Hudba doby, kdy se všechno mohlo
Krátce před koncem minulého roku vydaná kniha Dekáda naplno je prací dlouho očekávanou, typickou „zdviženou rukavicí“. Podtitul hovoří za vše: Kniha proměn české populární hudby 90. let 20. století.
Člověk nemusí být aktivní pamětník dekády, povětšinou označované za „zlatou“, aby mu byl jasný zásadní zlom, kterým ta doba byla prakticky ve všem. A hudbu nevyjímaje. Stačí mu k tomu základní vzdělání v moderní historii. Po dekadenci rozpadající se totality se najednou „všechno smělo“: najednou jsme mohli jezdit do zahraničí, dříve nedostupné zahraniční zboží všeho druhu se na nás valilo ze všech stran, mohli jsme pracovat, kde jsme chtěli, anebo nepracovat vůbec, aniž by nás nějaký policajt popotahoval, že nám chybí razítko zaměstnavatele v občance. Lidé byli uvolnění a ochutnávali dosud „neznámé slasti“– alkohol tekl proudem, ve velkém a jaksi méně utajeně sem přišly drogy všeho druhu. Skoro z každého náhodného setkání koukal večírek, často několikadenní, na němž se mohlo stát úplně všechno.
A s tím vším měla hodně co dočinění muzika, určitě měla k devadesátkovému životnímu stylu ze všech kulturních odvětví nejblíž. Dala se najednou svobodně sdílet v partě, postupem času si člověk mohl pořídit celkem snadno v podstatě každou nahrávku, o jaké předtím jen snil, začaly k nám jezdit zahraniční kapely, o nichž jsme ještě pár let předtím netušili, že je vůbec kdy budeme mít šanci vidět. A česká scéna se obrátila vzhůru nohama: na světlo vylezly kapely z undergroundu nebo alternativní scény, které dřív hrály jen potajmu, mladí adepti slávy mohli v reálném čase kopírovat zahraniční trendy a naši muzikanti začali jezdit na vysněný Západ, kde v prvních letech po sametové revoluci mohli ukazovat, jakou to pod někdejším komunistickým poklopem vypěstovali často velmi originální hudbu.
O tomhle všem, a mnohém jiném, samozřejmě i o stinných stránkách téhle idealizované dekády, je kniha Radka Diestlera (ročník 1972). Muže nad jiné povolaného. Dějinami české hudební scény se zabývá jako vystudovaný historik a hudební publicista odjakživa. Jen namátkou: stál v pozadí seriálu Bigbít, byl scenáristou seriálu PopStory, je spoluzakladatelem pražského Popmusea, v jehož rámci připravuje tematické výstavy. A ve stejném oboru také knižně publikuje, nejvýrazněji loni, kdy vydal svůj dosavadní opus magnum, obsáhlý průvodce Praha beatová.
Dlouho chybějící reflexe
Je docela zvláštní, že za bezmála čtvrtstoletí po skončení té blažené éry ještě nikdo s patřičným odstupem hudební dění v devadesátých letech obsáhleji nereflektoval. Jisté pokusy tu samozřejmě byly, ale neměly jednak nutný rozsah, jednak jim chyběl onen žádoucí odstup. Sám Diestler připomíná například knižní sborník Beaty, bigbeaty, breakbeaty, ten ale vyšel ještě ke konci popisovaného období, konkrétně v roce 1998, a byl zaměřen zejména na světové trendy a jména, domácí scéně se věnoval pouze jednou kapitolou. Zvláštní číslo kulturního magazínu UNI s podtitulem 15 let necenzurované hudby vyšlo v roce 2004 a samozřejmě z principu, jako pouhý časopisecký speciál, nemohlo mít žádoucí ponor. V televizní podobě pak byl jakýmsi souhrnem událostí závěrečný díl legendárního pořadu Šedesátka z roku 1999, jenž je ale k dispozici jen v televizním archivu.
