Znovuzrození mexických indiánů
Mexiko se v lednu 1994, tedy právě před třiceti lety, připojilo k Severoamerické dohodě o volném obchodu (NAFTA). Vstup do obchodního bloku po boku Spojených států a Kanady však v tehdy odlehlém a opomíjeném koutě Mexika, indiánské provincii Chiapas, spus
Zapatisté – Osvobozenecká armáda jihu vytvořená a vedená Emilianem Zapatou –, jejichž původním hlavním požadavkem byla pozemková reforma, zvedli prapor odporu domorodců v Mexiku proti více či méně rafinovaným formám rasismu, kolonialismu a neokolonialismu. To vzbudilo též sympatie protikoloniálního hnutí, ochránců indiánských kultur a univerzitních intelektuálů hlásících se k postkoloniálním studiím. Mimoto důraz na zrovnoprávnění žen povstalcům přinesl podporu feministického hnutí. Snaha vypořádat se s utlačivými reflexy státu zase oslovila anarchisty.
Mimoto všechno je ale důležitý další aspekt. Málo se ví, že povstání v mexickém Chiapasu představuje jednu z prvních moderních ekologických rebelií, reagujících na plundrování přírodních zdrojů. Právě tento způsob vyprávění o revoltě zapatistů je v časech globální klimatické změny a souvisejících migračních tlaků nejnaléhavější.
Jihomexická provincie Chiapas oplývá nezměrným přírodním bohatstvím, jako je ropa a zemní plyn. Také zde byly na té nejúrodnější místní půdě vybudovány jedny z nejdůležitějších a největších hydroelektráren Mexika. A kromě toho se tu pěstuje opravdu špičková káva, která se exportuje do celého světa. Avšak veškeré zisky z výroby elektrické energie a exportu ropy či kávy po dlouhá desetiletí z regionu odcházely, nebyly zde reinvestovány. K rolnickému povstání tak v lednu 1994 došlo ve vůbec nejchudší, nejméně úrodné, nejvíce přelidněné a převážně indiány osídlené východní části provincie Chiapas. Tu totiž centrální vláda v Mexico City ignorovala nejvíce, a lokální zkorumpované elity zapojené do globálního obchodu ji proto vykořisťovaly nejzdatněji.
Příliv levice i výbuch vulkánu
Jak píše kanadský politolog a průkopník studia ozbrojených konfliktů z ekologického nedostatku Thomas Homer-Dixon, základní ingrediencí budoucího povstání se stal rychlý růst populace a za ním zaostávající dostupnost úrodné půdy. V letech 1970 až 1990 se totiž početnost obyvatelstva Chiapasu díky přirozené porodnosti a rychlému snižování dětské úmrtnosti zdvojnásobila, a to ze 1,6 na 3,2 milionu. Populace nejvíce chudých a marginalizovaných indigenos, hovořících mayskými jazyky, se mezitím dokonce ztrojnásobila, z nějakých 250 tisíc na 716 tisíc domorodců. Jednalo se o důsledek demografické tranzice, spojené s početním růstem obyvatelstva, kterou si v minulosti prošla Evropa a nyní vrcholí v zemích globálního Jihu.
Aby toho ale nebylo málo, Chiapas ve stejný čas čelil ještě silným a nečekaným migračním tlakům. Stal se tak také laboratoří toho, jaké nezamýšlené důsledky může generovat centrální vládou ignorovaná a nezvládnutá migrační krize. V sousední Guatemale totiž vypukla občanská válka (1980–1985), která do Chiapasu vyhnala na 300 tisíc běženců, zrovna v době, kdy v samotném Chiapasu vrcholila výše popsaná populační exploze.
Dalších zhruba 100 tisíc chudých guatemalských indiánů navíc do Chiapasu migrovalo pravidelně a každoročně jakožto sezonní zemědělští dělníci. Ani to ale nebylo vše. Mexická vláda se totiž na odlehlý východ provincie Chiapas sousedící s Guatemalou rozhodla nuceně přesídlit ty drobné rolníky, kteří přišli o své pozemky a farmy kvůli masivní výstavbě přehrad a hydroelektráren
ve zbylých oblastech Chiapasu. Kromě toho se do Chiapasu stále více stahovali i bezzemci z jiných přelidněných mexických států. Nedostupný a odlehlý kraj ke všemu lákal ty, kdož se chtěli skrýt před vládou a hledali útočiště před mnohdy autoritářským režimem: pronásledované disidenty, kriticky naladěné studenty a levicově orientované křesťanské faráře odvracející se od hlavního církevního proudu. Konečně, revolučnímu výbuchu předcházel ještě výbuch vulkánu uprostřed provincie (1983), jenž vyhnal spoustu dalších farmářů na již tak přelidněný východ Chiapasu.
