Kam dojede tuskobus?
Opět se ukazuje, že největším nepřítelem Polska není Němec ani Rus, ale Polák
Polsko po roce 1989 zažívá hospodářský rozmach. Stereotypy o zaostalejší končině s rozbitými silnicemi dávno neplatí, už nejméně dekádu hledíme v infrastruktuře Polsku na záda. Všem úspěchům navzdory ale u našich sousedů probíhá vyostřená
ideově-politická občanská válka.
Posledním dějstvím je pokus liberálů ovládnout státní televize bez ohledu na zákony.
Bratři Kaczyńští se polské veřejnosti představili již v dětském věku, když jim připadly hlavní role ve filmové pohádce z roku 1962, jejíž název by se dal volněji přeložit jako O dvou uličnících, kteří ukradli Měsíc.
Tehdy k nerozeznání podobná skoro třináctiletá dvojčata prý na casting dovedl jejich strýc, mimochodem významná postava polského protinacistického odboje Stanisław Miedza-Tomaszewski. Ve filmu hrají líné nezbedy, Jacka a Placka, toužící po bezpracném obohacení, k čemuž jim má pomoci krádež zlatého Měsíce. Nakonec se ale poučí a začnou zodpovědně pomáhat rodičům při práci – nikoli v komunistickém podniku, neboť scénář vycházel z dětské knížky Kornela Makuszyńského vydané roku 1928.
Do skutečného veřejného života vstoupili Lech a Jarosław, profesí právníci, v 70. a hlavně 80. letech jako aktivisté protikomunistického hnutí Solidarita. Po pádu komunistického režimu pak logicky pokračovali v demokratické politice neboli začali působit na volebním trhu.
Depisizace, nebo Tuskův puč?
Jejich odpůrci jim pak mimo jiné s oblibou předhazovali některé scény ze zmíněného filmu. Příznivci oceňovali zájem o polské dějiny a vyzdvihování historických tradic, zejména u Lecha Kaczyńského, což se mu pak ale stalo osudným. Či pernou práci ve stranickém aparátu i politickém stroji, díky níž se ale vylepšilo sociální postavení řady rodin s nižšími příjmy či pookřála polská suverenita vůči Evropské unii – to hlavně u Jarosława, přezdívaného Prezes neboli Předseda.
V polských vládních funkcích se sice od roku 2015 střídaly různé postavy, otěže moci však v rukou pevně třímal právě on, Prezes s velkým P. Jeho éra však patrně končí. Vládu přejímá Donald Tusk, původně spolubojovník Kaczyńských ze Solidarity, pak letitý politický soupeř, kterého Prezes a činitelé jeho strany Právo a spravedlnost (PiS) neváhali v kampani portrétovat jako čiré zlo, sloužící zájmům Německa i Vladimira Putina. Tusk je každopádně politikem ze staré školy, tedy s politickým příběhem začínajícím bojem s komunismem. Může jeho vláda přinést Polsku opravdovou změnu?
Nová vláda Donalda Tuska nastoupila ještě před Vánocemi pěkně zostra, pod praporem jasné „depisizace“. Začátkem ledna se dokonce ocitli ve vězení někdejší ministr vnitra Mariusz Kamiński a jeho náměstek z vlády PiSu Maciej Wąsik, obvinění ze zneužití pravomocí veřejného činitele, neboť se roku 2007 dopustili provokace, podvodu a padělání dokumentů proti tehdejšímu vicepremiérovi a ministru zemědělství Andrzeji Lepperovi, jehož chtěli obvinit z korupce. Lepper sice seděl ve vládě Jarosława Kaczyńského, ten ho však chtěl z kabinetu vyhodit a potřeboval pádný důvod.
Prezident Andrzej Duda sice Kamińského a Wąsika omilostnil, avšak údajně v rozporu se zákonem, a odvolací soud tedy loni v prosinci potvrdil původní trest. Nepomohl jim ani podivný azyl, který získali v prezidentském paláci – policie si je odtud prostě vytáhla.
PiS hovoří o puči, politici Tuskovy vlády o spravedlnosti a rovnosti všech před zákonem. Nicméně Polsko se asi ocitá na prahu vážné politické krize. A to i kvůli „depisizaci“státních médií. Za veřejnoprávní opravdu označit nejdou, poněvadž v době vlády PiSu prošly transformací v média národní, de facto státní.
Bitva o televizní prostor
Nový ministr kultury Bartłomiej Sienkiewicz z Tuskovy Občanské platformy (PO) záhy po jmenování do funkce odvolal šéfy státní Polské televize (Telewizja Polska, TVP), Polského rozhlasu a státní tiskové agentury PAP. Zároveň jmenoval nové dozorčí rady, které instalovaly nová vedení zmíněných médií.
Ovládnutí veřejnoprávních médií po roce 2015 sloužilo společně s problematickými reformami soudnictví jako jeden z hlavních důkazů, že panování PiSu ohrožuje samotné základy polské demokracie i právního státu. Z TVP se stala hlásná trouba vládní politiky, její zkratku příznivci opozice běžně dešifrovali jako TV PiS. Nicméně přívrženci „pisovského“tábora oponovali, že za vlád Občanské platformy Donalda Tuska byla TVP analogicky platformistická, a PiSem prosazované změny jsou tudíž snahou napravit dlouhodobě pokřivený obraz. Z avizované nápravy však vzešlo jen ještě horší pokřivení, pouze vyduté z jiné strany.
PiSu se ale mediálního monopolu dosáhnout nepodařilo. Zejména díky silnému postavení soukromých médií, často vlastněných zahraničními subjekty. Z televizních stanic se to týkalo Polsatu, který patří polskému miliardáři Zygmuntu Solorz-Żakovi, a TVN americké společnosti Warner Bros. Discovery, jež rovněž provozuje kontinuální zpravodajské vysílání TVN24.
Představitelům PiSu TVN dlouhodobě ležela v žaludku. V roce 2021 se jí proto snažili nasadit chomout zvláštním zákonem o zahraničních vlastnících, který by bránil vlastníkům mimo Evropský hospodářský prostor (tvoří ho Evropská unie plus několik jiných evropských zemí) držet v polském médiu kontrolní podíl. Takový zákon působil hodně zvláštně, protože vlády PiSu s Bruselem setrvale válčily, najednou ale dostala EU jasnou prioritu před Spojenými státy, jinak obecně deklarovanými jako klíčový polský spojenec.
Spojené státy však orlím okem střeží ekonomické zájmy svých občanů v zahraničí, a tak v centrále PiSu museli rychle zařadit zpátečku. Prezident Andrzej Duda, odpůrci za jeho trvalou úslužnost Jarosławu Kaczyńskému označovaný za proPiSku (v polském originále długoPiS), zákon vetoval a TVN zůstala v rukou amerického kapitálu.
Ministr kultury Sienkiewicz, jenž nyní dostal na starost depisizaci státně-veřejnoprávních médií, však rovněž zvolil přinejmenším hodně diskutabilní postupy.
ovládnutí veřejnoprávních médií sloužilo jako jeden z důkazů, že panování pisu ohrožuje samotné základy polské demokracie, ovšem i depisizace je problematická