Na další dávnou reflexi uplynulé dekády ovšem upozorňuje sám Diestler, když připomíná vlastní práci ve svém tehdy mateřském časopise: „V letech 2000–2001 jsem pro časopis Rock & Pop psal seriál Pouští a pralesem (český rock & pop ve vzpomínkách, příbězích a souvislostech). Pokusil jsem se v něm právě uplynulou dekádu popsat kombinací vlastní čerstvé zkušenosti a dobových pramenů. Nasekal jsem do toho časopisu hromady písmenek, ale ten seriál je jeden z mála textů, který měl delší exspirační dobu než jedno číslo, ve kterém vyšly.“
Kdo je srdci blízký
Je tedy zřejmé, že Diestler měl na čem stavět, a není divu, že když jej oslovil filmový producent Petr Koza, spiritus agens multimediálního projektu 90ky ,na němž pracuje od roku 2016, aby na toto téma napsal knihu, zřejmě bez rozpaků kývl a přijal to jako výzvu. Součástí celého projektu bude ještě chystaný celovečerní film scenáristy Lukáše Csicselyho a režiséra Radima Špačka a též televizní dokumentární cyklus, jenž má ambici volně navázat na seriál Bigbít (jehož tvůrci mají být scenárista Robert Geisler a režisér Jakub Skalický).
Pokud se vše podaří, jak by mělo, film, seriál a kniha by mohly být zcela zásadním shrnutím hudebních devadesátých let ve vlastně ideální době, kdy už máme onen – opět připomínaný – odstup, zároveň ale žijí a jsou tzv. při smyslech, a tedy i při paměti protagonisté oné divoké zlomové doby, kteří mohou přispět svými podstatnými vzpomínkami nebo alespoň přípodoteky.
V této souvislosti je potřeba říct podstatnou věc: Radek Diestler na knize pracoval spíše metodami historika než dokumentaristy. Primárním zdrojem poznatků byly dobové prameny, zejména tištěné, samozřejmě také audiovizuální archivní záznamy. A také jeho pověstná sloní paměť. Diestler je totiž v české hudebně publicistické obci interně znám skutečně neuvěřitelnou schopností přesně časově či místně lokalizovat jakoukoli marginálii; navíc byl jako dlouholetý redaktor časopisu Rock & Pop a protagonista například redakčních „spanilých jízd“po klubech celého Česka, jež mapoval do příslušného seriálu, osobně přítomen spoustě věcí, které se v průběhu let přehouply do pozice dějinných událostí.
Naopak téměř zcela Diestler rezignoval na „pojmy a dojmy“jiných osob, ať už pamětníků, nebo dnešních historických teoretiků. Jedinou výjimkou je jedenáct vybraných osobností, tak či onak spojených s hudbou devadesátých let, jimž v závěrečné kapitole klade formou dotazníku stejné otázky. Jsou jimi frontman kapely Už jsme doma Miroslav Wanek, zpěvák kapely Mňága a Žďorp Petr Fiala, režisér a moderátor Zdeněk Suchý, režisér Jakub Skalický, dobrý duch plzeňského klubového života Petr Choura, zpěvačka Tiché dohody a DJka Radia 1 Blanka Šrůmová, filmový režisér a scenárista Petr Zelenka, baskytarista Tata Bojs, ale i moderátor Šedesátky a příležitostný publicista Mardoša, režisér a moderátor Radim Špaček, DJ Radia 1 Jiří Neumann a zpěvák kapely Priessnitz a výtvarník Jaromír Švejdík. O výběru oslovených osobností by se samozřejmě dalo polemizovat, ale respektujme autorův vkus (či jak Diestler uvádí v předmluvě, blízkost vybraných osobností srdci „buď autora knihy, nebo iniciátora projektu“). Pokud se někdo rozhodne například pořídit knihu rozhovorů s pamětníky devadesátek, jistě si pojede po vlastní linii.
