Sedm dní na hřbetu

Aniž bych se po sedmi dnech na vozíku odvážil stát hlasem českých invalidů, myslím, že mohu s plnou rozhodností prohlásit, že největším nepřítelem vozíčkáře jsou ti chodící.

Ano, myslím ty sympatické, mrštné jedince, kteří se ze všech stran slétnou vám pomoct, ale pak jen naházejí boty přímo doprostřed jízdní trasy mezi kuchyní a záchodem, batohy zablokují přístup ke kuchyňské lince a odejdou nahoru po schodech se na chvíli prospat. Ano, to mluvím o svých dětech.

Ale přítelkyně nejsou o nic lepší. „To ten tejden zvládneš,“řekla mi po návratu z nemocnice ta moje, dala mi pusu a nechala mě sedět na gauči, z nějž jsem nevěděl jak vstát, odjela a nezavřela okno v patře.

Pondělí

Úterý

Asi tušíte, že z gauče jsem se dostal. Ale nahoře je furt sedm stupňů.

Můj pobyt na vozíku je naštěstí dočasný, způsobený kombinací paddleboardu, gravitace a vlastní blbosti. A nemá cenu psát, jak už první den člověk obdivuje každého, kdo na něm dokáže trvale žít – a nebýt neustále bez sebe vzteky.

Prvních pár dní jsem jenom nadával věcem. Dóza s cukrem si to hodně schytala za to, jak je vysoko. Na mobilu, co zapadnul do škvíry na nepřístupné straně gauče, jsem taky nenechal nit suchou, a skříň postavenou přesně tak, abych o dva cenťáky neprojel dozadu k pračce, jsem dokonce praštil.

K těžkému konferenčnímu stolku s úložným prostorem (do nějž si navíc má dcera zjevně ukládá

Středa olověné ingoty) mám ale specifický vztah. Neměl jsem ho rád, už když jsem ho kdysi z nutnosti narychlo koupil. Ale poté, co jsem ho musel levou rukou zvedat z podlahy a pravou týrat motor vozíku, aby se mi tu těžkou svini podařilo aspoň o deset čísel posunout, ho už neskrývaně nenávidím.

Až vstanu, půjde do kontejneru. A on to ví.

Jenže... ten pocit, když se vám to podaří. Když ten blbej stolek odtáhnete tak, abyste se dostal k počítači. Když kuchyňskými nůžkami vytáhnete z poličky kuchařskou pinzetu, která – hurá! – dosáhne až k tomu zatracenýmu mobilu. Když zjistíte, že s pomocí kamery v mobilu můžete vařit a nevidět do hrnce. Když se (přiznejme si, že po dvou celkem dramatických nezdařených pokusech) dokážete

Čtvrtek

Pátek osprchovat sami, protože si uvědomíte, že máte doma plechovou židli, švihadlo a skejt...

Všechno, co je pro ostatní běžné a nudné, vám přináší dobrodružství.

Cítíte se jako MacGyver na kolečkách.

A najednou vám dojde, že i když jste dosud měli v životě pocit, že už vás nic velkého nečeká, že na Everest nevylezete, do vesmíru nepoletíte, můžete mít i jiné velké cíle.

Třeba se nějak vyplazit přes těch dvacet schodů a zavřít to pitomý okno.

Sobota