Měnová politika blahobyt nezajistí
Říká na téma přijetí eura Letošní zvýšení regulovaných složek elektřiny je teprve prvním krokem energetické tarifní reformy. Na domácnosti velké změny teprve čekají. „Poklop toho kotle, v němž vře tolik zásadních změn, se zatím otevřel jen pro firmy. Na n
LN Podniky i domácnosti loni zažily šok, když Energetický regulační úřad (ERÚ) rozhodl o zvýšení regulovaných složek elektrické energie o 66 procent. Co bude dál?
Levněji nebude. Respektive v průměru levněji nebude, to je přesnější, něco, respektive někomu, také půjde dolů. Energetický sektor se totiž dostává do stavu, kdy v něm některé věci musejí být dvakrát. Tím se energie logicky prodraží. Výroba elektřiny – na rozdíl od všech ostatních segmentů výroby – se přizpůsobuje poptávce, která existuje v daný okamžik. A my jsme země, která – teď vyslovím odvážnou predikci (směje se) – má každý rok zimu a musí se topit a bude to tak i za deset let. Proto je nutné se dívat na to, jak máme postavený energetický sektor. Zda je schopný uspokojit poptávku i v zimě, kdy je kvůli nutnosti topit a svítit vyšší spotřeba než po zbytek roku. Pro srovnání – v létě jsou minima okamžité spotřeby kolem šesti gigawattů, v zimě maxima kolem 12 gigawattů. Rozdíl je tedy obrovský a to pro nás v souladu s plánem zajišťovat spotřebu elektřiny převážně z podporovaných energetických zdrojů způsobuje zásadní problémy. A to navíc většina Čechů v zimě stále topí pevnými palivy či plynem. Takže se systém topení bude muset změnit, víc lidí asi přejde na tepelná čerpadla. Což znamená, že se poptávka po elektřině v zimě ještě zvětší. Pokud nechci direktivně řídit čili omezovat poptávku, budu tedy muset mít některé věci dvakrát.
LN Co to znamená?
Jsme malá země uprostřed Evropy, která má zimu, a k tomu jsme hustě obydlení. Na rozdíl od severských zemí nemáme ani vodní zdroje, ani nemůžeme spoléhat na větrníky. Nemáme pobřežní vítr a ani je nemáme kam dát. Když nainstalujeme skoro na každou střechu fotovoltaiku, jak se o tom často vizionářsky hovoří, tak nám to vyřeší produkci elektřiny v létě, ale v období inverze a zimy nám to moc nepomůže. Takže proti každému takovému nestabilnímu zdroji energie musíme mít zálohu. A mít zálohu znamená mít to dvakrát. Představte si, že rozvážíte pizzu po městě a máte auto, které ve dne jezdí na světlo. Ale když potřebujete rozvážet v noci, musíte mít na totéž ještě druhé na naftu. A dvě auta jsou prakticky vždy dražší než jedno, i když to jedno jezdí přes den zadarmo. A v energetice rozdíl léto zima jinak vyřešit neumíme. Muselo by se naakumulovat tak obrovské množství energie, že na to zatím nemáme technologie. Pro představu, bavíme se o ekvivalentu asi 500 hirošimských pum. Řízeně uložit a zase uvolnit takové množství energie neumíme, respektive uvolnit umíme, je to jaderná elektrárna velikosti Temelína. Takže musíme najít způsob, jak pokrýt zimu. Je to v podstatě otázka národní bezpečnosti. Mít dostatek elektřiny v létě nám ovšem nepomůže ani finančně. V létě budou mít velké přebytky také ostatní země, takže se elektřina bude prodávat za nulu.
V zimě to bude obráceně. Navíc všechny státy evropského energetického trhu ve svých plánech pracují s tím, že v zimě elektřinu dovezou. V současnosti vyváží pouze Francie.
LN Co s tím?
