Co všechno člověk musí prožít
Je to štěstí, nebo smůla? Když prožijete dost dlouhý život v malé zemi, kde se přece jen ledacos děje, jste zkrátka svědky jejích dějin – podle naturelu spíš pasivními, nebo docela aktivními.
Tak třeba: jako dítě vnímáte, že v rádiu rodina s děsem poslouchá nějaký hrůzný proces; pak že zemřel ten, jehož portrét visel ve třídě nad katedrou, a nutí vás chodit dívat se na něj do mauzolea, ale po čase máte škrtnout jeho fotografii z čítanky; jako maturant chápete, že se děje něco převratného a chcete u toho být, a v tom přijedou tanky; jako student se nemůžete nezapojit, píšete reportáž z okupace, nakrátko zažijete práci v ilegalitě, následné zklamání z vládnoucích „elit“; strašně vás zasáhne dobrovolná smrt vrstevníka z vedlejší fakulty, který chtěl probudit svědomí národa, stojíte čestnou stráž u jeho rakve, mlčky pochodujete v pohřebním průvodu, který se podobá zlověstné řece; a za rok vyjdete znovu v černém, i když vás policajti perlustrují; při Palachově týdnu vás po dvaceti letech polévají z vodních děl a zanedlouho studenty zase bijí na Národní třídě; opět je třeba všechno popsat a zapojit se do dění: uvítat s těmi nejlepšími úžasný zlom v životě svém a celé země; a pořád se snažit, aby bylo líp, aby lidi zapomněli na pohodlí, na letargii a malomyslnost a o něco důležitého usilovali. A pak jako blesk z čistého nebe přijde hromadná nesmyslná smrt – a zase studentů.
Zapomínat je lidská přirozenost, možná i někdy nutná nebo očistná. Některé události života se však zapomenout nedají, i když se staly jen v našem malém rybníčku. Jsou to mezníky života. Proto jsou tu výroční připomenutí toho, co se stalo. Abychom nezapomněli, jak jsme třeba smrt Jana Palacha prožívali, když jsme byli v jeho věku, jak jsme ji hodnotili později ve věku jeho rodičů, co v nás vzpomínka na něj vyvolává dnes. Snad by nebyl moc zklamaný, jak jeho apel rezonoval – že po prvním šoku nastal nucený útlum, ale s léty jeho životem vykoupený vzkaz nakonec nic nevymazalo.
Jenže – kromě výročí jsou tu i všední dny a v nich se dennodenně musíte pozastavit nad tím, kam se poděl všeobecný zájem „obyčejných“lidí o věci veřejné. Ptáte se, kam se ztratila angažovanost každého, kdo si ve vypjatých chvílích uvědomoval osobní zodpovědnost ne za dnešní pohodlí, ale za zítřejší stav morálky společnosti, ba nabubřele řečeno, kvalitu planety. Třeba to není tak zlé, jak se na první pohled zdá. Mladí na tom jsou jistě líp než staří. Kdo ale ví, jaký otřes by naše odhodlání musel prověřit.