Vlk požírající život a umění
Publikace Jaroslava Vostrého a Zuzany Sílové Režisér a herecký soubor s podtitulem Případ K. H. Hilara vyšla v nakladatelství Kant. Snaží se komplexně postihnout složitou osobnost divadelního režiséra a experimentátora, analyzuje jeho režijní tvorbu, její
Je to zvláštní, ale ucelených monografií českých divadelních režisérů za posledních třicet pět let nevzniklo mnoho. Když hned úvodem 90. let mohla vyjít kniha Zdeňka Hedvábného o Alfrédu Radokovi, mělo se za to, že budou následovat další podobné. Nestalo se, vyšlo jen pár publikací. A tak je nová kniha o Karlu Hugovi Hilarovi (1885–1935) jedním z počinů, které tento trvající dluh splácí. Je to práce objemná, detailní a soustředěná a především pečlivě vytěžující dostupné prameny, od Hilarových názorů přes četné dobové kritiky a polemiky až po svědectví herců, hereček a dalších divadelníků, již s ním spolupracovali.
Toto důsledné vytěžování pramenného materiálu, které mimo jiné přináší i řadu málo známých, ba přímo objevných faktů, samozřejmě zakládá původnost studie a dopomáhá vyvodit závěry o Hilarově tvorbě v hlubších a nezkreslených souvislostech vývoje. A znovu se zde potvrzuje, že Hilar má pro dvacáté století čili pro moderní české divadlo zásadní význam.
Parlamentní interpelace o Národním divadle
Kniha je chronologicky členěná a rozdělená do pěti oddílů, první část se věnuje Hilarovi jako mladému literátovi, který si ujasňoval své názory na divadlo. Zajímavá je zde zejména reflexe jeho úvah o maskování a komediantství. V druhém oddíle pak sledujeme Hilarovu cestu v Divadle na Vinohradech od ctižádostivého lektora dramaturgie k režírování. Detailní líčení animozit, nevraživostí a sporů, v nichž odpůrci neváhali sáhnout k drsným obviněním, je živé a někdy má až podobu frašky. Někdejší ředitel Vinohrad Václav Štech proti Hilarovi vystartoval v knize Vinohradský případ v době, kdy se Hilar stal šéfem činohry Národního divadla, kapitoly tiskly Lidové noviny v letech 1921/22. Na Hilara zde Štech dokonce svolává boží soud za to, že se zmocnil Vinohrad. Jak ovšem trefně autoři monografie dodávají, Hilar se v roce 1913 zmocnil činohry víceméně komerčně vedeného (nesubvencovaného) divadla s operou představující finanční zátěž a operetou obstarávající výdělky. A z tohoto divadla v průběhu let a se značným rizikem vytvořil činoherní umělecké divadlo. Třetí oddíl autoři věnují Hilarovu odchodu z Vinohrad do Národního divadla, kam přešel v roce 1921.
Čtenář si brzo uvědomí, jak se historie stále opakuje, jak výjimeční tvůrci vždy čelili nepochopení a museli se potýkat s hloupostí a závistí, ostatně dějiny Národního divadla, kde Hilar čelil mnoha protivenstvím, až mu šlo o život, jsou také přehlídkou toho, co si Češi umí navzájem nepěkného provádět a jak často vítězili ti neschopní nad talentovanými.
Ani první republika nebyla vždy oázou pro umění, v závěru prvního období svého působení v Národním divadle Hilar čelil silné kritice, zejména po inscenaci Slowackého Balladyny (1923).
Například jeho chronický protivník Václav Štech píše své útoky proti němu dokonce na pokračování a herecký soubor ho většinou nesnáší. A ještě se do něj a do šéfa opery Ostrčila (kvůli Smetanovým operám, které prý zbavil jasu) v parlamentu pustil poslanec agrární strany a žádal, aby intendantura ND zjednala pořádek a nápravu. I když dnes se divadlo do parlamentní interpelace sotva dostane, rétorika někdejšího agrárníka je v lecčem shodná, tvorba má být v ND lidu srozumitelná a stát na Národní a jeho modernu nemůže stále doplácet, divadlo má být soběstačné...
V ruce svíral text Macbetha
Hilar patří do dlouhé řady českých režisérů, kteří divadlu dávali maximum, a přitom od něj zdaleka tolik nedostali a čelili nepochopení. Hilarův zápas o moderní podobu českého divadla byl velmi dramatický a stravující, o čemž existují autentické doklady včetně ne tak dávno vydaných esejů O divadle, jejichž editorkou byla Eva Šormová. Celý čtvrtý oddíl knihy, nazvaný příznačně Nemoc jako rozhraní je vzrušující čtení, které sotva nechá někoho v klidu. Po inscenaci Romea a Julie,
kterou kromě Josefa Kodíčka kritika strhala a nepochopila, byl Hilar stižen prvním záchvatem mrtvice. Bezprostřední příčinou byl zřejmě fakt, že dopis Romaina Rollanda, v němž spisovatel inscenaci chválí, odeslal Hilar v překladu do redakcí deníků, ale většina listů jej odmítla tisknout. Hilar se nakonec na podzim roku 1924 do Národního vrátil, ale jako jiný člověk, již ne „jako vlk, který chce život a umění, práci a slávu požírat z tisíce stran“, ale jako člověk plný vnitřní nejistoty a bázně. Nicméně v této druhé polovině 20. let se posunul od expresionismu ke svébytné podobě imaginativního realismu, na což dle autorů jeho nemoc měla jistý vliv.
Autoři pak věnují důkladnou pozornost stěžejním Hilarovým inscenacím v Národním divadle ve 20. a 30. letech, počínaje slavným Hamletem s Eduardem Kohoutem, inscenací označovanou za zlomovou, generační, básnivou, která se však – jak příznačné – hrála pouze třicetkrát, po obnovení v roce 1930 ještě čtrnáctkrát. I další Hilarovy inscenace jsou v knize důsledně a přitom velmi čtivě analyzované – Faust, Král Lear, Romainsův Diktátor, ve třicátých letech pak Giraudouxův
Nový Amfitryon, Brucknerova Alžběta Anglická a hlavně Sofoklův Král Oidpus a konečně poslední režisérovo dílo, O’Neillovo drama Smutek sluší Elektře. V březnu 1935 připravoval Hilar Shakespearova Macbetha, dle spolupracovníků byl však plný smutku a únavy. V neděli 3. března jej našli raněného další mrtvicí v lese na Jílovišti, v ruce držel text Macbetha. Za tři dny pak zemřel v sanatoriu.
Kniha o Hilarovi je nejenom po stránce odborné na vysoké úrovni, je to důkladná analýza režijního stylu, opřená o teatrologickou erudici a také o znalosti dobového kontextu. Ale kromě toho je to skvělé, přímo strhující čtení o lidském a tvůrčím osudu, je to barvité vylíčení dynamické, robustně vitální, ale také senzitivní tvůrčí osobnosti, kterou divadlo stravovalo natolik, že ji v podstatě zničilo. Ale jak v knize víckrát zaznívá, byl to režisér, na kterého nelze nikdy zapomenout ani ho z dějin českého divadla vyškrtnout.
Jaroslav Vostrý a Zuzana Sílová: Režisér a herecký soubor. Případ K. H. Hilara
Praha, Kant 2023. 465 s.