Bez eura ztrácíme vliv
Ekonom Jan Švejnar. Je na politicích, aby udělali osvětu a vysvětlili lidem, že je výhodné být v eurozóně
Jaké výhody by pro nás podle vás euro mělo v současnosti?
LN
S přijetím eura jsou pro nás zaprvé spojené významné politické výhody v rámci Evropy. Po odchodu Velké Británie z EU se celkem přirozeně přenesla velká část rozhodování o Evropě do kuloárů eurozóny, protože hlavní evropští hráči jsou zde zastoupeni a nemá pro ně význam čekat s důležitými debatami až na schůze, kde se do diskuse přidá pár dalších menších zemí. Na tuto změnu nás upozorňovali britští politici, když Británie odcházela z EU. Ti do té doby svoji politickou vahou zajišťovali, že se věci ohledně EU řešily v rámci EU, a ne předem v rámci eurozóny. Nyní už prakticky žádný silný hráč mimo eurozónu není.
Vedle politických důvodů má vstup do eurozóny značné ekonomické výhody pro domácnosti, podniky a stát. Jen poukážu na pár aspektů. Všichni ztrácíme tím, že platíme bankám podstatné poplatky, když měníme koruny na eura a zpět. To jsou desítky miliard korun. Další výhoda přechodu na euro pramení z toho, že při čerpání úvěru si nyní lidé, podniky a stát musí buď půjčovat za vysoký úrok v korunách, anebo musí čelit kurzovnímu riziku, když si půjčují za nízký úrok v eurech. Tento velký rozdíl v nákladech by odpadl přechodem na euro. Guvernér Chorvatské národní banky Boris Vujčić nedávno zdůrazňoval svým kolegům mimo eurozónu, jak se po nedávném přijetí eura Chorvatsku snížily úrokové sazby, na které si půjčuje. Tím výčet výhod nekončí.
Jaké jsou další výhody?
To, že už několik let máme v korunách vyšší úrokové sazby než sazby v eurozóně, znamená, že naše firmy jsou uvrženy do podstatné konkurenční nevýhody oproti konkurentům z eurozóny. Následkem toho někteří odcházejí z trhu, ostatní rostou pomaleji, méně potenciálních podnikatelů (startupů) má příležitost vstoupit na trh a celkově naše hospodářství roste pomaleji, než by rostlo s nižšími úrokovými sazbami. A dále, zahraniční investoři z eurozóny – pro nás ti nejdůležitější – vždy berou v potaz kurzovní riziko a mají menší tendenci investovat v zemi, kde je jiná měna než euro. Obzvláště když tato měna fluktuuje oproti euru. Tento menší objem investic opět způsobuje nižší ekonomický růst.
Pro Česko, které je již přes rok v ekonomické recesi a stále ještě nedosáhlo úrovně hrubého domácího produktu před covidem, jsou tyto aspekty vážným varováním. Je také znepokojivé, že za posledních několik let byla naše jádrová inflace – inflace očištěná o těkavé ceny energie a potravin – podstatně vyšší než v eurozóně. Pak jsou zde ještě jiné cenové aspekty.
Jaké cenové aspekty?
Země, které přestoupily na euro, jsou cenově transparentnější. Občané hned vidí, jaké ceny jsou doma a jaké v zahraničí. A to má i moderující efekt na domácí ceny, nemohou být bez povšimnutí o mnoho vyšší než ceny v zahraničí. V zemích, které mají národní měnu, si lidé sice domácí a zahraniční ceny mohou přepočtem srovnat, ale ve skutečnosti to ve všem automaticky nedělají.
Samozřejmě musíme vzít v potaz cenový efekt a spokojenost lidí s přechodem na euro. Studie však ukazují, že přechod na euro není spojen s růstem cenové hladiny, a rozhovory s občany nakonec ukazují, že nikde nemají zájem přejít zpět na původní domácí menu, ať už na chorvatskou kunu, slovinský tolar, nebo třeba slovenskou korunu.
Dlouho hovoříte o tom, že pokud by Česko mělo euro, mělo by nižší inflaci.
