Muž do špatného počasí
František Janouch byl fyzik, zároveň ze Švédska dlouhá léta podporoval opozici, lidská práva i nezávislou kulturu v Československu
Takřka do svých čtyřiceti let byl František Janouch především a skoro výhradně jaderný fyzik. Už v osmi letech ho zájem o chemii přivedl k vybudování domácí laboratoře. V létě 1945 se odehrály v jeho životě dvě velké události: otec lékař a za války odbojář se v červnu vrací domů po dvou letech strávených v koncentračních táborech. V srpnu Františka Janoucha výbuch dvou jaderných bomb v Japonsku přivedl k rozhodnutí studovat jadernou fyziku.
Učil se rusky od šesti let
V tom mu byla velmi nápomocná jeho záliba v ruštině. Začal se učit rusky už v šesti letech, po válce nastoupil na ruské gymnázium, kde maturoval v roce 1949, a hned potom odjel na vysokoškolská studia do SSSR, kde promoval (s vyznamenáním) na Fyzikální fakultě Leningradské státní univerzity. Hned poté zahájil aspiranturu (dnešní doktorandské studium) na Fyzikálním ústavu ČSAV v Praze. Rodinné poměry byly ideální – otec se stal náměstkem ministra zdravotnictví (později prezidentem Čs. červeného kříže), matka pracovala také ve zdravotnictví.
V roce 1955 (bylo mu 24 let) začíná jeho další pětiletý studijní pobyt v Sovětském svazu, tentokrát v Moskvě. Absolvoval aspiranturu na Moskevské státní univerzitě, kterou zakončil obhajobou disertace v roce 1960.
Tehdy toho už věděl o sovětské realitě daleko víc, než když jako 17letý gymnazista vstupoval v roce 1947 do KSČ. Ještě víc se pak měl dozvědět od své budoucí ruské manželky Ady Kolmanové, se kterou se blíže poznal v roce 1961. Manželství uzavřeli o dva roky později. Mladá bioložka (narozená 1939) jako dospívající dítě zažila kruté podmínky stalinského vyhnanství v tatarském Uljanovsku, poté co byl její otec Arnošt Kolman, matematik, filozof a vysoký funkcionář ideologického aparátu KSČ jako nepřítel deportován v září 1948 z Prahy do Moskvy a tři a půl roku bez soudu vězněn v tamější Lubjance.
Deset let po návratu z Moskvy se František Janouch věnoval takřka výhradně své vědecké práci. V Ústavu jaderného výzkumu v Praze-Řeži vybudoval oddělení teoretické fyziky, v roce 1964 zorganizoval v Nízkých Tatrách Mezinárodní letní školu s přednášejícími nejen z SSSR a ČSSR, ale také z USA, západní Evropy a Izraele.
Bez práce a u výslechů
Politicky se začal angažovat až od druhé poloviny r. 1967, kdy se stal předsedou organizace KSČ ústavu v Řeži. Toto angažmá vyvrcholilo po sovětské invazi v srpnu 1968 a rozhodlo o jeho dalším osudu.
V roce 1969 navštívil Izrael a na zpáteční cestě se v Římě seznámil s Jiřím Pelikánem. Pak už následovalo všechno, co patřilo k tvrdé normalizaci. V roce 1971 už byli bez práce on i jeho žena, která předtím roky pracovala v Biologickém ústavu ČSAV. Živili se překlady a František byl častým předmětem výslechů StB. Přesto se věnoval sbírání finančních prostředků pro rodiny uvězněných aktivistů pražského jara a posrpnového hnutí odporu.
V roce 1973 popsal situaci v Československu v Sedmi dopisech z Prahy, které vyšly knižně bez udání autora v letech 1974–75 německy, italsky, rusky a nizozemsky, česky na pokračování v Pelikánových Listech. Pod svým jménem v září 1973 uveřejnil v londýnském deníku The Times dopis podporující návrh na udělení Nobelovy ceny míru Andreji Sacharovovi.
