Kniha plná zvláštních skutků
Novinka Ivana Wernische se pohybuje na hranici snění a bdění, rozumu a tichého šílení, života a smrti
Domeček pro panenky – s touhle pohádkovou, tajemnou i lehce bizarní představou pracovali v dějinách světové kultury mnozí. Na divadle Henrik Ibsen, v komiksu Neil Gaiman, a co teprve film, zejména ten hororový! Tady je domeček pro panenky vyloženým zřídlem inspirace: panenky ožívají, mračí se a cení zuby a nakonec s gustem nahánějí a mordují své majitele i s celou famílií. Nejnověji se do světa jmenovaných dětských hraček, jednou milých, jindy zlověstných, vypravil básník Ivan Wernisch ve dvojici s výtvarníkem Vojtěchem Jiráskem. Vznikla stostránková kniha, která je v tom nejlepším slova smyslu divná.
Nebe v domečku
Wernisch, ročník 1942, si vydobyl v dějinách české poezie posledního půlstoletí mimořádný post. Posbíral za své rozsáhlé dílo snad všecky trofeje, co si může básník přát: ty nejvyšší ceny, sebrané spisy, objemnou monografii i bilanční knižní rozhovor. Mohl by si už dávno spokojeně užívat básnický důchod. Jenže on byl odjakživa autor neposedného, těkavého typu, hráč a mystifikátor, takže místo klidu zvolil samozřejmě neklid – a začal na stará kolena provádět jeden velký remix své dosavadní práce. Sázet do jednoho řádku texty staré, staronové i nové, dávat někdejšímu nové souvislosti, aktualizovat s jinými důrazy už jednou řečené. Takových textových koláží realizoval básník nejvíc pod hlavičkou pražského nakladatelství Malvern: Don Čičo má v klopě orchidej (2020), Lunojasno, když kolovrátky (2021), Ztroskotanec na břehu atlantském (2021), Zeleně bliká Hilversum (2022) – a teď nejnověji Domeček pro panenky.
Do Wernischova díla se hned od počátku propisovaly nejrůznější avantgardy: domácí i cizí. Nejdřív poetisticko-surreální Nezval, respektive jeho velký předchůdce Vrchlický, později pak výbušná, ostrá dvojka – expresionismus a dada. Básník bral svět už od své prvotiny Kam letí nebe (1961) jako smutné a bolestné místo k životu a člověka jako marnou loutku, omlácené pimprle, co si nezaslouží ani tolik soucit, jako spíš výsměch, karikaturu. A protože to tady nefungovalo, začal si vysnívat, fantazírovat světy jiné. Samozřejmě podobné tomu zdejšímu, nejvíc asi útěšné maloměstské realitě pozdního Rakouska-Uherska; jakkoli i do téhle selanky častokrát prosakovaly motivy nejistoty, čehosi zamlčeného, tiše výhrůžného. Prostě divnosti a úzkosti na nejrůznější způsob. Tak jako v Domečku pro panenky.
Den končí
Ta novinka je žánrový hybrid. Není to ani komiks, ani jen tak nějaká knížka s ilustracemi. Dvanácti kapitolami se vine v ideálním souzvuku text s kresebnými kreacemi, které zabírají stránku, dvoustránku, a ještě víc. Jsou to spíš volné inspirace, snivé interpretace, asociativní reakce. Vojtěch Jirásko (ročník 1976) sice závěrem knížky dedikuje své dílo Goyovi, ale nálady jeho výtvarného světa rezonují spíš se slohy o pár dekád mladšími, nejvíc asi se symbolistně-dekadentními pracemi Ensora, Redona, Kubina. Na scénu si autorský tandem pozval přízraky a živé mrtvé, zbloudilé duše, duchy i náležitě vychýlené reprezentanty lidského světa, například zvrhlého podřezávače mladých dívek, vyloženě hororový proud dětí s papírovými maskami zvířat přes hlavu – anebo muže v klobouku, jenž je „schopen / zvláštních skutků“. Zvláštní je to ale celé. Ta kniha je výrazně atmosférická; pohybuje se na hranici snění a bdění, rozumu a tichého šílení, života a smrti.
Ostatně hned kresba na obálce napovídá: středobodem je brána v jakési zdi – a lidé i zvířata různých tvarů i měřítek se skrz ten průzor navzájem ohledávají. Jedni pozorují druhé. Jako by odhadovali jejich osobní příběh, možnosti a schopnosti. Bosý nosič dřeva. Slepý hráč na basu. Paša s fezem a šavlí. Dva trpaslíci v kýblu. Panička s paraplíčkem. Slepice a kus psa. Kohopak ti zobrazení vlastně reprezentují, o jakou jde alegorii? A kdo je sen a kdo je reálný, kde je svět a kde je zásvětí? Nebo je ta brána zrcadlem, které surově zkresluje a halucinuje? Anebo je to všechno ještě jinak? Ivanu Wernischovi je to možná fuk: „Už je to tak. Den končí. Snad / nebude na co vzpomínat.“Čtenáři to ale fuk rozhodně není. Na tenhle knižní „domeček“bude vzpomínat. A dlouho.