Jiné peníze

Takhle hluboko jsme ještě neklesli. V objemu peněz, které půjdou letos do kultury. To ubohé jedno procento, které by mělo kultuře náležet, se začíná podobat horečnatému snu nějakého blouznivce. Letos tedy 16,58 miliardy, o dvě miliardy méně než vloni, což odpovídá 0,76 procenta ze státního rozpočtu. A přitom kultura je náš vývěsní štít, který nás usazuje na mapu světa a je tím nejúčinnějším nástrojem národního uvědomění a sebevědomí. Bylo tomu tak a vždycky bude.

Divadla obecně jsou na tom doslova trestuhodně, bez ohledu na to, jak který ředitel dobře hospodaří. Paradoxně jsou na tom ta pražská (vyjma Národního) hůř než regionální, přestože je život v metropoli mnohem dražší. Téměř bez výjimek hospodaří regionální scény se slušnými prostředky a lidé v nich pracující si nemusejí připadat jako gastarbeiteři. Vysvětlují to i tím, že mají méně příležitostí, jak si „zahrát“ještě jinde. Mají pravdu a je jim to přáno. Dabingy a filmová studia jsou v Praze.

Příběh ze života. Herečka, která zrovna večer nehraje, nastupuje na svou druhou směnu, uklízení kanceláří. Právě odchází paní vedoucí, která se zdržela, a je překvapená, že ji tam vidí. „Paní XY co tady děláte? Včera jsem vás viděla v divadle. To bylo skvělý představení.“

Ne všichni pražští se mohou uplatnit ještě někde jinde. Jejich průměrný plat se pohybuje kolem 20 až 25 tisíc čistého měsíčně. A mladí herci, kteří už mají rodiny, přesně tuhle sumu dají za nájem. Pokud se průměrný měsíční plat v Praze pohybuje kolem 52 tisíc, není to asi problém.

Platy zaměstnanců v divadlech se odvíjejí od tabulkového zařazení a přes to prý nejede vlak. Když začnou „postižení“v divadle laicky přemýšlet, kde by se daly peníze ušetřit, většinou uslyší, že to jsou „jiné peníze“. Z nich se na platy vzít nedá. Není tedy jiné cesty, než systém přerozdělování peněz v kultuře, všechny ty zarezlé tabulky, definitivně rozbít. Osvobodit ty „jiné peníze“a dát je těm, bez nichž se může zavřít krám a stáhnout roleta.