Zatímco populace Chiapasu díky kombinaci populační exploze a migrace rychle rostla, schopnost získávat další úrodnou půdu pro stále početnější obyvatelstvo začala podle knihy Ecoviolence: Links Among Environment, Population, and Security (1998) kolem roku 1975 zpomalovat. Rychlý pokles množství dostupné úrodné půdy přepočtený na každého obyvatele Chiapasu se pak datuje od začátku 80. let 20. století. A to byl problém, protože většina obyvatel provincie byla závislá na zemědělství a samozásobitelství. Nejhorší situace v tomto ohledu nastala právě v centrálních a především východních regionech provincie. Tradiční hospodaření rolníků založené na rotačním zemědělství bylo po generace trvale udržitelné a stabilní.
Indiáni vždy vyklučili část porostu a několik let zde hospodařili až do doby, než se výnosy z vyčerpané půdy propadly. Poté se přesunuli o kus dále, kde opět část porostu vyklučili, přičemž původní půdu nechali odpočinout a zregenerovat, aby se na ni po čase opět vrátili. Když se však populace během jedné či dvou generací zněkolikanásobila, indiáni přestali rotovat. Nebylo kam. Trvale obdělávaná zemědělská půda se přetížila
a živiny se vyčerpaly. Následná zoufalá snaha uživit se na daném místě alespoň intenzivním pastevectvím ekologicky přetížené lokality neomylně proměňovala v neúrodné pláně, náchylné k větrné a vodní erozi. Právě eroze dílo zkázy většinou dokonala.
K erozi navíc přispělo stupňující se kácení lesa. To měly na svědomí velké přespolní dřevařské korporace. Ale také domácí početně rostoucí indiánské populace bez přístupu k elektrické energii potřebné pro vaření a topení, jakkoliv Chiapas hostil největší mexické hydroelektrárny a klíčová naleziště zemního plynu.
Dosud prakticky neznámá půdní eroze se tak dále zhoršila zejména v období silných sezonních dešťů, které odnášely obnaženou půdu. Tradiční postupy fungující po generace se v éře populační exploze ukázaly jako nefunkční. Stejně tak pokusy zemědělsky hospodařit na specifické půdě vykáceného tropického lesa, kam byli indiáni stále více vytlačováni.
Dostupná půda začala rychle ztrácet úrodnost kvůli přetěžování, takže na ní nakonec nešlo hospodařit vůbec. V Chiapasu tak vznikla situace ještě pesimističtější
a výbušnější, než kdysi prorokoval Thomas Malthus (1776–1834). Ten svého času s úděsem v očích sledoval rychlý aritmetický růst evropských populací a věštil, že zde zdroje obživy bude možné díky technologickému a organizačnímu pokroku v zemědělství zmnožovat pouze lineárním tempem. Vzniklý rozpor mezi velikostí populace a zdrojů pak prý bude muset vyřešit válka, epidemie či hladomor. Nepočítal ale s tím, že by neudržitelný způsob hospodaření se zdroji mohl ústit v jejich absolutní úbytek a zhroucení.
V zajetí plantážníků
Chiapas tížila ještě mimořádná nerovnost týkající se rozdělení zdrojů obživy, se kterou Malthus jaksi nepočítal. A naprostá nefunkčnost zkorumpovaných státních institucí, které nijak nepomáhaly s adaptací na nové výzvy. Klíčovou ingrediencí příběhu o rodícím se zapatistickém povstání je totiž silná nerovnost ve vlastnictví půdy.
Již za španělského kolonialismu po roce 1519 vznikaly na té nejúrodnější půdě obrovské plantáže zaměřené na pěstování exportních plodin, jako je káva, kakao a citrusy. Nikoliv zaměřené na produkci potravin pro domorodce. Spolu s plantážemi tak vznikla i nepočetná třída dodnes vysoce vlivných plantážníků (latifundistas), kterým se podařilo koncentrovat a dodnes ve svých rukou udržet velké množství půdy, především na západě Chiapasu. Velcí pozemkoví vlastníci po mexické revoluci (1910) a následném ustavení autoritářské vlády Revoluční institucionální strany totiž chytře pronikli i do nové politické elity. A to jak na národní úrovni, tak především na úrovni regionů, včetně státu Chiapas.
