Co si počít s leninem?

Paradoxy života Vladimira Iljiče Lenina jsou ještě vyšší než brázda, kterou do ruské společnosti vyoral V neděli to bude přesně sto let, co po infarktovém záchvatu naposledy vydechl zakladatel jednoho z nejstrašnějších režimů v dějinách lidstva. Přinášíme

Politický pseudonym, který si dal Vladimir Iljič Uljanov, působí stále zlopověstně. A není divu, jeho zločiny byly reálné a i na poměry své doby strašné. Jeho sochy, portréty i citáty z jeho knih tvořily klíčovou součást nejdříve krvavých a posléze sklerotických diktatur. Jakou úlevu přinesla před více než třemi dekádami možnost ty sochy strhávat a tomu, kdo na nich byl zobrazen, se posmívat! Jenže jako kdybychom v tom posměchu ustrnuli. Za karikaturou nejsme schopni vidět reálnou historickou a myslitelskou velikost.

Ta je přitom značná, zejména pokud si uvědomíme kontext. Je snadné mluvit o „rudém“teroru a zapomínat na ten bílý, na občanskou válku a západní intervenci. Je snadné zapomenout, že brutalita ruských revolucionářů byla především reakcí na dlouhodobý útlak carského režimu a na hrůzy posledních několika let první světové války, v níž pokračovala po pádu cara i demokratická prozatímní vláda.

Je obtížné vracet se k otázkám, na které Lenin ve své době odpovídal. Osobně vycházím z politické tradice, jež Lenina a všechny podoby leninismu odmítala a polemizovala s ním. I to mi ale nakonec přineslo řadu příležitostí vidět Leninovu velikost. Tato velikost je pochopitelně paradoxní. Leninův příběh je především příběhem rozporů.

Marxistický revoluční vůdce, který vyhrál revoluci v zemi, kde se podle marxistické teorie vlastně ani neměla odehrát, rozhodně ne jako první a ne jediná.

Přední ruský „západnik“, kolem nějž po jeho smrti vznikl opravdu byzantinský kult.

Autor uvažující o prohloubení demokracie, který skončil jako zakladatel jedné z nejnelítostnějších tyranií.

Bojovník proti velkoruskému šovinismu, který se pro mnoho velkoruských šovinistů stal ikonou.

Problematické Marxovo dědictví

Leninovi „bolševici“byli původně frakcí v ruské sociální demokracii. Carský režim znemožňoval velkou část legální politické práce a vyprovokoval k životu několik generací toho, co spisovatel a účastník proticarského hnutí Sergej Stěpňak označil jako „podzemní Rusko“revolucionářů a teroristů, zocelovaných krutou represí a bojem s tajnou policií, étosem sebeoběti a bojové solidarity. K tomuto podzemnímu Rusku patřil Leninův bratr, odsouzený k smrti za podíl na atentátu na cara.

Bolševici byli jednou z mnoha variant tohoto „podzemního Ruska“, ale právě tak byli jednou z mnoha variant celoevropské sociální demokracie. Myšlení jejich vůdců, často působících z emigrace, reagovalo na ruské podmínky i na krizi „druhé“(sociálně demokratické) internacionály, jež se táhla od 90. let 19. století až do 20. let 20. století.

Karl Marx a Friedrich Engels, k nimž se sociální demokracie tehdy ještě hlásila, totiž po sobě zanechali rozporné politické dědictví. Na jedné straně vizi revoluce, na druhé straně představu o logickém a snad i nutném vývoji, kdy k ní dozrají objektivní podmínky. Na jedné straně étos boje, na straně druhé představu o tom, že vývoj společnosti lze vědecky popsat, identifikovat hybné síly – a k vývoji přistoupit jako k souboru objektivně ovládnutelných veličin. Na jedné straně nedávnou minulost (a v zemích jako Rusko pořádně žhavou přítomnost) ilegální aktivity proti vládám, na druhé straně současnou realitu masových stran, které usilují o pozice v parlamentu a prosazují reformy.

Nepřátelé a renegáti

Ovšem různé snahy smířit revoluční rétoriku a vize s reformní realitou (charakteristické asi nejvýrazněji pro Engelsova žáka Karla Kautského) trpěly nepřesvědčivostí. Těžko se šlo zbavit dojmu ze sociální demokracie jako ze strany kombinující mechanické pojetí vývoje a opatrnou praxi. „A běh světa dle Marxe beztak jistý je / ať žije sociální demokracie,“rýmoval v první dekádě 20. století své zklamání i český básník František Gellner.

Lenin a jeho bolševici byli vnímáni jako prolomení krize sociální demokracie, jako nahrazení mechanistické představy o pokroku revolučním činem. Se sociální demokracií se Lenin razantně rozešel a pro svou stranu „bolševiků“(původně měl název označovat údajně většinovou frakci v ruské sociální demokracii) se vrátil k radikalismu 40. let 19. století,

KRESBA LELA GEISLEROVÁ mezi marxisty mezitím spíše pozapomenutému označení „komunisté“.

Rozchod se sociálními demokraty se prohloubil v roce 1914, kdy socialistické strany v Německu i Francii podpořily válečné úsilí svých vlád a pracující nastoupili do zákopů vzájemně po sobě střílet. Lenin patřil mezi socialisty, pro něž to byl skandál a kteří marně připomínali texty rezolucí, v nichž sociální demokraté jen pár let zpět deklarovali, že na válku zareagují bratrstvím napříč hranicemi a generální stávkou. Svůj rozchod se sociální demokracií stvrdil Lenin už po ruské revoluci útokem na jejího předního protagonistu v knize s příznačným názvem Proletářská revoluce a renegát Kautský (1918).

Jak ale připomněl levý komunista Gilles Dauvé v sedmdesátých letech 20. století v pamfletu s názvem Renegát Kautský a jeho věrný žák Lenin, rozchod ruského revolucionáře se sociální demokracií byl pomalý a nedůsledný. Udržel si představu ortodoxních sociálních demokratů o vědeckých základech politiky. Jeho myšlení bylo plné toho, kdo kde „objektivně“stojí, jaké zájmy jsou objektivně zjistitelné a co všechno z nich vychází. V některých textech Lenin zdůrazňuje, že problém kapitalistů nespočívá v tom, že jsou špatní lidé, ale jak jsou v souladu se svým postavením nuceni jednat. To ovšem Leninovy texty nezbavuje zlobného morálního patosu, sklonu morálně odsuzovat třídní nepřátele, ale i politické oponenty.

problém kapitalistů dle lenina nespočívá v tom, že jsou špatní lidé, ale jak v souladu se svým postavením musí jednat. přesto třídní nepřátele i politické oponenty morálně odsuzoval.