Evropská centrální banka (ECB) přistupovala k poslední inflační epizodě velice zdrženlivě. Situaci napřed analyzovala a uklidňovala podnikatelskou sféru i lidi. A začala zvedat sazby mnohem
později a zdaleka ne na tak na vysokou úroveň jako naše ČNB. Naše centrální banka začala už v roce 2021 hodně mluvit o nebezpečí inflace. Tím vlastně začala vyvolávat inflační očekávání. Pak v posledním čtvrtletí 2021 prudce zvýšila sazby a tím dále posílila inflační očekávání. Jádrová inflace, která se u nás ještě po většinu roku 2021 pohybovala poměrně nízko, podobně jako inflace v eurozóně, začala v posledním čtvrtletí 2021 prudce stoupat. Zatímco v eurozóně ještě zůstávala na dvou procentech, u nás šla na osm procent a pak do dvouciferných čísel. Důsledky byly vidět zvláště u podniků, z nichž mnohé začaly zvyšovat ceny více, než jim rostly náklady. Vláda na počátku roku 2022 zvažovala, že v roce 2022 dočasně zdaní abnormálně vysoké zisky, ale neučinila tak. Mnohé podniky tudíž zvýšily ceny mnohem více než náklady a vznikla u nás větší inflace než v eurozóně.
Je vhodné, aby politici rozhodli o zavedení eura v situaci, kdy euro nemá ani poloviční podporu ze strany občanů?
LN
ČNB už dlouhou dobu říká, že je to politická, nikoliv ekonomická otázka. Je na politicích, aby udělali osvětu a vysvětlili lidem, že je výhodné být v eurozóně. Vzpomeňme si, jak důležitá byla osvěta před referendem o vstupu naší země do EU. Chápu různé psychologické důvody, proč lidé lpí na české koruně, ale je to spíš psychologické lpění podporované populistickými výroky některých politiků. Proto je důležité zveřejňovat analýzy, vést odborné debaty na základě faktů a rozhodnout se tak, aby to bylo pro budoucnost České republiky a její občany co nejvýhodnější.
Mít euro s sebou ale potenciálně nese povinnost přispívat do záchranných fondů na pomoc členským státům. Jako byly programy odkupu špatných aktiv zřízené po recesi let 2008–2010. A některé státy, jako Řecko či Itálie, jsou stále přinejmenším jednou nohou v problému. To není nic příjemného pro stát, který má tak velký rozpočtový deficit.
LN
Je třeba si uvědomit, že Řecko a Itálie měly velké fiskální, nikoliv monetární problémy. Neměly pod kontrolou výdaje proti příjmům. V 60. až 90. letech, kdy neměly euro, řešily tyto problémy devalvací měny. Stejně tak třeba Francie. Jakmile přešly na euro, tuto možnost ztratily. A když se vytvářela eurozóna, přišly ostatní země s mnoha argumenty, že si Řecko ještě nevyřešilo své strukturální problémy a že by se součástí jednotného měnového prostoru stát nemělo. Z politických důvodů však nakonec Řecko přijato bylo a následně vznikly ony problémy, o nichž mluvíte. Je zajímavé, že problém Řecka, země, jejíž hrubý domácí produkt se na HDP celé Unie podílí přibližně jedním procentem, vyvolal tak velké starosti. A vážně se diskutovalo o tom, zda má Řecko vystoupit z eurozóny, či nikoliv. A do doby, než v roce 2021 Unie vybudovala Nástroj pro oživení a odolnost, si členské země nijak moc nepomáhaly.
Ekonomickým argumentem proti samotné existenci eura je, že Evropa nepředstavuje ideální půdu pro takový projekt, protože není homogenní. Zatímco vyspělá země může potřebovat spíš vyšší úrokové sazby centrální banky proti přehřátí, slabší
LN země ve stejném okamžiku zase nižší sazby pro povzbuzení. Sazby jsou ale stejné pro všechny země.
S tímto argumentem souhlasím v případě, že si členské země nepomáhají fiskálními transfery. S fiskálními transfery může být situace opačná. Je poučné se podívat na Spojené státy, které také nejsou optimální měnovou zónou ve smyslu, že by všechny státy byly homogenní. Naopak v USA existují obrovské rozdíly mezi ekonomicky slabšími a silnějšími státy. Ale měnová unie zde funguje díky oněm fiskálním transferům. Autor teorie optimální měnové zóny a nositel Nobelovy ceny za ekonomii, kolega z Kolumbijské univerzity Robert Mundell vydal dva zásadní články. V prvním poukazuje na to, že bez fiskálních transferů je žádoucí, aby země byly podobné, a tím tvořily optimální měnovou zónu. Následně vydal text, v němž ukazuje, že když mezi sebou země dělají fiskální transfery, může být naopak výhodné, aby nebyly stejné. Protože když jsou některé země zasažené specifickým externím šokem, tak ty, které jím zasaženy nejsou, mohou těm zasaženým pomoci. A v případě opačného šoku naopak. Čili v systému s fiskálními transfery je heterogenita členských zemí de facto žádoucí diverzifikační pojistkou.
LN Takže byste se přikláněl k tomu, aby se v EU zavedla vedle měnové ještě rozpočtová unie?