Velkostatkářům se pak díky kontrole místních úřadů lehce dařilo manipulovat majetková práva na půdu. A především se jim v odlehlém Chiapasu dařilo sabotovat praktické provádění pozemkové reformy, kterou vláda v článku 27 dodnes platné ústavy z roku 1917 slibovala, aby spravedlivěji přerozdělila půdu právě mezi nespokojené a často hladovějící menší rolníky.
Aby toho nebylo málo, plantážníkům se k sobě dařilo „odklánět“státní dotace na umělá hnojiva, pesticidy a zemědělské stroje. Ty byly opět centrální vládou původně zamýšlené jako pomoc drobným farmářům. Konečně, latifundisté v Chiapasu mocensky, a tudíž i majetkově dominovali i proto, že kontrolovali výkup úrody z menších rodinných farem, kterou poté výhodně odprodávali na burze. Početní malí rolníci tak figurovali jako klienti několika málo místních patronů v podobě velkých latifundistů a byli na nich existenčně závislí. Proto plantážníky volili do vrcholných pozic ve vládní straně, ačkoliv jejich třídní zájmy byly protichůdné.
Do již tak sociálně vypjaté atmosféry přišel bankrot předluženého mexického státu (1982). Následné drastické neoliberální ekonomické reformy podpořily další drancování přírodních zdrojů ve jménu hospodářského růstu a budování dravého mexického kapitalismu, když mexické experimentování se zkorumpovaným socialismem selhalo. V Chiapasu i jinde tak vznikla naprosto nová skupina velkých pozemkových vlastníků rancheros, která se orientuje na venkovní chov skotu. Ten je ale opět náročný na půdu, což vedlo k dalšímu odlesňování a záborům indiánské půdy. Ve světě vyhlášené hovězí bylo určeno na export z regionu, ve kterém podle odhadů zhruba polovina převážně chudých lidí maso v životě nejedla.
Ne druhořadé půdě
Už po roce 1519 vznikaly na té nejúrodnější půdě plantáže zaměřené na exportní plodiny, jako jsou káva nebo citrusy. Ale žádné nebyly na potraviny pro domorodce.
Jak originální kanadský politolog Thomas Homer-Dixon dokládá v knize Environment, Scarcity, and Violence (1999), příběh zapatistického povstání v Chiapasu je sice v lecčems unikátní, ale zapadá do obecnějšího vzorce po celém světě se množících ozbrojených konfliktů. Nejde přitom o velké mezistátní války, ale o množství lehce přehlédnutelných vnitrostátních rebelií, nepokojů a občanských válek, jež jsou dopady neřešené ekologické krize, která se odehrává v prostředí vysoce rozdělených společností v nefunkčních zkorumpovaných státech, které včas neřeší krizi. V Chiapasu třída velkých pozemkových vlastníků postupně uchvátila vzácné zdroje, když již během španělské kolonizace zabrala a zkoncentrovala držbu nejlukrativnější půdy v situaci nejasných majetkových práv.
Poté, co neoliberální reformy zrušily regulace týkající se prodeje půdy, velkostatkáři skoupili krachující malá hospodářství. S pomocí manipulací a za nezájmu vlády dále vytlačovali drobné indiánské farmáře z tradiční občiny (půda kolektivně sdílená vesničany) a z pozemků, které zbídačení rolníci získávali nelegálním mýcením tropického lesa. Indiáni tak byli v situaci chronického nedostatku pozemků opakovaně vytlačování na druhořadou půdu neúrodné periferie východního Chiapasu. Lze hovořit o jejich ekologické marginalizaci, plynoucí z nejasných majetkových práv a z nutnosti o půdu bojovat s dalšími indiány, kteří byli na východ Chiapasu vytlačeni před nimi.
Zapatistické povstání však nakonec propuklo podle třídního a rasového klíče. Konflikt nedegeneroval v chronické půtky o poslední drobky koláče mezi indiány navzájem. Proti bílé třídě velkých pozemkových vlastníků se postavili nejvíce marginalizovaní a diskriminovaní indiáni z řad námezdních zemědělských dělníků a drobných rolníků.
Povstalci se zorganizovali a zmobilizovali proti vykořisťování za pomoci místních i přespolních církevních aktivistů, opozičních intelektuálů, levicových studentů a svépomocných rolnických organizací. Rebelové odmítli pozemky v pralese nebo na druhořadé půdě, které jim nabízela vláda a kam byli vytlačováni rančery a latifundisty. Nepožadovali přitom převzetí moci ve státě, nýbrž spravedlivou redistribuci půdy státem slíbenou již v roce 1917. Požadovali ale také, aby dosud ignorovaní indiáni dostali hlas a důstojnost. Toho se jim nakonec dostalo jak v Mexiku, tak v zahraničí.