S plným žaludkem se líp kolaboruje
Politujme Belgii, nikdo toho nemá na hřbetě naloženo tolik jako ona... O co jde konkrétně, se dozvíme v opulentním románu vlámského velikána Huga Clause Smutek Belgie,
s názvem jenž po 40 letech konečně vyšel i česky. Odteď tak nebude možné mluvit o Belgii, a přitom nezmínit Huga Clause a jeho románového otesánka.
První díl s názvem Smutek popisuje předvečer války, druhý díl Belgie válku. To už mladý Louis píše svou prózu. Jmenuje se Smutek a začíná stejnou větou jako Smutek Belgie...
Můžeme se do toho pustit pěkně zhurta. Tedy pokud přeskočíme otázku, proč vlastně existuje stát jako Belgie. Stejně jako otázku, proč se Evropa druží v hlavním městě země, která by se nejraději rozdělila. To sem ale skutečně nepatří, takže začínáme. „Kousavá Dalle: ,Co je vrcholem lásky k vlasti, Wantene?‘ Humpolácký Wanten: ,Copak já vim.‘ Fúrie Dalle: ,Vysrat rudou prdelí žlutý hovno na černej kámen!‘“Takže to bychom měli Belgii a její vlajku. Ale Belgie, to je Vlámsko a Valonsko. Když jste pro samostatné Vlámsko, tak jste flamingant: „,Co je vrcholem lásky k Vlámsku?‘ ,Copak já vim.‘ ,Umřít hlady s francouzskou bagetou v podpaždí.‘“A když nejste pro samostatné Vlámsko, tak jste zas franskiljon: „Francouzský mrchy, táhněte za vrchy!“
Chtělo by se tak říct, že není nikdo, kdo by se do belgického pocitu dokázal vžít lépe než český čtenář, že Belgie je vlastně něco podobného jako Čechy a Morava či bývalé Československo včetně rozkošného boje o pomlčku. Jenže Belgie je téměř třikrát menší, ovšem lidnatější, a navíc v půli rozetnutá jazykovou hranicí. Přičemž ty dvě poloviny, když mluví mateřštinou, si automaticky nerozumí jako Češi a Moravané a Slováci. V románu Smutek Belgie (1983) dokonce opakovaně narážíme na poznámky o tom, že problém s porozuměním je jen na vlámské polovině Belgie v důsledku řady dialektů.
Takový špatný pomfrity…
Vidíme tedy, že Belgie má dost starostí sama se sebou. To však nebrání tomu, aby se obdobně jako Česko neviděla jako pupek světa: „Jsme jako klín mezi Američanama a Rusama.“Smutek Belgie se odehrává především během druhé světové války, ale pouze v zázemí. A pořád se žvaní, lidi něco nalhávají jak sobě, tak druhým. Dokonce i víc mluví o tom, že kolaborují, než že by skutečně kolaborovali. Například otec hlavního hrdiny Louise o sobě roznáší, že spolupracuje s gestapem.
Vedle žvanění je další doménou vlámského života jídlo. Právě když se Louisův otec vrátí z vězení pro kolaboranty, kde se též popravuje, jako první si postěžuje: „Takový špatný pomfrity jsme tam dostávali… Však víte, takový ty uvadlý, tlustý hranolky. A taky byly vždycky už vychladlý.“Co vám to připomíná? Ano, Švejka, jenž si po obědě na putimské strážnici postěžuje, že jídlo bylo dobré, „mělo bejt jen trochu víc toho zelí“.
Ale abychom zas všude neviděli český element. Obecněji lze z válečných románů vypozorovat, že jediný moment, kdy se tam o naší zemi mluví, je paradoxně námi proklínaný moment, totiž podepsání mnichovské dohody a odkrojení Sudet – první pokus o to, abychom dnes nebyli vícejazyčným státem. Podruhé už to kvůli vyhnání Němců vyšlo.
A není to tak dávno, co českou literaturu zasáhla vlna románů popisujících velký československý hrdinský čin z doby druhé světové války, totiž atentát na Heydricha. Těch románů bylo tolik a vždycky to překvapivě dopadlo stejně jako ve skutečnosti, takže čtenář byl opravdu napnutý až do konce. Následně přišly zahraniční filmové produkce, aby natočily totéž – jen s tou malou změnou, že parašutisté mluvili v protektorátní Praze anglicky. Sice tak museli být strašně nápadní, ale zas diváci ve světě nemuseli číst titulky.
