Zázrak na blatech
Kostel sv. Michaela na Blatech V dalším díle našeho miniseriálu, v němž u Lublaně je jednou z nejpůsobivějších moderních sakrálních staveb
pátráme po zajímavých stavbách
v hlavním městě Slovinska Lublani, se opět podíváme do kostela. Jak jsme již minule avizovali, představíme si další sakrální stavbu z dílny architekta Jožeho Plečnika.
Před týdnem jsme si prohlédli kostel sv. Františka z Assisi v Lublani, první skutečně významné dílo architekta Jožeho Plečnika (1872–1957) ve slovinském hlavním městě. A dnes při našem putování Lublaní navštívíme další jeho sakrální stavbu, kterou realizoval pro katolickou církev.
Tento kostel se nachází hned za hranicemi slovinské metropole v katastru obce Černá Ves (Črna Vas) a je zasvěcen
sv. Michaelovi (cerkev sv. Mihaela na Barju). Nejedná se o nijak velký chrám, ale spíše o prostý venkovský kostel, navíc na dosti nehostinném místě, kde se táhnou blata – tedy podmáčená půda nevhodná pro zástavbu.
Přesto rozhodně stojí za to si tuto pozoruhodnou stavbu přijet prohlédnout. Patří totiž k nejzdařilejším dílům slovinského architekta, a to jak po stránce architektonické, tak i technické a v neposlední řadě i dispoziční. Když mne kdysi oslovila redakce časopisu Revolver revue, abych představil sedm staveb světové moderní architektury, které mne nadchly, zařadil jsem mezi ně právě i Plečnikova sv. Michaela (Sedm staveb, RR č. 40, 1999).
Odlehčený chrám na blatech
Podnět ke stavbě kostela sv. Michaela dal svému sousedu v lublaňské čtvrti Trnovu farář Fran Finžgar již v roce 1922. Jože Plečnik se hned pustil do projektování, ale další práce zkomplikovaly finanční problémy – a zejména také fakt, že se mělo stavět na nestabilní podmáčené půdě. Trvalo proto přes deset let, než byla myšlenka stavby oživena; došlo k tomu také díky místním sponzorům a katechetovi Karlu Matkovičovi, Plečnikovu synovci.
V té době měl již slovinský architekt zkušenosti s problematickým zakládáním pražského kostela Nejsvětějšího Srdce Páně na rovněž nestabilním terénu. Proto se architekt rozhodl kostel sv. Michaela na Blatech maximálně vylehčit: objekt stojí na 350 osmimetrových dubových pilotách, věž je zcela plochá s vykonzolovanými schody, kostelní loď najdeme vysoko nad terénem a vchází se do ní po schodišti, které je vylehčené oblouky. Kamenné zdivo (podpečský vápenec z nedalekého lomu v kombinaci s cihlami) najdeme jen ve střední části a na nárožích stavby, zbytek je ze dřeva. Dále pak Plečnik odlehčil sloupy, které podpírají krovy – jsou to vlastně cementové kanalizační trubky, uvnitř tedy duté.
A dílo se podařilo. Kostel stojí bezpečně na zemi. Když si mnohem později zkoušeli místní komunističtí papaláši postavit poblíž své luxusní rezidence, už tak úspěšní nebyli – těžké domy se jim začaly propadat, a tak musely být nakonec odstraněny.
Dary pro kostel
Stavba sv. Michaela probíhala v letech 1937–1939, kostel byl vysvěcen o rok později. Když do něj věřící poprvé vstoupili, čekalo na ně uvnitř překvapení: loď byla totiž podélná, a oltář byl tedy nezvykle umístěn na osu delší stěny. Tady se Plečnikovi podařilo splnit si svůj sen s netradiční dispozicí, která umožňuje všem návštěvníkům bohoslužeb skvělý výhled na dění před oltářem, jako by tu autor anticipoval závěry druhého vatikánského koncilu z konce padesátých let.
Zařízení lodi je prosté. Cementové sloupy pokrývá barevný geometrický dekor odvozený z raně křesťanských motivů, střední část lodi je mírně vyvýšena a určena dětem. Atrakcí jsou některé detaily jako věčná světla zhotovená tu z kuchyňských vah, jinde zase z Plečnikova mosazného tureckého kávového servisu.
Řada předmětů, které stavbu zdobí, byla totiž darem architektovým. Zázemí faráře pak najdeme v apsidě za oltářem a v přízemí pod kostelní lodí.
Stavby kostelů jsou vždy během na dlouhou trať; i tady došlo k různým úpravám až v průběhu šedesátých let, kdy byly dokončeny postranní ochozy a byly sem umístěny varhany. Po Plečnikově smrti dohlížela na tyto práce architektka Erna Tomšičová.
Je zajímavé, jak je každý z Plečnikových kostelů svým pojetím jiný, přesto jsou provázány jednotícími prvky, odvozenými z raně křesťanských chrámů i antických motivů. Sem patří vedle sv. Michaela na Blatech nebo pražského Nejsvětějšího Srdce Páně také kostel sv. Ducha ve Vídni, nám už známý sv. František v lublaňské Šišce nebo další invenční chrámy v slovinské Bogojině a srbském Bělehradě. Nedokončen zůstal Plečnikův kostel v Záhřebu (dochovala se jen podzemní krypta). Dodávám, že v Lublani navrhl slovinský architekt ještě kostel sv. Cyrila a Metoděje, který byl však v komunistické éře zbořen, interiér se ale zachránit podařilo. Později byla v nové lokalitě postavena jeho replika a původní zařízení se tam vrátilo. Plečnikovy kostely ve Slovinsku jsou dnes památkou kulturního dědictví UNESCO.
Když věřící do kostela poprvé vstoupili, uvnitř na ně čekalo velké překvapení: loď byla podélná, a oltář byl na tehdejší dobu tedy nezvykle umístěn na osu delší stěny