Pokud mám časově těžce řiditelný energetický zdroj jako slunce, jsou dvě možnosti, jak zajistit energetickou bezpečnost. Buď takových zdrojů postavím třeba desetinásobně více, než je třeba, ale pak 90 procent z nich v létě nepotřebuji. Neskutečně drahé a neefektivní. Anebo jich postavím tolik, aby mi to v létě vzhledem k poptávce plus minus vycházelo, ale pak k nim musím mít tu zimní zálohu zvládající i pokrytí vyšší zimní spotřeby. A to má různé fyzikální limity, takže nakonec mi z toho jako jediné řešení vyjde postavit velké množství plynových elektráren. Ty by ale v létě byly mimo provoz. K tomu vyrábí s největšími náklady a hlavně – plyn má v Evropské unii status přechodného zdroje energie čili s ním nelze počítat dlouhodobě. Nabízelo by se také řešení na bázi jádra – ideální by byly jaderné elektrárny financované z výnosů z emisních povolenek. Ale i tyto zdroje by byly v teplých měsících, kdy bude elektřina skoro zadarmo, mimo provoz – nebo odstavím všechny fotopanely. Proč je ale teď buduji jako i závod? Prostě v každém tomto scénáři je jedna kapacita postavena navíc. Typicky české bude postavit vše, tedy dvě kapacity navíc. A to jsme se, pokud jde o energetiku a co vše se promítne do cen, dostali pouze k problému výrobního sektoru. Zásadní problémy dozrávají také v distribučním sektoru.
LN Co ten distribuční sektor?
S přechodem od pevných paliv či plynu k vytápění tepelnými čerpadly či elektřinou enormně narostou požadavky na distribuční síť. Na její budování i provoz. Tím, jak bude v létě díky fotovoltaikám větší samovýroba, přestanou lidé i firmy odebírat z energetické sítě a nebudou za ni platit. Ale ta síť tu existuje kvůli zásobování v zimě a jako pojistka v létě i pro ně, takže má své náklady. A ty platí ti, kdo fotovoltaiku nemají. Buď se ta nerovnováha mezi samovýrobci a nettoodběrateli napraví, což se promítne do cen za distribuci, anebo vzniknou velké sociální dopady pro bydlení zejména v oblastech, kde není možné mít samovýrobu.
LN A s nápravou té nerovnováhy se už začalo? Je už to obsaženo v tom růstu regulovaných složek elektřiny? Anebo se lidé mají připravit na další zvyšování cen?
Poklop toho kotle, v němž vře tolik zásadních změn, se zatím otevřel jen pro firmy. Na ně dopadl první krok tarifní reformy. Pro domácnosti se ten poklop teprve otevře. Existence těch drátů, kterými teče elektřina, je z distribuce to nejdražší. O úpravách, které se promítnou do cen energií pro domácnosti, chce ERÚ rozhodnout ještě letos. Ale příští rok jsou volby, tak si nejsem jistý, zda bude dostatečně vhodná příležitost to opravdu udělat. Obecně ale platí, že celkově půjdou ceny distribuce nahoru, i když v létě může cena silové energie i klesat. Rozhodně ale musí nastat překopání cenové struktury, na niž jsou lidé zvyklí.
LN Na co se tedy mají lidé připravit?
To jsme zpátky u hospodářských politik. Tyto věci by se měly vyřešit dříve, než se vypíší dotační programy, než se stanoví, jaké energetické zdroje se mají podle politiky státu stavět. Aby si investoři do energetiky mohli udělat správnou kalkulaci a dotace se neutratily za věci, které situaci pak i zhorší. Dnešní ceny i pravidla jsou postaveny na centrální distribuční síti, nikoliv na široce diverzifikovaných sítích, k nimž směřujeme. Plánuje se něco, na co neexistuje žádná infrastruktura ani výrobní, ani obchodní model, a v zásadě ani distribuční pravidla. A chtít na tom stavět energetickou investici s její velmi dlouhou dobou návratnosti a vlastně i výstavby, to mně přijde jako neudržitelný stav. Výsledek? Dotace a kapacitní platby v létě odstaveným elektrárnám. Tedy něco jako v zemědělské politice byly dotace za nepěstování. Kromě toho se neví, po jak dlouhou dobu bude plyn považován za přechodný, tedy povolený zdroj. A to ani nemluvím o tom, jaký jsme poslali do Bruselu náš národní klimaticko-energetický plán a jak nám byl vrácen.
LN Co se stalo s naším klimaticko-energetickým plánem?
