Ach, to vysvědčení

Jak měřit výkon, zmizí-li jedničkáři i čtyřkaři?

Slovní hodnocení žáků má svůj půvab i význam. Dávné „zákonné mravy“znamenaly v realitě čtyřku z chování, krůček od vyloučení, ale měly i širší poselství: to, že někdo nepřekračuje zákon, neznamená, že je vše v pořádku. Dnešní slovní vysvědčení – tak, jak jeho návrh ve čtvrtek představil tým Masarykovy univerzity – vypadá jinak. Místo známkování učitelé na šesti stranách rozeberou žáka od jeho chování po jednotlivé předměty a vše uzavře sebehodnocení. Je to krok k závazné budoucnosti?

Otázka zní: Komu je vysvědčení na základní škole určeno? Žákům pro představu, jak na tom jsou? Rodičům? Školským úřadům, aby měly „materiál“? Jinak to může vidět žák („hlavně abych neměl problém“). Jinak rodič („hlavně aby naše Tonička měla pěkné známky a šanci na gymnázium“). A jinak státní úředník. ČTK cituje jejich postoje třeba takto: „V Evropské unii je to přežitek.“(Vysvědčení se známkami.) „Pro ministerstvo je to dar z nebes.“(Vysvědčení slovní.)

Slovní vysvědčení je progresivní trend, který má svá ale. Za prvé: oblíbené věty „tak je to v EU“či „to patří do 21. století“bývají alibistické, nenutí hledat argumenty. Za druhé: je proti němu hodně rodičů, zvláště těch pečlivých („když se zajímám, co bylo ve škole, jaké má dítě známky, a chodím na rodičovské, tak vím, co mu jde a v čem se má zlepšit, nepotřebuju to koncem roku na papíře“). Má smysl prosadit slovní vysvědčení za cenu, že se školy postaví proti rodičům? Za třetí je tu otázka měření výkonu. Země ustupující od známkování se často děsí, když mezinárodní srovnání zveřejní PISA. Plyne z nich zhruba toto: čím nižší nárok a tlak na výkon, tím větší je pak překvapení, když ho někdo skutečně změří.

To není odsudek slovních vysvědčení. Školy samy rozhodnou, zda návrh přijmou, či nepřijmou. Ale že je to téma, kde nestačí říci jen „ano – ne“, vidíme už teď.