Doba ozempiková

Brouzdal jsem si poklidně internetem, když jsem náhle zakopl o titulek „Dospívající dívka v éře Ozempicu“. Bylo to tam samozřejmě anglicky, jak taky jinak na síti, dokud tedy umělá inteligence nerozhodne jinak.

Ozempic je nový farmaceutický hit, injekce (zatím, tabletky budou nepochybně brzy následovat) obsahující látku semaglutid, díky níž dokáže svého cíle dosáhnout i ten, jehož rozhodnutí letos konečně shodit nadbytečných patnáct kilo vyprchá stejně jako jindy hned poté, co shodí díky dvěma vyčůráním patnáct deka.

Nejslavnější a nejžádanější farmaceutická látka současnosti primárně vznikla jako další z léků proti cukrovce 2. typu. Jak se ukázalo, pacienti navíc ztratili chuť jíst nad míru, začali hubnout a vydrželo jim to. Zkrátka další z pověstných

Pondělí

Úterý vedlejších efektů, které zastíní původní cíl i účel. Co víc, ukazuje se, že semaglutid má předpoklady pomáhat i v případě dalších chorob, například kardiovaskulárních. (Ostatně i ta kila navíc, když dosáhnou stavu obezity, jsou zatraceně nebezpečnou nemocí.)

Staří Řekové by možná řekli, že semaglutid je nějaký vzdálený bratranec panacey čili všeléku. My, moderní lidé se budeme držet konstatování, že je to další game changer čili faktor proměňující životy tak zásadním způsobem, že se začíná mluvit o éře Ozempicu.

Na jejím samém počátku byl v půli devadesátých let minulého století nápad endokrinologa torontské univerzity Daniela Druckera otestovat, proč americký ještěr korovec jedovatý (máme ho i v pražské zoo) vydrží tak dlouho o hladu. Na konci – trvalo to 10 let

Středa – pak byla první z látek, které vedly k objevu a výrobě semaglutidu.

Nedá se v tu chvíli nevrátit přesně o sto let zpátky, kdy na stejné univerzitě lékaři Frederick Banting s Johnem Macleodem a studentem Charlesem Bestem hledali cestu, jak léčit do té doby smrtelnou cukrovku 2. typu. Jejich převratný objev se jmenoval inzulín a dostali za něj Nobelovu cenu. (Bez Besta, byl jen student.) Patent, který na inzulín i jeho výrobu obdrželi, vzápětí prodali univerzitě, každý chtěl jen jeden dolar. „Inzulin nepatří mně, ale světu,“zní slavný Bantingův citát. Zbytek je jen historie, inzulín je jeden z nejdůležitějších léků vůbec, který chorobu dosud smrtelnou proměnil v chronickou, s níž lze v pokročilém věku umřít na nějakou úplně jinou nemoc.

Semaglutid ovšem patří dánské

Čtvrtek

Pátek firmě Novo Nordisk, která od Druckerova prvního krůčku díky dalšímu mnohaletému úsilí urazila pořádný kus cesty k semaglutidu. Patent nikomu neprodala a rozhodně přispěl k tomu, že – jak informuje Bloomberg – má Novo Nordisk vyšší hodnotu než všechny další dánské firmy dohromady. Dokonce šlape na paty francouzskému holdingu LVMH (to je ten, co vyrábí nejdražší kabelky světa a podobné nezbytnosti) v soutěži o to, která firma je v Evropě nejhodnotnější.

V čemž se doba ozempiková od doby inzulínové zásadně liší, poznamenávám na okraj.

Sobota