Kam dojede Tuskobus?
A ke všemu je situace v Polsku značně nepřehledná. Naše domácí česká pětikoalice tvoří ve srovnání s novým polským koaličním konstruktem ještě velmi přehledný a jednoduchý rébus pro začátečníky. Většinu v Sejmu totiž dnes tvoří tři koalice či pseudokoalice, z nichž každá je sama o sobě komplikovaným konglomerátem.
Premiér Tusk uspěl ve volbách v čele Občanské koalice (KO), tvořené jeho stranou Občanská platforma (PO), liberální stranou Nowoczesna (neboli Moderní), ale i Stranou zelených a několika dalšími menšími subjekty. PO je v zásadě stranou středopravicovou, v Evropském parlamentu patří k Evropské lidové straně, tedy tam, kde jsou od nás lidovci a TOP 09.
Vládu však KO, jež ve volbách získala 30,70 % hlasů, sestavila ještě s dvěma konglomeráty: s Novou levicí (8,61 %), která formálně startovala jako jedna strana, aby jí nesetnula hlavu gilotina osmiprocentní volební klauzule platné pro koalice. Shromáždili se zde staří (post)komunisté, aktivista LGBT Robert Biedroń a jeho formace Wiosna (čili Jaro) plus řada dalších levicových aktivistů současného progresivistického střihu. Třetím vládnoucím subjektem je Třetí cesta (14,40 %), v níž se spojila strana Polsko 2050 Szymona Hołownii s převážně agrární a venkovskou Polskou lidovou stranou (PSL). Hołownia se zapsal do povědomí polské veřejnosti jako publicista a televizní moderátor, ale i jako katolík, který se vyslovoval pro faktickou odluku státu a církve a snažil se veřejnosti přiblížit křesťanská témata i postavy nejen v článcích či televizních pořadech, ale i v řadě knížek pro širší publikum.
Hrad na kolečkách
A právě Hołownia se nyní snaží očistit polskou politiku jako maršálek (předseda) Sejmu. Výkon své funkce pojal ve stylu mediální show a přenosům z parlamentu obrovsky stoupla sledovanost. Údajný liberál Hołownia je sice příznivcem registrovaného partnerství osob stejného pohlaví, leč odpůrcem postavení takových svazků na úroveň manželství. V roce 2013 prohlásil, že potrat považuje za vraždu, ovšem byl by pro jejich legalizaci v některých přesně vymezených případech. Dvakrát vstoupil do noviciátu v dominikánském řádu, ale pochopil, že na mnišství přece jen není stavěný. Posléze proto sbalil o jedenáct let mladší bojovou pilotku polského letectva. Urszula Brzezińska-Hołowniová dokonce před pár lety obdržela vyznamenání, neboť dokázala se svou stíhačkou MiG-29 přistát i poté, co jí vysadily motory – dala přednost záchraně cenné techniky před katapultáží. Mají spolu dvě dcery, nicméně paní Urszula, křehká usměvavá blondýnka, zůstává v aktivní službě. Zálibu v riskantnějších řešeních životních situací nakonec plně projevil i její choť, když vstoupil do politiky. A pěkně zostra, rovnou do prezidentských voleb 2020. Sice skončil třetí, nicméně s velmi slušným ziskem 13,87 %, a odnesl si tak do dalších let cenný politický kapitál.
Polsko je svým způsobem středoevropskou velmocí, pokud jde o volební autobusy či jiná podobná politická vozidla. Ostatně, Miloš Zeman se díky Miroslavu Šloufovi pro svůj legendární Zemák inspiroval právě v Polsku, ve volebním autobusu Kwak, s jehož pomocí postkomunista Alexander Kwaśniewski porazil v roce 1995 v prezidentských volbách Lecha Wałęsu. Hołownia zase během prezidentské kampaně brázdil Polsko s obytným vozem nazvaným Belweder na kółkach, tedy (zhruba) Hrad na kolečkách. Není mi známo, zda v létě 2020 u našich severních sousedů pobýval Marek Prchal či někdo jiný od Andreje Babiše, ale jeho obytňák, s nímž hodlal dojet až na Pražský hrad, každopádně vyrazil na své klikaté štreky až po Hołowniovi.
Prezidentský rozkol
Je jasné, že výše naservírovaný politický eintopf evidentně nemůže držet pohromadě bez silného „protipisovského“étosu a též bez silného lídra. Tím Donald Tusk určitě je, byť nikoli bez šrámů.
Závěr jeho první premiérské éry provázely narůstající problémy i některé aféry. Přišla mu proto vhod katapultáž do Bruselu, kde zaujal funkci předsedy Evropské rady, neformálně titulovanou jako evropský prezident. Paradoxně jde o jednoho z nejslabších prezidentů na světě, co se týče psaných pravomocí. Neschopnost Tuskových domácích následníků ho však přivedla zpět do polského ringu – jako problematické a zdánlivě až trochu zoufalé řešení. Dovedl se však chopit příležitosti a znovu usednout v premiérském křesle.