Louis ze Smutku Belgie s fotografií Reinhardta Heydricha dokonce rozmlouvá, přičemž zde najdeme i popis samotného atentátu: „Dva muži se skautskými píšťalkami – nebo to byly píšťalky rozhodčích? To ne –, které vycvičila a ze Skotska vyslala britská vláda, si na pražském předměstí schovali pod bundy granáty a samopaly Sten. Geniální správce, šermíř, houslista a Protektor na ně namířil pistoli, jeden granát vybuchl, Protektor v dýmu a prachu vystřelil po útočnících, kteří zbaběle uprchli za tramvaj, a pak se muž se železným srdcem zhroutil, měl poraněnou slezinu a o týden později zemřel.“
Co vše jsme zakusili
Smutek Belgie začíná jako klasický román z internátního prostředí, v němž jeho mladičký hrdina poznává život a jeho hlavní příchuť: přetvářku. Za všechny zmiňme Zmatky chovance Törlesse Roberta Musila či Portrét umělce v jinošských letech Jamese Joyce. Zdá se až archaické, jakou moc zde má ještě v době těsně před druhou světovou válkou církev, ovšem v Belgii asi nic neobvyklého, protože když se Hugo Claus (1929–2008) rozhodl v důsledku Alzheimerovy choroby k eutanázii, sklidil velkou nevoli právě ze strany církevních hodnostářů.
První díl románu s názvem Smutek popisuje předvečer války, druhý díl Belgie již samotnou válku a dobu krátce po ní. A tehdy už mladý onanista Louis píše svou prózu, kterou chce přihlásit do literární soutěže. Jmenuje se Smutek a začíná stejnou větou jako Smutek Belgie: „,Dondeyne si zastrčil pod zástěru jednu ze sedmi Zakázaných Knih a vylákal mě ven.‘ Pak přeškrtl ,mě‘ a nahradil ho slovem ,Louise‘.“
Jako řada velkých románů je tak Smutek Belgie rovněž románem o psaní románu a o zrození umělce. A to, že se jedná o Clausovo opus magnum, napovídá nejen jeho název, nýbrž i rozměr. Jak říká jedna z řady Louisových tet: „Pěkný písničky nebejvaj dlouhý.“Z čehož plyne, že dlouhé romány nemohou být pěkné, žádné pastorále. Rovněž v tomto případě jde o odporně směšné rodinné a maloměstské panoptikum. Ani milostné pasáže nejsou mladicky nešikovné, daleko spíše zhýrale mlsné.
Město Kortrijk vlámský spisovatel přejmenoval na Walle, jinak ale hojně čerpal z autobiografických detailů: „,Ledaže by,‘ řekla Máma, ,ledaže by tu těma svýma krysíma očkama očumoval a zaječíma ušima odposlouchával nás a sepisoval všechno, co říkáme a děláme.‘ ,Aby naši rodinu zesměšnil?‘ zeptala se Teta Violeta. ,To by náš Louis nikdy neudělal, že ne, Louisi?‘ namítla Meerke. ,Co se probůh dá o vás říct zajímavýho?‘ odpověděl náš Louis.‘ ,To, co jsme zakusili za války,‘ řekla Máma. ,Co jako?‘ ,Ten náš smutek. Ta tvoje historka má přece název Smutek?‘ ,Jediný, co jste zakusili za války, je, že jste si pěkně zajišťovali jídlo, oblečení a uhlí.‘“
Ve Smutku Belgie tak čteme o tom, co se stalo skutečností. Hugo Claus mířil zcela jasně k literárním výšinám. Jako prozaik debutoval již jako jedenadvacetiletý novelou Metsiersové (1950), dodnes skvělým poválečným příběhem, jenž byl bezprostředně oceněn, včetně toho, že vyšla oslavná recenze, již si autor pro jistotu napsal sám a podepsal ji kamarádovým jménem. Metsiersové, kteří nemají s Louisovým Smutkem nic společného, jsou v českém překladu součástí svazku Pět belgických novel (1974). Dalším románem, jejž má tuzemský čtenář z rozsáhlého díla Huga Clause k dispozici, potom jsou už jen Fámy (1996), publikované česky v roce 2005 a odkrývající další belgickou historickou bolístku: koloniální minulost.
Pokud bychom chtěli hledat společné prvky Metsiersů a Fám, pak by to bylo posouvání děje střídavým vyprávěním postav, dále rodinné prostředí, jehož součástí je mentálně zaostalý. Prosťáčka najdeme i ve Smutku Belgie, prvek nenormálnosti zastupuje strýc Omer trávící většinu času ve stodole a občas provádějící věci připomínající slavné strýcovské scény z Felliniho Amarcordu.