Vzdálený organizátor
Tehdy se režim rozhodl Františka Janoucha zbavit. A tak mohl 26. prosince 1973 odjet s manželkou, devítiletou dcerou Kateřinou a dvouletým Erikem do Dánska, kde se po ročním pobytu v ústavu pro teoretickou fyziku v Kodani
rozhodl k trvalé emigraci. Přijal nabídku královské švédské akademie věd na profesorské stipendium, přesídlil na začátku 1975 s rodinou do Stockholmu. Do Švédska se mu podařilo dostat z SSSR i Arnošta Kolmana s manželkou. Patnáct švédských let vykonával František Janouch „na plný úvazek“dvě zaměstnání: odborné jako jaderný fyzik a současně jako organizátor všestranné pomoci lidskoprávnímu hnutí, opozici a nezávislé kultuře v Československu i jako aktivista mezinárodního hnutí za lidská a občanská práva.
Aktivista za lidská práva
O tom bylo v těchto dnech mnoho řečeno a napsáno. Neuvádí se však, že v roce 1975 v Paříži navázal styk s organizací Help and Action vedenou manžely Tigridovými a tím i se Svědectvím. V roce 1982 se stává zakládajícím členem Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva (jejím předsedou byl od roku 1984 Karel Schwarzenberg) a s její delegací navštívil v roce 1988 Moskvu. Předtím v září a říjnu 1985 odvedl velký kus práce v Budapešti, kde spoluorganizoval paralelní nezávislé fórum k budapešťskému Evropskému kulturnímu fóru pořádanému v rámci oficiálního helsinského procesu. Spolu se spisovateli Jiřím Grušou a Pavlem Kohoutem mimo jiné představil třísetstránkovou publikaci v angličtině o obležené kultuře v Československu.
Velkou pomoc získala Nadace Charty 77 od americké Nadace na podporu pro otevřenou společnost založené a financované Georgem Sorosem, s nímž Janoucha spojovalo osobní přátelství. Touto cestou šlo od roku 1976 i 20 tisíc dolarů pro Československé dokumentační středisko v Scheinfeldu-Schwarzenbergu, jehož byl Janouch zakládajícím členem.
Manažer velkého stylu
Muž, o němž je tu řeč, byl kromě všeho ostatního manažerem velkého stylu. O tom podala svědectví jeho švédská spolupracovnice Miloslava Slavíčková, která byla dvacet let jeho pravou rukou. Měla na starosti celou administrativu spojenou s rozsáhlou finanční pomocí, kterou Nadace Charty 77 poskytovala exilovým knižním nakladatelstvím a periodikům, a též s agendou zasílání tuzexových bonů do Československa prostřednictvím bankovní firmy a podle dohody s domácím fondem Charty 77.
Švédsko-československý manažer Janouch si dokázal opatřit vízum do Československa. V polovině prosince 1989 zaznamenal domácí tisk schůzku Karla Schwarzenberga, Františka Janoucha a George Sorose s předsedou vlády Mariánem Čalfou.
O činnosti domů přestěhované Nadace Charty 77 se v těchto dnech napsalo velmi mnoho. Nutno však připomenout, že Janouch nepřestal být odborníkem na jadernou energii. V letech 1996–2000 působil jako švédský a později evropský náměstek ředitele vědeckého a technologického centra v Kyjevě, kde měl mj. na starosti projekty spojené s odstraněním následků černobylské havárie.
Lze jen doufat, že se v budoucnu najde historik schopný napsat životopis Františka Janoucha, který zachytí nejen to, čeho hrdina jeho příběhu v životě dosáhl, čím se zapsal do dějin druhé poloviny 20. století, ale ještě mnohem víc – co formovalo jeho osobnost, odkud pramenila energie, s níž se znovu a znovu pouštěl do realizace nových a nových projektů, co ho pohánělo k neúnavné práci. Život a dílo Františka Janoucha si takové zkoumání zaslouží.
Na konci 90. let měl Janouch na starosti projekty spojené s odstraněním následků černobylské havárie