Obětní beránek Švorcová
Historik Marián Lóži si v A2 Alarmu vzal na paškál domácí uměleckou frontu, která prý naší společnosti nastavuje křivé zrcadlo. Označuje ji zavádějícím termínem celebrity, což je dnes široký pojem a spíše hanlivý. Levičácké a svazácké názory pana autora jsou značně otravné, ale nechť si je ponechá, jen je na pováženou, že jako historik může bez uzardění předkládat tak ideologicky pokroucené vývody.
Tak především ho rozčiluje, že umělci v Česku mají vesměs pravicové názory. Mají prý nadprůměrné příjmy a privilegované postavení a možnost vyjadřovat se veřejně, což je od nich zvlášť perfidní... Kde jenom jsme tohle slýchali, že? Lóži sice tvrdí, že nechce být jako Jakeš ve svém projevu na Červeném Hrádku, ale přesně na tomhle základu svůj článek vystavěl. Ovšem jaksi mu uniklo, že umělci jsou o své názory opakovaně žádáni, a to i takoví, o nichž je jasné, že jsou mediálně vytěžení. Známá poučka praví, že důležité je, aby se o někom psalo, a může se dokonce i dobře. Jen pošetilec tudíž nevyužije pobídek ke zviditelnění a peskovat ho za to je směšné.
Lóži chce ovšem hlavně dokázat, že umělci byli za minulého režimu „děvky prodejné“a v Listopadu rychle převlékli kabáty, což je vrcholně sprosté překrucování historie, tím spíš, že si jako vzor „nepřevlékání“vybral Jiřinu Švorcovou. A kromě zbytečného plácání, jak jsou umělci odtrženi od lidu, autor hlavně směšuje odlišné věci. Jestliže se umělec v demokratické a svobodné zemi rozhodne, že bude podporovat tu či onu partaj nebo politika, je to čistě jeho věc a riziko, ne vždy z takového „přimazlení“dotyční vyšli jako vítězové. A je na voličích, aby takové fígle přečetli a ocenili jejich důvěryhodnost. Jiná věc je v nesvobodě a totalitě sloužit těm, kdo jsou u vesla, podporovat nemravný režim z hlouposti nebo prospěchářství.
Vstali noví rudí bojovníci
Podle Lóžiho se během sametové revoluce celebrity herecké a hudební rychle přidaly na stranu nových vítězů z Občanského fóra a se svojí minulostí se vypořádaly snadno. A pak prý v 90. letech svižně a bez rozpaků naskočily na konjunkturální vlnu doby. První dvě dekády se prý v českém prostředí nesly ve znamení dehonestace čehokoliv levicového a vnímání pravicové politiky jako té jediné správné a přijatelné. Tak hlavně že už nám teď zase vstali noví rudí bojovníci a mohou zase kázat.
Lóži ve svém hloupém a urážlivém generalizovaní pomíjí, co se dělo v umění a kultuře v 80. letech a zejména v jejích druhé polovině. A to, že divadla, koncerty a výstavní síně se stávaly místem aktivního odporu umělců proti režimu. Neváhali riskovat své existence a čelili mnoha potížím ze strany establishmentu. Třeba divadla režim usilovně podkopávala odvážnou dramaturgií, zejména pak studiové scény se pohybovaly na hraně zákazu, bolševik už hodně nestíhal a všechno zavřít a zakázat nemohl. Možná si autor dosud nedokázal srovnat v hlavě, proč právě divadla se stala místem revolty. Než ale začne pindat o konjunkturalismu a převlékání kabátů, měl by si to pan historik nastudovat. A vytahovat k tomu Jiřinu Švorcovou jako vzor konzistentních názorů je drzost. Podle Lóžiho odmítla uskutečnit politický veletoč, protože lpěla na komunistickém přesvědčení, a tak to odnesla za celou uměleckou komunitu a stala se terčem zesměšňování a invektiv. Švorcová jako obětní beránek, to snad může člověk napsat jen v pominutí smyslů. Tuší vůbec Lóži, že ji po listopadu 1989 diváci na jevišti nechtěli? Že prostě byla v souboru neúnosná? Podle něj když někdo celý život setrvává v bludu, má za to být velebený. Švorcová nebyla žádná chudinka, ale militantní soudružka, která si svou moc užívala. A po roce 1989 ze sebe dobrovolně udělala hlásnou troubu skalních bolševiků.
Jeden by nevěřil, k jakým vývodům článek o nehodných umělcích (zde celebritách) dospěje. Nakonec mohou za rozdělenou společnost a bídu světa. Kromě toho pohrdají chudými a jejich výhrady a obavy vytlačují z veřejného prostoru. Prima, tak když už víme, kdo za všechno může, bude nejlepší s nimi po soudružsku zatočit. Tahle bolševická rétorika je zřejmě nesmrtelná, a když se spojí s překrucováním a neznalostí faktů, je to demagogie, za níž by se nemuseli stydět ani ortodoxní stalinisté z 50. let.