Horizontální kolaborace
Když se ponoříme do Smutku Belgie, jasně cítíme, že přestože Hugo Claus napsal řadu románů, básnických sbírek, dramat a scénářů a jistě se jedná o pozoruhodné počiny, odteď už bude vše z bibliografie belgického tvůrce pouhým stínem tohoto macatého kabrňáka. Román vydalo pražské nakladatelství Rubato v překladu Radky Smejkalové přesně čtyřicet let poté, co se objevil v originále. Zbytečně dlouhé čekání, ale kvalitní text nemusí nikam spěchat.
Smutek Belgie je vskutku komický, případně nechutně smutný tím, jak tu korzuje spousta lidí, kteří mají plnou pusu toho, jak jim jde o vlámskou nezávislost, jak byli odvážní, a přitom jsou jejich úmysly vždycky velmi přízemní, hlavní je mlaskání a pohodlí. Plnou pusu tak mívají něčeho úplně jiného. Pouze naprostí naivkové se vydají ze závětří na frontu, kde většinou zemřou nebo se vrátí zmrzačení a s deziluzí.
Ani vysvětlení kolaborace s Němci jakožto očekávání pomocné ruky od germánských bratrů v boji s nenáviděnými Valony neobstojí. Zaprvé Hitler domácím fašistům nedůvěřoval, jak víme i z českého prostředí. Zadruhé s nacisty kolaborovali taky Valoni – díky eseji Suché a vlhké Jonathana Littella, autora rozsáhlého válečného románu Laskavé bohyně (2006), známe detailně osudy valonského fašisty Léona Degrella.
Ostatně dalším komickým prvkem Smutku Belgie je, kolik nejrůznějších organizací se tu vyjevuje, většinou si navíc dodávají na důležitosti dlouhými zkratkami. A je zde taktéž řada těch, kteří si podomácku vyrábějí uniformy organizací či jednotek, k nimž by chtěli přináležet.
Je vůbec fascinující, jak nepatrně válečný postup proniká do životů Louisovy rodiny a většinou pouze zprostředkovaně. Na druhou stranu začátek války je novou možností pro Louisovu matku, jež se z pasivní ženy, která potratí, dostává do důležité pozice, přičemž horizontálně kolaboruje s vysoce postaveným Němcem – tady je těžké určit, co je příčina a co důsledek. Otec se naopak stává čím dál směšnějším mluvkou, jenž se snaží konejšit mlsáním karamel a návštěvami biografu.
Neupřímnost, ba špínu tu nepřekvapivě odkrývá především to, jak lidé mluví – respektive to, co deklarují, a jak vedle toho (ne)konají. Podstatnou součástí vlámského boje je rovněž co nejčistší jazyk, což českému čtenáři opět cosi připomene. Ale jako na potvoru se právě těmto vlámským brusičům často do věty dostane nějaké to francouzské slůvko. To tedy před válkou. Za války potom zas pro změnu slůvka německá.
Kdo, když ne my?
Na závěr se ještě vraťme k Haškovu románu. Ten je považován za nejtypičtější projev české literatury, ba české mentality. Ovšem kdo ho skutečně četl, ví, že jeho nedílnou součástí je též řada německých vět a výrazů. Zase se nám ta jazyková a národní čistota nepovedla…
Smutek Belgie jako by potvrzoval to, co ukazují už Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Totiž že vlastní národ lze nejlépe nasvítit během válečného konfliktu. A že malým národům nezbývá než předstírat, vytahovat se, vymlouvat se, protože určité věci udělat neumí nebo nechtějí, a tak musí proběhnout alespoň ve verbální rovině. Je to jedna velká „mluvnice“.
Jaroslav Hašek a Hugo Claus pak měli ten úžasný ostrovtip a odvahu, aby všechno toto žvanění vrhli zpět do obličejů dlouhých zástupů kecalů, kteří se k ničemu neodváží, nicméně pokaždé už dopředu vědí, jak to dopadne – jak tedy alespoň tvrdí, když už je po všem. Pokud nám tak dosud byla Belgie naprosto lhostejná a jevila se být zbytečným, podivným pseudostátem, od nynějška víme, že s ní máme mnoho společného. Stejně jako Češi, tak i Vlámové všechno vědí nejlíp, ale (za) nic nemůžou.