Za určitých podmínek ano. Ale musel by se dát velký pozor na to, aby to některé státy nezneužívaly. Třeba Itálie dostala obrovský balík pomoci z Fondu obnovy a odolnosti a slíbila rozsáhlé reformy. Ale všeobecně se monitoring rozpočtové politiky už děje a jsou do něho začleněny i země, které nejsou součástí eurozóny. Česko už také dává do Bruselu informace o svém rozpočtu.
Společnou rozpočtovou, a tedy i sociální politiku si ovšem dokážu dost těžko představit. Českou veřejnost tehdy v souvislosti s vážnými problémy Řecka doslova zvedla ze židlí informace o tom, že řečtí důchodci
LN berou ve srovnání s českými násobně více.
Ano, Řecko si žilo nad poměry a muselo uskutečnit podstatné, bolestivé reformy připravené spolu s Mezinárodním měnovým fondem, ECB a Evropskou komisí. Nyní je řecká ekonomika mnohem zdravější. Ale v širším kontextu si uvědomme, že Evropa je od jednotné rozpočtové politiky ještě velmi daleko. I když se o ní už delší dobu debatuje a dělají se k tomu různé analýzy. A ten evropský Nástroj pro oživení a odolnost, vzniklý v kritické situaci vyvolané covidem, je prvním krokem. Je to něco, co ještě před pár lety bylo nemyslitelné. A je dobré si uvědomit, že Česká republika a další ekonomicky slabší státy EU jsou dlouhodobě čistým příjemcem dotací. Evropa má už dlouhou dobu různé fiskální transfery.
LN Proč je vlastně Česko v recesi?
Je to především následek hospodářské politiky nejen současné vlády a centrální banky. Zatímco v jiných zemích stát v posledních letech ekonomiku stimuloval, u nás ji přiškrtil, obdobně jako v letech 2012–2013, a to i zcela neefektivní alokací zdrojů. Americká ekonomika nyní například roste mnohem rychleji než Evropa, protože fiskální a monetární stimul je tam silnější a má tah na branku. Je důležité si uvědomit, že naše současná vláda chce rozpočtovým balíčkem vyslat signál k ozdravení veřejných financí. To je sice v principu chvályhodné, ale tento balíček sám o sobě růst nenastartuje.
LN Jak hodnotíte skutečnost, že v Česku nebude gigafactory na výrobu baterií do elektroaut, kterou u Plzně zamýšlel postavit koncern Volkswagen? Mnoho expertů o té fabrice hovořilo tak, že když nebude, položí se náš automobilový průmysl a po něm i další odvětví.
Detaily neznám. Ale zdůraznil bych, ze svět je nyní velmi konkurenční. Obzvlášť v oblasti projektů, které jsou technologicky na špici a budou přinášet jak primární, tak i na ně nabalené sekundární efekty. Já často argumentuji důležitostí dopravní infrastruktury, která by propojila celou zemi do jednoho či dvou regionů, což je základním předpokladem pro řešení řady problémů i akceleraci růstu. Zásadní je ale také důraz na kvalitu vzdělání, vědy, na přidanou hodnotu v dovednostech a schopnostech lidí. Tedy na lidský kapitál. Průměrnost se už dnes ve světě nevyplácí. Svět se změnil a vítěz bere všechno anebo skoro všechno. Takovéto „Pepíčku, nevyčnívej, nebuď nejhorší, ale nemusíš být ani nejlepší“, tak to už dnes neplatí. Svět, jehož jsme součástí, se žene kupředu. A my si to všichni plně neuvědomujeme. Jestliže my kupředu jdeme, ale svět kupředu běží, tak prostě zaostáváme. Máme takové šidítko – sledujeme především naše vlastní tempo, nesrovnáváme se rutinně s ostatními. A přitom jsme schopni vychovat globálně nejlepší sportovce, mít špičky v některých vědeckých oborech… Ale pořád to ještě nerazíme jako něco zásadního, na čem stavět naši strategii úspěchu.
LN V diskusích zaznívá velmi silně názor, že zaostávání Evropy má na svědomí i Green Deal a další „zelená“opatření.
Green Deal je dobrý projekt, ale musí se dělat rozumně. Spojené státy teď investují obrovské sumy do zelených technologií. Výrazně to ovlivnil zákon bonifikující zelené investice, který nedávno podepsal prezident Biden. Všimněme si, že Amerika postupuje především pomocí finančních a fiskálních podnětů a úlev, ne tolik pomocí nařízení. To firmy láká a silně do této oblasti investují. Evropa, která celou dobu poukazovala na to, jak jsou v tomhle snažení Američané pozadu, se nyní začíná chytat za nos a obávat se, že jí Amerika mnohé firmy přetáhne. Což už se děje. Protože daňové úlevy jsou ve Spojených státech v této oblasti opravdu silné.