Donald Tusk nasadil v podzimní kampani volební autobus jménem Tuskobus. Nikoli poprvé: s jiným Tuskobusem vyhrál již parlamentní volby 2011 a obhájil křeslo premiéra, získané po předčasných volbách v roce 2007. Dva roky před tím však utrpěl fatální porážku, která navíc zformátovala a postupně zpolarizovala polskou politickou scénu skoro na dvacet let dopředu.
Poláci si tak jako my vybírají hlavu státu přímo, a byť by se jejich pravomoci daly zhruba označit za rovnocenné, právo veta má polský prezident silnější – k jeho přehlasování jsou nutné tři pětiny hlasů v Sejmu, což ostatně může nové Tuskově vládě docela zkomplikovat život. Donald Tusk v přímých prezidentských volbách poprvé a patrně naposled startoval v roce 2005, avšak ve druhém kole prohrál s Lechem Kaczyńským, bratrem dvojčetem Jarosława po velmi ostré kampani, v níž se objevil rovněž Tuskův dědeček coby voják wehrmachtu.
Než se plně vyjasnilo, že se jako člen kašubské etnické menšiny v německé uniformě neocitl dobrovolně, že při první vhodné příležitosti dezertoval a přidal se k polské západní armádě či že předtím strávil léta 1939–1943 v koncentračních táborech, bylo po volbách. Donald Tusk, jenž se hrdě deklaruje jako Kašub, Polák a Evropan a je též autorem polsko-kašubského slovníku pro děti, nesl proto porážku obzvlášť těžko.
Vypjatá prezidentská kampaň definitivně pohřbila plánovanou koalici mezi PiSem a Občanskou platformou, k níž se schylovalo po parlamentních volbách, jež se konaly nedlouho před těmi prezidentskými. Obě strany k sobě tehdy měly programově blízko: PiS se profilovalo poněkud sociálněji, leč nešlo o žádné fatální rozdíly. A o skutečnosti, zda má ten či onen politik členskou legitimaci PO nebo PiSu, často rozhodovala spíše historie jeho osobních vztahů, ne nepřekonatelné rozdíly v pohledech na potrat nebo práva homosexuálů. Ostatně, současný ministr zahraničí Radosław Sikorski sice stejnou funkci zastával již v letech 2007–2014 ve vládách Donalda Tuska, ale v období 2005–2007 sloužil vlasti ve vládách PiSu jako ministr obrany.
Rozhodující dopravní prostředky
K polarizaci polské politické scény notně přispěl i následný vývoj po volbách 2005, kdy PiS začalo spolupracovat s ultrakonzervativní Ligou polských rodin (LPR), která mimo jiné vyrukovala s požadavkem totálního zákazu potratů, a též s radikální rolnickou Sebeobranou.
Bratři Kaczyńští zvolili strategii pohlcení elektorátu i části politiků zmíněných stran pod jednu střechu, což se jim sice podařilo, avšak za značnou cenu: rozbili si tak vlastní vládní koalici a po předčasných volbách 2007 se jejich strana ocitla na dlouho v opozici. Skončil též unikátní jev, kdy v jedné zemi zastávali dvě nejdůležitější exekutivní funkce dvojčata, poněvadž Lech sice prezidentem zůstal, ale Jarosław přestal být premiérem.
V opozici pak pokračovala konzervativní radikalizace Práva a spravedlnosti, které navíc pohlcením voličstva LPR a Sebeobrany ztratilo přirozené koaliční partnery. Strana PiS tak musela, pokud chtěla zpátky k vládě, uhrát ve volbách jednobarevnou většinu v Sejmu. Což se jí dvakrát, byť těsně, podařilo, konkrétně v letech 2015 a 2019, potřetí loni už ale nikoliv. Volby sice vyhrála s 35,38 %, avšak předvedla tím skoro čítankovou ukázku Pyrrhova vítězství.
Do polské politiky kromě autobusů či obytňáků výrazně, byť tragicky, promluvil i jiný dopravní prostředek, letadlo. Konkrétně Tupolev Tu-154 polské vládní letky, který havaroval v dubnu 2010 při pokusu o přistání na ruském vojenském letišti ve Smolensku nedaleko Katyně, kam Lech Kaczyński cestoval uctít památku polských důstojníků, povražděných zde roku 1940 sovětskými ozbrojenými složkami. Katastrofu kromě prezidenta a jeho ženy nepřežila řada dalších významných polských představitelů.
O jejích příčinách se vedou dodnes spory, byť v poslední době jejich intenzita již trochu utichla. Pisovský tábor však z Lecha Kaczyńského učinil mučedníka a z jeho smrti v různé intenzitě, dle různých verzí příběhu, obviňoval nejen Rusko Vladimira Putina, ale též svého úhlavního soupeře Donalda Tuska.
