Kdy a proč (ne)volat hoří
Slýcháme, že Rusko zaútočí na NATO. Buďme připraveni na nejhorší, ale nestrašme se
Vposlední době prakticky nemine den bez toho, aby se na zpravodajských serverech neobjevil článek o tom, jak se Rusko chystá k útoku na NATO.
Největší pozornost získal materiál německé armády, ke kterému se dostal deník Bild. Moskva prý hybridně zaútočí na východní křídlo Aliance. Podle materiálu prý vše začne mobilizací dalších 200 000 ruských vojáků už letos v únoru. Válka s NATO pak prý může vypuknout už příští rok. Rusko se má nejprve soustředit na Suvalský koridor mezi Polskem a Litvou. Tento koridor také odděluje Bělorusko od ruského Kaliningradu. V prosinci letošního roku tu pak má začít uměle vytvořený pohraniční konflikt a nepokoje.
Hned další den se objevil názor norského bezpečnostního experta Fabiana Hoffmanna z univerzity v Oslo, podle kterého „jsme mnohem blíž válce s Ruskem, než si myslíme, a naše okno na přezbrojení je mnohem menší, než si myslíme“. Podle Hoffmanna je představa, že po konci války na Ukrajině máme pět až deset let na přezbrojení. Musíme to prý stihnout za dva až tři roky, abychom Rusko vystavili uvěřitelné odstrašující síle. Podle Hoffmanna poté, co Rusko zaútočí v Pobaltí, ochromí klíčovou civilní infrastrukturu v západoevropských zemích, a vyvolá tak paniku mezi civilisty, kteří se pak budou stavět proti kolektivní obraně, kolektivnímu ručení v rámci NATO. Pár dní předtím jsme si zase mohli číst o varování švédských generálů apod.
Jsme svědky kampaně
Otázka dne tedy je, jak vážně to máme brát. Podle všeho jsme svědky jakési kampaně. Varování, že Rusko vyrábí sedmkrát více munice než celý kolektivní Západ dohromady, se asi leckomu zdá takové suché, stejně jako diskuse o procentech HDP výdajů na obranu. Zdá se, že celou západní veřejnost ani moc neburcuje fakt, že vývoj na ukrajinské frontě je neuspokojivý. V USA už Ukrajina de facto zmizela ze zpravodajství, v Evropě zápasí o pozornost s Izraelem a celým Blízkým východem.
Pokud tedy nezabírají suchá čísla, je asi leckdo přesvědčen, že burcovat a mobilizovat veřejnost je třeba jinak. U případného ruského jaderného útoku jsme už na tomto místě vícekrát psali, že jeho pravděpodobnost nijak kalkulovat nejde. O nulovou pravděpodobnost ale určitě nejde. Pravděpodobnost ruského konvenčního a hybridního útoku lze asi odhadnout lépe. Zde nám selský rozum napovídá, že drastické scénáře jsou asi poněkud přehnané.
Trochu to vypadá, že jsme svědky určité frustrace nadšenců, expertů a části vojenských elit. I malému dítěti je zjevné, že se pohybujeme od zdi ke zdi, od extrému k extrému. Politici i experti v západních zemích se až na výjimky přepočítali. Špatně odhadli a vypočítali efekt ekonomických sankcí, to už víme dávno. Špatně byl odhadnut i vývoj na frontě. Ještě před rokem všichni tvrdili, že Rusko bude brzy poraženo a Putin postaven před válečný soud. Kolik jsme jen četli článků a analýz o tom, že má Putin rakovinu nebo jinou tajemnou nemoc, že brzy umře, že bude brzy odstraněn apod.
Jak jsme všichni podcenili ruskou armádu a její schopnost cvičit a mobilizovat, jak jsme podcenili ruský zbrojní průmysl a jak jsme podcenili Putina, tak nyní ho zase silně přeceňujeme. Nadšenectví střídá pesimismus a panika, někdy dokonce i poraženectví.
Úkol pro armády
Na serveru Eurointelligence.com to vidí vcelku rozumně. To, co popisuje Bild, není prý pravděpodobný scénář, ale to, co armády dělají a mají dělat, připravit se a připravovat se na extrémní situace. Putina jsme mohli slyšet mluvit o ruských minoritách v Pobaltí, nikde ale neříkal, že Pobaltí patří Rusku, jako to říkal o Ukrajině. Ať už ale Putin chce, myslí si nebo říká cokoli, na to, aby zaútočil na NATO, momentálně nemá zdroje a sílu, a to ani kdyby měl Donalda Trumpa v Bílém domě.
Bild zafungoval jako zrcadlo, které reflektuje posun od spokojenosti k panice. Odpověď Západu na ruskou invazi na Ukrajinu od začátku postrádá strategickou koherenci. Nikdy se nemělo říkat, uděláme „cokoli bude třeba“. Je samozřejmě jasný strategický cíl Západu, aby Ukrajina přežila jako samostatný stát. Ale představa, že Ukrajina dobude zpět každý metr svého teritoria, byl nesmysl. Stejně nesmyslná je představa z druhé strany, že s Putinem lze uzavřít mírovou smlouvu.
Stejný Bild nedávno informoval o tom, že Putin chce během tří let získat další tři ukrajinská teritoria: Záporoží, okolí Dnipra a Charkov. To se zdá být bohužel realističtější plán než útok na NATO. Proto by se Západ měl soustředit na to, jak nejlépe pomoci Ukrajině, aby Rusko těchto cílů nikdy nedosáhlo a aby se při usilování o tyto cíle maximálně vyčerpalo a unavilo.
Je jasné, že celý Západ bude muset v příštích letech více zbrojit, připravovat se na konflikty a být více odolný. Otázka ale je, zda se lépe vybudíme strašením, nebo realistickou a rozumnou promluvou. Nevýhodou strašení je, že když se nejhorší hrozby nenaplní, tak až půjde do tuhého, nikdo či málokdo těm varováním bude věřit.
Představa, že Ukrajina dobude zpět každý metr svého teritoria, byl nesmysl. Stejně nesmyslná je představa z druhé strany, že s Putinem lze uzavřít mírovou smlouvu.