Čtenářský zážitek
Radek Diestler vypráví příběh hudebních devadesátých let podle jednotlivých odvětví, která je tvořila. Začíná u vstupu české hudbymilovné společnosti na začátku dekády z úhlu pohledu distribuce muziky. Mluví o téměř zapomenutých předmětech, jako byly audiokazety, i institucích v čele s půjčovnami cédéček, které byly téměř bezprostředně po sametové revoluci hlavním zdrojem aktuálních hudebních nosičů i hudby starší, kterou řada fanoušků cítila potřebu si doplnit. A to včetně hudebních publicistů, jak – se znalostí dotyčného prostředí – mírně ironicky zmiňuje autor.
Velmi podrobně si v samostatných kapitolách všímá změn a rozvoje médií, tedy rozhlasových stanic (vlastně poprvé v českých dějinách soukromých), televizních pořadů (i dobrý pamětník té doby si s údivem říká: to jich bylo opravdu tolik?) a tištěných časopisů a fanzinů, z nichž samozřejmě největší pozornost věnuje Rock & Popu. Ne proto, že v něm sám pracoval, ale protože byl v devadesátkách skutečným lídrem hudebně časopisecké scény. Podařilo se mu nejen najít dobrý obsahový model a mít po většinu té doby v čele vizionářského šéfredaktora Vojtěcha Lindaura, ale také propojit publicistické generace. Tedy legendy oboru v čele s prvním šéfredaktorem Jiřím
Černým přes publicisty počínající střední generace, jež se objevila v 80. letech, jako byl třeba Vladimír Vlasák, až po mladší, po revoluci začínající novináře, kteří do redakce a obsahu časopisu přinášeli stylovou a tematickou různorodost.
Jak s tím naložily
Dalšími tématy jednotlivých kapitol jsou pak kluby, které rostly i zanikaly v popisovaném období doslova bleskovou rychlostí, hudební festivaly, koncerty zahraničních umělců, hudební soutěže, jako byly Marlboro Rock-In nebo New Rock Generation, a nakonec obzvláště interesantní budování gramofonového průmyslu, který určovaly do té doby nepoznané jevy, na jedné straně výsadky světových komerčních molochů, tzv. Velké pětky, na straně druhé vznik nezávislé vydavatelské scény.
Pro poslední čtyři kapitoly si Radek Diestler vybral devadesátkové dění ve čtyřech hudebních žánrech. „Proč zrovna metal, folk, indie kytarovky a elektronická taneční hudba?“ptá se autor sám sebe. „První dva jsou zajímavé tím, že měly na startu dekády vynikající startovní pozici odvětví s velkou fanouškovskou základnou a perspektivnou dynamického rozvoje: a na mně je nastínit, jak s tou ,výhodou podání‘ naložily. Ty další zase jako první bezprostředně zareagovaly na podněty ze světa, bez prodlev typických pro období před rokem 1989.“
Podrobně si všímá změn médií, tedy rozhlasových stanic (poprvé soukromých), televizních pořadů (i pamětník té doby si říká: to jich bylo opravdu tolik?) a časopisů
Jít s autorem
Ještě zbývá dodat, co knihu Dekáda naplno zásadně odlišuje a jednou provždy bude odlišovat od všech knih a třeba i rozsáhlejších článků, jež na toto téma ještě dozajista vzniknou. A to je jazykový styl autora. Radek Diestler za celých třicet let, co publikuje, vyniká jedním z nejnezaměnitelnějších stylů. Ne každý mu musí nutně přijít na chuť, autor má sklon k používání archaismů, různých odkazů (nejen popkulturních, ale třeba i sportovních), narážek na dobové detaily (například reklamy), jejichž vysvětlováním se nezatěžuje, a tak se čtenář pohybující se na jiné vlně může v textu ztratit.
V opačném případě ale čtenář, který „jde s Diestlerem“, prožije při četbě kromě chvilek poučení a údivu nad vskutku mravenčí autorovou prací s fakty také vysloveně estetický, literární zážitek, tolik odlišný od konzumace naučné literatury. O smíchu nemluvě.