Viděla, objevovala
Zemřela Alena Nádvorníková. Důležitá postava české kunsthistorie, zejména v oblasti takzvaného art brut. A taky nezaměnitelná básnířka, mnohaletá členka zdejší surrealistické skupiny. Zemřela už loni v listopadu, kolem svých jednaosmdesátin, ale jak bylo i pro její tvorbu celoživotně příznačné – vskrytu, v utajení, mimo záběr.
Nádvorníková byla původem z Hané. Studovala v Olomouci, svou doktorskou práci věnovala Devětsilu. Čili avantgardě. Té zůstala věrná napořád: jejímu specifickému, jedinečnému vidění, jejím básnickým projevům, ať v textech, nebo obrazech, její všetečnosti. Nádvorníková se věnovala jak historii a teorii, tak praxi. Už v druhé polovině 60. let realizovala pod vlivem Apollinaira své první „kresbobásně“. Od přelomu osmé a deváté dekády pak začala psát verše „klasičtějším“způsobem. Ale forma ji nikdy nezajímala primárně. Sázela vždycky na sílu vnitřního vidění, jedinečného záblesku, uvolněné fantazie; nechávala se unášet asociací stejně jako zvukem a rytmem slova. Debutovala před třiceti lety sbírkou Praha, Pařížská, následovalo sedm dalších knížek, naposledy Sopky a tratě (2006) – a pak sebraný spis Poesie (2012). Z celku jejího básnického díla je zřejmé, jak intenzivně a hlubinně vnímala řeč: jako nástroj, který je třeba permanentně obrozovat a živit imaginativní hrou, aby nezplaněl a nezačal zbůhdarma sloužit nějaké ideologii. Nejsou to samozřejmě texty pro každého, jsou naježené a řezavé; jsou to texty-dobrodružství, texty-hledání – a texty-nalézání.
Jako historička umění se Nádvorníková věnovala nejdřív surrealismu; jak tomu původnímu, francouzskému, tak jeho zdejší, československé verzi (viz soubor studií K surrealismu, 1997). Od kraje 90. let se pak specializovala na fenomén art brut, výtvarné projevy neškolených autorů, u nichž je kresba nebo malba nezbytností, nutností – jediným únikem před vnitřními démony, strachy a úzkostmi. V art brut se Nádvorníková našla: publikovala studie, pořádala přehledové výstavy, vřazovala domácí autory do evropského kontextu (viz monografie Art brut v českých zemích, 2008). A možná pod vlivem surového umění začala sama soustavně kreslit, zbavovat se nejrůznějších napnelismů, které se v ní nastřádaly (viz bezejmenný knižní výbor z autorčiny výtvarné práce, 2011). Nakonec pojala jako jeden velký výtvarný objekt i svůj byt v pražské Pařížské ulici: byt-doupě, byt-hnízdo, byt-hlubina bezpečnosti. Jakkoli kreslila převážně černou barvou, najdeme v některých jejích výtvarných pracích i jasné světlo. Na závěr rozhovoru, který jsem s ní vedl před dvaceti lety, zmínila neslábnoucí energii své hvězdy – surrealismu: „Stále ještě i díky němu možná lépe, hlouběji a také kritičtěji vidím; objevuji.“
Autor je literární a výtvarný kritik