Po nástupu PiSu k moci roku 2015 se sice tehdejší ministr vnitra Antoni Macierewicz holedbal, že předloží důkazy na podporu pisovské interpretace, ovšem když uběhlo pár let a důkazy pořád nikde, upadl v nemilost a z vlády se musel poroučet. Jarosław Kaczyński pak téma smrti svého bratra ve své rétorice utlumil, leč i tak se v této souvislosti běžně píše o zrodu tzv. smolenského náboženství, mísícího nejtragičtější událost polských dějin 21. století s politickou mystikou a konspiračními teoriemi.
V kampani se neférově objevil Tuskův dědeček coby voják wehrmachtu. Donald Tusk, jenž se hrdě deklaruje jako Kašub, Polák a Evropan, nesl proto porážku obzvlášť těžko.
Církev vs. marketing
Politické strany se v minulosti v mnohém podobaly církvím, v posledních dekádách však začínají inklinovat k jinému modelu: k firmě a jejímu působení na trhu. Voliče oslovují přes média a marketing, početná členská základna je tak spíše na obtíž. Namísto dřívější, víceméně konstantní skupiny voličů, určené převážně konkrétním sociálním prostředím, které daná strana reprezentovala, musí nyní politické subjekty operovat na mnohem nejistějším politickém trhu.
Pro příznivce strany, která je vnímaná pomalu jako církev, znamená porážka ve volbách holé neštěstí, „Bílou horu“, kdežto voliči, kteří politiku vnímají tržně-marketingově, tedy jako výběr produktu zajišťujícího určité služby, se s ní smíří snáze, poněvadž v jejich optice prostě další čtyři roky povládne trochu horší a dražší operátor. Praxe je však obvykle mixem obojího.
Donald Tusk má určitě blíže k tržnímu modelu. Jeho odpůrci mu v době jeho prvního premiérství vyčítali, že je přinejlepším technokratický manažer a nic víc, bez vztahu ke skutečným polským hodnotám i komplikovaným a často tragickým dějinám. Jakýkoli přesah se u něj prý zastavil u podpory fotbalu.
To Kaczyńského PiS je ve výše naznačeném smyslu daleko víc „církevnická“, nehledě na těsné propojení s katolickou církví – či možná právě proto. A k jejímu ideovém vyhrocení přispěly též sociální trendy, „pisovským“konzervativním táborem traktované jako podnět ke kruciátě. Jednak pokračující sekularizace Polska, kde katolická církev tvořila oporu národní identity i v dobách komunismu, ovšem pád železné opony paradoxně otevřel autostrádu západním sekularizačním tendencím (podobně jako ve Španělsku nebo Portugalsku po konci tamních autoritářských režimů v 70. letech). A mobilizaci ke křížové výpravě ještě umocnil pozdější nástup kulturních válek v západních společnostech, boj o gender, potraty, tradiční rodinu a podobná témata, konfliktů, které se jak povodeň snadno přelily do polských rovin.
Donald Tusk nasadil volební autobus jménem Tuskobus. Nikoli poprvé: s jiným Tuskobusem vyhrál již parlamentní volby 2011 a obhájil křeslo premiéra.
Herodes roku
Zároveň ale nutno dodat, že marketing v PiSu vždy výborně ovládali. A také není zcela jisté, zda je Jarosław Kaczyński opravdu nějak vzorově zbožný, anebo zda spíš nejde o machiavelistického pragmatika, který prostě vsadil na specifickou, věřící cílovou skupinu. Téměř úplný zákaz potratů mu údajně příliš nekonvenoval, ale ustoupil tlaku zájmových skupin nezbytných pro fungování jeho politického tábora. Ještě v roce 2016 obratným manévrováním v parlamentu zabránil úplnému zákazu interrupcí, proti němuž se zvedly masové protesty, a vysloužil si tak od jedné polské prolife organizace titul Herodes roku.
A navíc, zmíněné hodnotové války ostře štěpí i samotnou katolickou církev. Viz Szymon Hołownia – a mimochodem, Donald Tusk je také katolík.
Jak již bylo řečeno v úvodu, Polsko po roce 1989 opravdu zažívá obrovský hospodářský rozmach včetně budování moderní infrastruktury a české stereotypy o této zemi coby ekonomicky zaostalejší končině s rozbitými silnicemi dávno neplatí. Rozvoj probíhal za Tuska i za PiSu, díky členství v Evropské unii a rohu hojnosti evropských fondů. Tím spíše je tamní vyostřená ideově-politická občanská válka zbytečná. Polsku, světové velmoci ve skocích na lyžích a ploché dráze, krásné a pestré zemi padesáti odstínů katolické šedi, pozoruhodných etnických menšin, hrdinů několika odbojů, obětavých pilotek či širokých autostrád z evropských peněz, kde je celkem snadné zahlédnout nějaký ten domorodý Zemák nebo obytňák, občas se proplétající mezi kolonami Čechů mířících za levnými nákupy, určitě neprospívá.