Plán, který říká, jak a jakým způsobem chceme dekarbonizovat naši ekonomiku, tedy snižovat emise CO2, jsme odevzdali loni na podzim. Před Vánoci přišla odpověď Evropské komise, že je málo ambiciózní. Tedy že podíl těch nestálých zdrojů energie je nízký. Vtip je ale v tom, že už to, co jsme poslali, je fyzikální nesmysl. Když si uděláte bilanci energetické spotřeby a výrobních zdrojů, tak vidíte, že je ten plán nereálný a že visí na tom, že v létě budeme masivně vyvážet – nevíme kam – a v zimě budeme energii dovážet – odkud, když dováží všichni. Kde je pak energetická bezpečnost, tedy jistota, že nebudou blackouty či uhelné prázdniny ve školách a že nevypínám továrny? Kolegové z ústavu fyziky plazmatu udělali jednoduchý veřejný online model na https://app.energy-mix.cz/, do nějž stačí dosadit libovolný scénář a ta naše omezení jsou z něj vidět. Nejvíce mě děsí, že Evropská komise nám neříká, že náš plán je nesmyslný, ale říká, buďte ambicióznější, napište tam vyšší cíl; že na to nemáme materiální základnu ani technologie, je všem jedno. Zkrátka, slibem neurazíš a realita nás nezajímá.
LN Co říkáte současné vlně volání po přechodu na euro?
Podle mého názoru je tlak na zavedení eura ze strany podnikatelské sféry odrazem frustrací z nefunkčnosti státu a z nefunkčnosti podnikatelského prostředí. České vládě se podařilo téměř nemožné. Svou hospodářskou politikou naštvala ty, kteří chtějí reformy, stejně jako ty, kteří je nechtějí. Euro je tak posuzováno optikou paralely se Slovenskem, kde bylo vnímáno jako kotva reforem a i tak skutečně fungovalo. Nešlo o měnovou politiku, ale o to, že si tím Slováci vyřešili zásadní strukturální problémy či překážky, které v ekonomice měli. V diskusi však nezaznívá jedna věc. Měnová politika je z dlouhodobého hlediska neutrální. Jinými slovy – nezáleží na ní. Schopnost ekonomiky růst a strukturálně se měnit, což je to, co hraje klíčovou roli pro blahobyt společnosti, žádná měnová politika nikdy nezajistí. To je úkolem hospodářské politiky vlády. Měnová politika hraje důležitou roli pouze v krátkodobém horizontu, kdy má vyrovnávat hospodářský cyklus či vnější šoky.
LN Odkud se v projevu prezidenta republiky vzala pasáž o tom, že bychom měli přejít na euro?
Možná to reflektuje stav podnikatelské sféry a politické poptávky, nechci spekulovat, to je dotaz spíš na pana prezidenta. Když se ale na to podívám analyticky s časovým odstupem, na začátku byla debata o euru fundovaná s tím, že euro někdy přijmeme. V okamžiku, kdy přišla finanční krize, se ukázalo, že absence eura nikoho netrápí. A když se nyní toto téma objevilo znovu, překládám si to tak, že máme za sebou dlouhou periodu vysoké inflace, vysokých úrokových sazeb, vidíme vysoké deficity až částečný rozklad veřejných financí, problémy v energetice a problémy s dodavatelskými řetězci, a byznysová sféra hledá jakékoliv řešení. A když ho nevidí, tak si řekne, jinde mají euro a funguje jim to tam, tak bychom to měli zkusit také. Tato úvaha sice správná není, ale projevuje se v ní psychologický efekt. Vždy, když jsme začali mít problémy, začala debata o tom, zda je dobré zůstat u domácí měny, zda by nebylo lepší euro. A když se nám dařilo, tato debata zase utichla. Změna měny ale nic z našich problémů nevyřeší. Je to hledání pomoci tam, kde řešení být nemůže. Řešení musí být ve strukturálních politikách a v domácí hospodářské politice.
Lubomír Lízal
Ivana Pečinková
LN Měli bychom nižší inflaci, kdybychom byli v eurozóně?
Nemyslím. Když se podíváte, které země měly nejvyšší inflaci, byly to také země s eurem. Je to opět otázka hospodářské, nikoliv jen měnové politiky. Měnová politika může inflaci na začátku více či méně zbrzdit, ale nezmění skutečnost, že tu byly několik let obrovské deficity a odložená poptávka. Která v okamžiku, kdy se dostane na trh, ihned nakopne ceny. To je věc, která by se stala bez ohledu na to, jakou bychom měli měnu.