Jurečkovy zářezy
Kdyby to nebylo především tragické, bylo by to směšné. Tedy povečírkové vymlouvání Mariana Jurečky, které jen ilustrovalo trvalé klesání nejtradičnější politické strany v Česku ke dnu. Strany, která je v nejvyšší lize naší politiky alespoň drápkem uchycena nepřetržitě 105 let. Vždyť, zrozena v lednu 1919 sloučením několika katolických pidistran, měla svého zástupce dokonce i v exilové vládě v Londýně (její zakladatel Msgre. Jan Šrámek byl jejím předsedou). Byla jedinou nesocialistickou stranou Národní fronty před komunistickým pučem v únoru 1948, následně po celé čtyři dekády nesvobody fungovala – manipulována komunisty – v Národním shromáždění i ve vládě a poté proplula i do polistopadové svobody. I když na jedno volební období (2010–2013) vypadla z Poslanecké
sněmovny, pár senátorů si udržela. Klidně se může ostatních politických stran a hnutí ptát po vzoru sexy mozku Paroubka: „Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, kdo z vás to má?“
Jenže teď nejde jen o chlubení se lepším sakem. Naší nejtradičnější politické straně totiž nejspíš zvoní hrana. Její preference se setrvale drží pod bodem volitelnosti. Zachránit se může snad jen tím, že se tak jako ve chvíli svého zrodu sloučí s jinou či jinými stranami. Přesněji, když jí například ODS umožní vloučit se do ní jakožto křesťanská frakce. ODS přece už jedno takové křesťanské vloučení ustála v roce 1996 a nesmrtelný poslanec Marek Benda je toho živoucím důkazem.
Zásadním problémem lidovců je stále větší reputační deficit, na němž má Marian Jurečka nemalý podíl. Ne že by na to byl sám: obtížen tajnostmi brněnského politického polosvěta nastupoval do funkce ministr životního prostředí Hladík a ministr zemědělství Nekula někdy připomínal softverzi Mr. Beana od Znojma. Jeho majstrštyk „tiché víno“ještě rezonuje a jen málo prosťáčků věří tomu, že smyslem cvičení bylo bránit kvalitu domácích vín a drobné vinaře před náporem celní byrokracie. (Levná tichá vína z dovozu samozřejmě do lahví přelévají velké vinařské firmy z jihu Moravy.)
Nikdo však nezvládl hned dva takové zářezy jako předseda Jurečka. Ještě než se stačilo zapomenout na jeho úžasnou komunikaci s disidentem Charliem Soukupem a následnou hladovku Jiřího Gruntoráda s Johnem Bokem, která názorně předvedla, jak účinná dokáže být klidná síla (kde jsou ty časy, kdy se právě Luxovi lidovci docela úspěšně prezentovali od Francoise Mitterranda převzatou nabídkou klidné síly, a ne tichého vína), přišel večírek v čase truchlení a pak nejprve zatloukání, potom mlžení, nakonec nešikovné přilhávání.
Jurečka večírek ustál, četl jsem středeční titulek v tomto listu. Jenže hlasování na lidoveckém celostátním výboru má s celostátním hlasováním voličů společného zhruba to, co holínky s hodinkami: obojí se natahuje, obojí je tajné. Ale tím podobnosti končí. Škoda. Schopná a moderní křesťanská demokracie nám bude chybět.