Nedostižná heroina českého jeviště
Herečka patřila od poloviny šedesátých let minulého století mezi nejoslnivější divadelní zjevy, minimálně čtvrt století si tuto pozici udržela. Dnes již staromódně znějící označení heroina vystihovalo její naturel, její doménou byl hlavně klasický reperto
Jana Hlaváčová své síly naplno věnovala divadlu, i když zároveň často hrála v televizi a natočila několik filmů. K divadlu ji i její sestru Danu nasměroval otec, zapálený ochotník, takže jak sama říkala, o jiné volbě než studiu herectví ani neuvažovala. Po DAMU se jejím prvním angažmá stala scéna s významnou tradicí – plzeňské Divadlo J. K. Tyla, kde byla od roku 1960. Zde na sebe okamžitě upozornila, takže si ji po pěti letech přitáhla Praha, činohra Národního divadla. Na Plzeň vždy vzpomínala s láskou, v šedesátých letech tu šéfoval Oto Ševčík, činohru vedl výtečně a Jana Hlaváčová v jeho režiích hrála tragické i komediální role mladých hrdinek, například Luciettu v Poprasku na laguně, titulní postavu v Nezvalově Manon Lescaut, Hermii ve Snu noci svatojanské a navzdory svému mládí dokonce alternovala Lady Makbeth v režii Václava Špidly.
Smršť uvěřitelných emocí
Ještě jako studentka DAMU debutovala ve filmu, v režii Zdeňka Podskalského si zahrála hlavní roli dívky Mefistofely v komedii Kam čert nemůže z roku 1959. Jejím partnerem ve snímku s faustovským motivem byl Miroslav Horníček.
Jana Hlaváčová byla ovšem výborně vybavená pro velké jeviště, měla vznosnou figuru a byla klasicky krásná – velké oči, okouzlující úsměv. Brzy se přehrála do charakterních rolí, její tragické hrdinky, to byla smršť uvěřitelných emocí, nikdy se také nebála patosu
a uměla s ním skvěle zacházet. Vzpomínám na její úchvatnou královnu Hippodamii ve Fibichově a Vrchlického melodramatu Námluvy Pelopovy, které uvedl ve Smetanově divadle Karel Jernek. Bylo úchvatné, jak dokázala vtisknout veršům jasný obsah, přesvědčivost a složitou emotivitu. Strhnout a dojmout diváka, že hltal každé její slovo. Byla jsem ještě dítě školou povinné, ale tak mocný dojem, jaký na mě udělala, se nedá zapomenout.
Sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století byla pro Janu Hlaváčovou velmi úspěšná, byla bezpochyby první dámou činohry a dostávala krásné role v dobrých inscenacích, navzdory probíhající
normalizaci ji míjely příšerné prorežimní tituly, které činohra nasazovala. Hrála Jelenu v Lesním duchovi (Jan Kačer), Angeliku v nastudování Krležovy hry Páni Glembayové, Ragnhild v Ibsenových Nápadnících trůnu (obojí režie Václav Hudeček). V té době často partneřila s Luďkem Munzarem, který se stal jejím manželem a dcera z tohoto vztahu Barbora Munzarová je rovněž herečka.
Krásná role „prostřední“Magdaleny Marie ji čekala v Daňkově
historickém podobenství a zároveň divadle na divadle Vévodkyně valdštejnských vojsk, kde se opět potkala s Miroslavem Macháčkem jako režisérem. Série velkých rolí pokračovala – Nastasja Filipovna v Kaločově Idiotovi, Klytaimnestra v Schormově Oresteii, Gertruda v Hamletovi (Macháček), Raněvská ve Višňovém sadu (Ľubomír Vajdička), Emilia Marty ve Věci Makropulos, titulní role ve Vasse Železnovové (Miroslav Krobot), Markýza de Merteuil ve Smočkově inscenaci
Nebezpečných známostí. Poslední velkou rolí na první scéně byla Eleanor v Goldmanově hře Lev v zimě, kterou režíroval Luděk Munzar. S manželem si mimo jiné zahrála i v Macháčkových Našich furiantech a Munzar kdysi v televizním dokumentu vtipně odkázal ty, kteří by chtěli vědět něco o jejich vztahu, právě na druhé dějství této inscenace.
Nová éra na Vinohradech
Po roce 1990 Jana Hlaváčová společně se svým mužem z Národního divadla demonstrativně odešla, Munzar se už do divadla nikdy nevrátil. Bylo to všechno hloupé a nesmyslné nedorozumění s novým šéfem Ivanem
Rajmontem, které je i soubor poškodilo. Nutno po letech dodat, že reakce slavné herecké dvojice na nové kolegy a směřování byla zbytečně trucovitá, ale to všechno lze pochopit, v divadle emoce vždy značně vibrují. Jana Hlaváčová se ale vždy v rozhovorech i v televizním portrétu vyhnula steskům na toto téma. Podobně odešla i z DAMU po roce 1990, její rázné prásknutí dveřmi na herecké akademii, kde měla dělat konkurz na své dosavadní místo pedagožky, by ale možná uneslo vysvětlení. Naopak s láskou vždy zmiňovala vinohradské divadlo a cenila si nabídku Jiřiny Jiráskové na angažmá.
Na Vinohradech se jí v devadesátých letech dařilo, našla nový smysl svého hereckého života. Jednou z jejích prvních rolí tu byla selka Mešjanovka v Kaločově inscenaci Gazdiny roby a následovala postava zcela odlišného ustrojení – Anna ve Smočkově „secesním“dramatu Arthura Schnitzlera Duše krajina širá. Oceňovaná byla její role Agnes v Albeeho dramatu o rozpadu rodiny Křehká rovnováha. Hlaváčová navenek nenávistné postavě propůjčila skrývanou bolest nad nepodařeným životem i vztahy. I když její doménou bylo velké jeviště, dokázala se rychle „přešaltovat“a hrát v komorním prostoru, ve vydařené inscenaci Havlových jednoaktovek Rodinný večer a Vernisáž Jana Buriana si v té první s okouzlující ironií zahrála matku rodu, která celý večer pletla monstrózní šálu a při vzpomínce na nedělní husu se opakovaně rozzářila slabomyslným úsměvem. Poslední její rolí na Vinohradech byla Topsy ve hře Noela Cowarda To byla moje písnička! v roce 2012.
Jak již bylo řečeno, Hlaváčová hrála víc v televizi než ve filmu, objevila se v řadě televizních inscenací i seriálů (Ikarův pád, Ohnivé ženy, Byl jednou jeden dům), ve filmu ji popularitu přinesla především postava zdravotní sestry Toničky ze série Dušana Kleina o básnících.
V posledních letech trpěla Parkinsonovou chorobou a stáhla se do ústraní a od smrti manžela před čtyřmi lety už nechtěla s veřejností komunikovat, činila tak sporadicky a při výjimečných událostech.
Bylo úchvatné, jak dokázala vtisknout veršům jasný obsah, přesvědčivost a emotivitu. Strhnout a dojmout diváka, že hltal každé její slovo.