Hledání osoby blízké bývá svízelné
Činoherní klub uvedl hru amerického autora Joshuy Harmona (ročník 1983) Nejbližší v nastudování režisérky Terezy Říhové. Kromě nejdéle sloužící herečky v souboru Jany Břežkové se tu objevují vesměs mladí herci a herečky, z nichž někteří stojí na jevišti Č
Kdysi kultovní pražská scéna Činoherní klub prochází už několik let proměnou, jež se týká jak repertoáru, tak složení ansámblu a spolupracovníků. V této situaci není divu, že programová nabídka je dosti nevyrovnaná. Sympatickou programovou linií jsou hry zabývající se vztahy a životními peripetiemi rozmanitých generací, a to s ohledem na dnešní trendové proměny. Velmi často se jedná o české premiéry.
Životy mileniálů
Do této programové řady patří mj. hra Tracyho Lettse Linda Vista, prezentující epizodu ze života bílého muže středního věku, který se po rozvodu nechtěně ocitl na životní křižovatce. Babyboom Zuzy Ferencové zase sleduje období v životě dvojic, které se ocitly v zásadním milníku vztahu, totiž očekávání a narození dítěte. Pak je tu Konsent Niny Raine, řešící problematickou situaci domácího znásilnění, v němž se střetají názory několika přátel – právníků na tuto problematickou delikátní, byť spornou záležitost.
Nejnověji tedy přibyla inscenace hry Nejbližší (The Significant Other), mapující osudy skupinky mileniálů, kamarádů z vysoké školy (tři ženy + společný kamarád gay), a jejich snahu najít životní štěstí v milostném vztahu. Základní dějovou linii – u nás dosud výrazně nevytěženého tématu gayů – tvoří příběh Jordana, který je blízkou osobou (jak zní název v originále) svým třem kamarádkám, ale přes veškerou snahu nemůže najít partnera. Když nastane situace, že se jeho kamarádky začnou jedna po druhé vdávat, doslova zpanikaří. I když partneři jeho kamarádek rozhodně nejsou žádné terno, Jordan začne mít pocit, že mu ujíždí vlak. Na konci příběhu se hrdina se situací smíří, a přestože závěr nenabízí jednoznačný happy end, naznačí, že zmoudřel a nerezignoval. Většina her, týkajících se gayů, které u nás dosud byly uvedeny, je výrazně zaměřena na sex. V tomto případě přináší jiný pohled, výrazně bližší ženskému vnímání vztahů. Hlavní hrdina skutečně touží až romanticky především po tom, aby mu někdo řekl „Miluji tě“, a jeho namlouvání se nese víceméně v platonické rovině. Do reálu se pak prolínají jeho sny, například o rodině dvou spokojených tatínků s několika dětmi.
V anotaci na představení je uvedeno, že se jedná o černou komedii, ale ke groteskní nadsázce či drsnému humoru má daleko. Jde spíše o dosti krotkou, byť pravdivou výpověď o generaci mileniálů, kteří si po prodloužení studentského života a s ním spojeným silným přátelstvím najednou tak úplně nevědí sami se sebou rady. Bezpochyby pravdivá je situace, že většina mladých žen má vedle sebe spřízněnou duši – muže, který ji naprosto chápe a prožívá s ní veškeré milostné i jiné trable, ale tělesnost v takovém vztahu nehraje významnou roli.
V české premiéře hry hlavní roli obsadila posila z Ostravy Jakub Burýšek (je to jeho druhá role v Čihoherním klubu). Jeho Jordan je „roztomilý“(tak, jak jej ostatně popisují i kamarádky). Jinými
slovy: autentický, měkký kluk, báječný kamarád holek, který se bezhlavě zamilovává do nesprávných mužů a vzhledem k tomu, že je obklopen kamarádkami, si je namlouvá patrně nesprávně. Je to právě Burýšek, kdo přes dvě hodiny je stále přítomen na jevišti, a leží na něm tedy největší díl odpovědnosti. Jeho tři temperamentní kamarádky (Marta Danzingerová, Anežka Rusevová, Sandra Černodrinská), z nichž každá symbolizuje jiný typ ženy, jsou mu dobrými sparing partnerkami při dialozích. Společně dokážou navodit atmosféru důvěrnosti a pochopení. Nicméně jsou chvíle, kdy energie kolísá a řemen padá. Doplňkem obsazení jsou Václav Šanda a Viktor Zavadil, kteří ztvárňují šest mužských postav různého typu. A tady vidím jeden z problematických momentů inscenace. Zatímco příběh čtyř přátel z vysoké a jejich vzájemná komunikace působí realisticky (a podobá se příběhům, jež známe z hollywoodských romantických komedií či televizních sitcomů), tyto postavy připomínají spíše karikatury rozmanitých mužských typů a týpků.
Příjemným překvapením je sklerotická Jordanova babička Jany Břežkové. Osmdesátiletá, velmi agilní herečka chováním i myšlením postavy dokonale glosuje proměnu paradigmatu ve společnosti. S náznakem oblékání i bezpředsudečného svobodomyslného uvažování je to pravá příslušnice generace hippies. I když ji dohání stařecká skleróza, v určitých momentech právě ona dokáže vnuka povzbudit a zároveň přináší do hry černý humor spojený s blížícím se koncem života.
Jedná se tedy o jakousi lehce nostalgickou tragikomedii, která by mohla zaujmout především váhavé mileniály, jejichž řečí hovoří, a samozřejmě jako jedna z nemnoha vlaštovek mezigenderové tematiky také příslušníky LGBT komunity. Ukazuje totiž, řečeno slovy režisérky, že „hlavní postava Jordan Berman jsme v podstatě my všichni. A nezáleží na tom, jestli je člověk heterosexuál, homosexuál, jestli je single, nebo ne, jestli je mu 30, nebo 80… Touha být šťastný je vlastní každému, ať už si pod tím představíme cokoli.“
Joshua Harmon: Nejbližší Viktor Janiš
Tereza Říhová
Ján Tereba
Paulína Bočková Činoherní klub, premiéra 12. 1.
Překlad: Režie: Scéna: Kostýmy:
Autorka je divadelní kritička