starosty našeho města. Když k tomu došlo, vytvořili jsme iniciativní skupinu, kterou jsem vedla, a usilovali jsme o obnovení přímých voleb. Se svým požadavkem jsme se dostali až k Nejvyššímu soudu. Ani tam jsme neuspěli, protože během kontroly podpisových archů nám chyběly čtyři podpisy, aby o naší žádosti rozhodlo zastupitelstvo oblasti…

Já jsem absolutně přesvědčena o tom, že naše archy byly zcela v pořádku. Přesto řada podpisů byla označena za neplatné nebo nedůvěryhodné. Rozhodovali o tom písmoznalci, kteří nenesou žádnou zodpovědnost za své rozhodnutí. Tehdy jsem si uvědomila, že musím sama kandidovat a stát se zastupitelem. A toho jsem dosáhla.

LN Takže nebojujete s Putinem, ale jde vám o změnu celého Ruska?

Nikdy neříkám, že jsem přímo proti Putinovi. To nemá smysl. Je nám jasné, že sice jeden člověk o všem rozhoduje, ale on není sám, existuje celý systém takzvaných politických elit.

Klíčové je, jak se vnímají ti, kteří reprezentují moc – úředníci a politici. Zvykli si na to, že existuje tvrdá mocenská vertikála, že se musí poslouchat jen ti, kteří jsou nahoře. Zapomněli při tom, že mají hájit zájmy občanů, kteří je volí. Je nutné vrátit důvěru lidí ve státní moc, opět je zapojit do budování občanské společnosti. A samozřejmě úředníkům musí být jasné, že zastupují především občany a nemají upřednostňovat to, co po nich požadují ti nahoře.

V Česku a obecně na Západě panuje přesvědčení, že Rusko a Rusové vůbec nejsou schopni žít v demokracii. Co si o tom myslíte?

LN

Částečně s tím souhlasím. Na úplnou demokracii nejsme ještě připraveni.

Vždycky mě udivují a překvapují lidí, kteří od rána do večera sledují hlavní televizní kanály. Ti lidé mají asi neuvěřitelnou psychickou odolnost, když to vydrží a zůstávají relativně příčetní. Ještě více je ale u nás lidí, kteří se o politiku nestarají vůbec. Takoví lidé znají jen práci a domov. O nic se nezajímají – protože si myslí, že nemohou nic ovlivnit. Proto se soustředí jen na svou rodinu. A to je velký problém.

Lidé nejsou zapojeni do řešení problémů, což paradoxně škodí i vládní moci. Protože nemůže najít lidi, kteří by se účastnili shromáždění nebo nějakých programů. Úředníci musí vracet peníze do rozpočtu, protože je nemohli vyčerpat – kvůli pasivitě lidí. Ničeho se neúčastní, protože jsou přesvědčeni, že na nich nezáleží. Nechodí volit, protože si myslí, že jejich hlas nemá žádnou sílu. Neúčastní se ani domovních schůzí, protože za ně rozhodnou jiní. Ztratili víru v to, že něco mohou dělat

sami. Proto je velmi obtížné hovořit o nějaké občanské společnosti v Rusku. A to bych chtěla změnit.

LN Jaká by měla být politika Ruska vůči Evropě, aby Evropa v Rusku neviděla hrozbu?

Je mi opravdu blízká politika, kterou Rusko prosazovalo na začátku tohoto tisíciletí. Tehdy se hovořilo o společném ekonomickém prostoru a bezvízovém prostoru s Evropou. To považuji za důležité. Ale pak se nit nějak přetrhla. A po protestech v roce 2011 až 2012 jsme mohli zapomenout na tranzici moci. Nyní jsme mimořádně závislí na tom, co ti nahoře říkají. O něčem rozhodli a neptají se nás, jestli to chceme, nebo ne.

Mnoho Rusů odjelo ze země do Evropy, integrovali se tam. Ale ne vždy se tam k nim chovají dobře. Je velmi důležité, abychom získali nazpět důvěru v sami sebe, v ruský lid. A aby v evropských zemích pochopili, že nemáme kolektivní zodpovědnost za to, co se děje.

My jsme připraveni naší zemi změnit. Nemůžeme ale jednat tak, jak nás vyzývá ukrajinská strana. Říkají, že musíme udělat revoluci, musíme vyjít do ulic a bojovat za ně, za mír a za práva. Ale to by nic nezměnilo, snad kromě toho, že bychom byli za mřížemi. A z vězení se žádné změny dělat nedají.

Proto jsem přesvědčená, že postupně, pozitivně musíme měnit zemi. Směřovat k přátelství s evropskými státy. Je jasné, že se v Evropě bojí Ruska. A v Rusku je výhodné tvrdit: „My jsme vám říkali, že Evropa je nepřítel. Vy jste nám nevěřili, ale podívejte, co dělá.“Je to taková oboustranná, do jisté míry politická hra, která propast mezi námi ještě prohlubuje.

Rusové se ničeho neúčastní, nechodí volit – věří, že jejich hlas nemá žádnou sílu... Proto je velmi obtížné hovořit o nějaké občanské společnosti v Rusku. A to bych chtěla změnit.