NATO za ruskou rozpínavost nemůže

Václav Klaus doporučil minulé pondělí 8. 1. na těchto stránkách všem ke čtení provokativní článek německého autora Bruna Banduleta na téma války na Ukrajině. Proč ne? Intelektuální provokace ke skutečné veřejné debatě patří.

Banduletovy teze jsou víceméně banální – „všichni se přepočítali“, Rusko nechtělo okupovat celou Ukrajinu, na frontě jsou dnes malé posuny. K jedné ale stojí za to vymezit se blíže.

Jde o tezi (ne novou), že válka ve skutečnosti začala na summitu NATO v Bukurešti (2008), jehož závěr obsahoval prohlášení, že se Ukrajina a Gruzie jednoho dne stanou členy Aliance. Volně přeloženo, prvotní hřích byl na straně NATO. Kdyby, poháněno anglosaskými imperialisty, netoužilo dál se blížit k ruským hranicím, neprobudilo by ruského medvěda a všichni bychom dnes žili v míru.

Na první poslech to může znít působivě. Banduletova verze historie je vpravdě tragédií řeckých rozměrů – příběhem „pýchy předcházející pád“. Bývalý prezident mu navíc umně dodává na přitažlivosti vykreslením Banduleta jako disidenta trpícího („emeritovaného“), protože říká pravdu. A autoritu doplňuje i vlastním svědectvím a nárokovanou předvídavostí („byl jsem tam a snažil se tomu zabránit“).

Falešná příčina

A v té působivosti je právě problém. Neobviňuji Václava Klause z toho, že ohýbá historii záměrně. Paměť ho ale v tomto případě klame, možná proto, že příběh v tomto podání až příliš sedí jeho světonázoru.

Na rizika podobného (sebe)klamu bychom si měli důsledně dávat pozor všichni. Kromě historické nepřesnosti ale tento příběh ustavuje i určitou – použiji-li Klausovo oblíbené slovo „falešnou“– příčinnost.

V tom je jeho druhé riziko. Pokud bychom ji brali vážně, propadneme klamnému přesvědčení, že probuzeného medvěda lze jednoduše uspat tím, že ho přestaneme popichovat. Jenže i neutrální Ukrajina, pokud by zároveň byla suverénní, je pro Moskvu dnes jednoznačně nestravitelná.

Proč je ta příčinnost falešná? Zaprvé proto, že vykreslení liberálního Západu jako protivníka je od počátku nedělitelnou součástí ideologie putinismu a hybatelem (selhávajícího) projektu obnoveného silného ruského státu. Stačí vzpomenout Putinův projev na Mnichovské bezpečnostní konferenci, rok před bukurešťským summitem (2007).

Mimochodem ve stejném roce obnovilo Rusko studenoválečnou praxi – rutinu patrol strategických bombardérů (schopných nést jaderné zbraně) – a podniklo masivní kybernetické útoky proti Estonsku.

Západ přešlapoval

Zadruhé, rozhodnutí z Bukurešti nebylo protlačeno na sílu – naopak, bylo velkým kompromisem. Ukrajina ani Gruzie nebyly pozvány do NATO a nebyl schválen jejich tzv. akční plán členství. Proti byly některé členské státy a pochopitelně i Vladimir Putin, který se summitu účastnil a plánu rozšiřování Aliance aktivně vzdoroval. Pokud tento kompromis nepřímo zapříčinil nějaký konflikt, nebyla to ruská válka proti Ukrajině, ale přešlapováním Západu povzbuzená ruská invaze do Gruzie v létě téhož roku.

Požár v Moskvě ale nehořel

Zatřetí, hrozba dalšího rozšiřování NATO byla ze strany Moskvy vnímána s autentickými obavami, které ale byly založeny na (ideologickém) chápání Aliance nejen jako obranné aliance, ale válečného paktu namířeného stále v první řadě proti Rusku. (To je ovšem něco jiného než říct, že NATO nebylo v prvních desetiletích po studené válce výhradně paktem obranným, což vzhledem k aliančním intervencím na Balkáně nebo Libyi, ať si o nich myslíme cokoliv, nelze zpochybnit.)

V době před plnou ruskou invazí na Ukrajinu v únoru 2022 se Kyjev členství v Alianci – přes ambice ukrajinské vlády – reálně nepřibližoval. Moskva tu, ani ze svého pohledu, žádný požár nehasila.

Mnohem pravděpodobnějším vysvětlením ruské útočné války proti Ukrajině než autentické bezpečnostní obavy je proto geopolitický revanšismus spolu se snahou obnovit kontrolu nad bývalým ruským impériem a obrovská strategická miskalkulace a chyba, založená ne na iracionalitě ruského vedení, ale na špatných informacích, a absence umožněná neexistencí korektivů v podmínkách bezprecedentního soustředění rozhodování v Putinových rukou.

Následky fatálního Putinova rozhodnutí jsou skutečně tragické, v tom lze s Banduletem souhlasit. S jeho rozborem příčin dnešní situace už těžko.

Bandulet končí svůj článek tezí, že vítězství, kterého může Ukrajina dosáhnout, by bylo vítězství Pyrrhovo. Jak známo, král Epeiru si měl v roce 279 př. n. l. po vyhrané bitvě u Ascula proti Římanům povzdechnout, že ještě jedno podobné vítězství a bude zničen.

Můžeme si být jisti, že Ukrajině, která vzdoruje ruské agresi a do dalších bitev se nežene, by i takové Pyrrhovo vítězství docela stačilo. A Západu, který ji navzdory chvění pořád podporuje, taky.