Hrůza z remigrace

Smí být pohyb po světě pouze jednosměrný?

My starší si ještě pamatujeme na listopad 1989. Na masová shromáždění na Letné. I na to, jak do Prahy přiletěl z nizozemského exilu Jaroslav Hutka. Neměl vízum, neboť emigranti víza nedostávali. Nicméně spolehl se na revoluční atmosféru a vyšlo to: 25. listopadu zpíval o svobodě na Letné. Stal se prvním reemigrantem, jak se tomu začalo říkat. Byli to lidé, kteří se vraceli z exilu. Patřili k nim ekonom Švejnar, podnikatel Bakala, ministr kultury Tigrid, šéf obnovené ČSSD Horák a také Karel Schwarzenberg.

Proč to připomínat? V Německu se „paslovem“roku 2023 – slovem, jež má velmi špatný zvuk – stal výraz remigrace. Je spojován s fašismem, s plány na deportaci přistěhovalců. Což je jistě téma pro politiky, ba pro vyšetřovatele, zda tyto plány neporušují zákon. Ale zajímavější je to, co Německo přesahuje, co působí jako symbol trendů v Evropě.

Proč je „paslovem“remigrace? Je to technický výraz. Podobný, jako když se v dokumentech EU píše o relokaci (přemísťování přišedších po státech EU, to, čemu hovorová čeština říká přerozdělování). To platí i pro migraci a remigraci, její zpětný chod. Historie zná tyto případy. Francouze, kteří se před revolucí či Napoleonem uchýlili do Anglie a pak se vrátili. Či salcburské protestanty, kteří po rekatolizaci odešli do Nizozemska, a když zjistili, že jim to tam nesedlo, mnozí se vrátili. Před 60 lety Spolková republika slavila miliontého gastarbeitera. Portugalec Rodrigues de Sá dostal květiny a moped. Ale když si v Německu odpracoval své, vrátil se domů, kde také zemřel. Takto můžeme pokračovat až k Hutkovi.

Migrace je široký pojem. Zahrnuje vše možné od cestování za prací a každoročních davových tahů za dovolenou k moři přes běžné stěhování až po uprchlíky. Nikde není zakotveno, že musí být jednosměrná, že nemůže fungovat migrace i remigrace. Problém nastává, když se už samotný výraz remigrace spojuje se zlem, ba s fašismem. Když se o možném návratu migrantů nesmí ani uvažovat nahlas.