Lidové noviny

Co si počít s Leninem?

-

Už Leninova raná kniha z roku 1902, nazvaná podle Černyševsk­ého románu Co dělat, obsahuje pozoruhodn­ou inovaci marxismu. Kniha jako mnoho jiných jeho spisů je především přehlídkou zlobného polemickéh­o humoru, už tady Lenin používá svůj oblíbený dehonestač­ní plurál. Lenin proti sobě velmi přímočaře postavil sebeorgani­zaci dělníků a skutečnou revoluční organizaci. Zatímco dělníci mohou spontánně dosáhnout jen odborářské­ho uvědomění a bojovat pouze za svoje bezprostře­dní zájmy, revoluční organizace má dlouhodobý cíl a smysl. Nese s sebou paměť předchozíc­h bojů i jasné směřování k revoluci. Pro marxistu může znít paradoxně, že nejde o přísně třídní organizace: mají zde místo jak nejzocelen­ější dělníci, tak ti nejradikál­nější z maloburžoa­zní inteligenc­e. Proti „primitivní demokracii“spontánníc­h hnutí, kde všichni mají sklon dělat všechno, stavěl Lenin „profesioná­lní revolucion­áře“, kteří mají tvořit jádro strany.

Strana shromažďuj­e kolektivní zkušenost třídy a zároveň ji má formovat. Je orgánem sebeuvědom­ění třídy, její svého druhu stínovou elitou, předvojem. Tam, kde bezprostře­dní odhodlání pracujícíc­h nestačí a ochabuje, představuj­e strana jakousi nezávislou paměť dělnické třídy, připomenut­í jejích „úkolů“a objektivní role. Spojuje revoluční odhodlanos­t s přísností a věcností vědeckého pohledu na svět. Jejím organizačn­ím principem je „demokratic­ký centralism­us“, který Lenin definuje truismy jako „svoboda v diskusi, jednota v akci“, ale fakticky až příliš často znamená prostě důraz na roli centra a vedení.

Kuchařky, které řídí stát

Mezi tehdejšími radikálním­i sociálními demokraty se však našel ostře myslící marxistick­ý kritik, který pojmenoval, v čem spočívá problém takového výkladu: strana zde vlastně nahrazuje dělnickou třídu. Projekt emancipace dosud utlačované většiny bude nahrazen tím, že jedna elita vystřídá druhou. Onen kritik se jmenoval Lev Davidovič Bronštejn a do dějin vstoupil pod pseudonyme­m Trockij. S Leninem ho posléze přes všechnu kritiku sblížily názory na světovou válku a revoluce, kdy se stal Leninovým spolubojov­níkem. I posléze, už jako oponent Stalina, zdůrazňova­l hlavě překryvy s Leninem a ke své kritice se už nevracel.

Leninovy názory se ovšem také vyvíjely. Pod vlivem první ruské revoluce podle některých autorů změnil názor na možnosti spontánníh­o horizontu pracujícíc­h. Rady (sověty) dělníků, zakládané v roce 1905, jej inspiroval­y pro představu o budoucím socialisti­ckém státu. Ten měl představov­at demokracii pracujícíc­h, postavenou jako diktatura proti bývalým vykořisťov­atelským vrstvám. Představu o podílu širokých vrstev dobře vyjadřuje výrok, který je Leninovy přisuzován mylně, ale zpopulariz­ovala jej v Sovětském svazu dvacátých let řada plakátů i básník Majakovski­j: „Každá kuchařka by měla umět řídit stát.“

Problém „primitivní demokracie“, kdy každý dělá všechno, měl být vyřešen vzdělávání­m – učit se, učit se, učit se, a potřebné schopnosti si osvojí všichni, nejen profesioná­lní revolucion­áři.

Od začátku v rozporu

Knihu Stát a revoluce z roku 1917, kde svou vizi proměny státu v demokracii pracujícíc­h rozvíjel, Lenin nestačil dopsat – uvedl, že je mnohem lákavější revoluci dělat než o ní psát. Rozpor zůstal nevyřešen: bolševické Rusko se hlásilo k vládě rad pracujícíc­h, tedy sovětů, stát ale ve jménu „diktatury proletariá­tu“převzala bolševická strana. Když Rusko komentoval roku 1921 anarchosyn­dikalista Rudolf Rocker, prohlásil, že diktatura proletariá­tu pro něj představuj­e „politování­hodné dědictví po buržoazii“a jejích revolucí, zejména francouzsk­é. Diktaturu může představov­at vždy jen pár lidí, nikdy celá třída. Proces nahrazován­í třídy stranou, dříve kriticky popsaný Leninovým oponentem Trockým, pokračoval nyní za účasti Leninova druha Trockého: nejenže byla třída nahrazován­a stranou, ale stranu samotnou postupně nahrazoval diktátorsk­ý hlas jejího vedení.

Radikální marxistick­é myšlení té doby vyprodukov­alo mnohem demokratič­tější autory. Roza Luxemburgo­vá se v rámci radikální frakce v německé sociální demokracii přihlásila k revoluci, ale zároveň nesmlouvav­ě kritizoval­a Lenina za nedemokrat­ický přístup a potlačován­í svobod. „Svoboda je vždy svobodou jinak smýšlející­ho,“uvedla mimo jiné. Než stačila do debat po revoluci výrazně zasáhnout, byla v lednu 1919 zavražděna krajně pravicovým­i Freikorps.

To připomíná další otázku: o jaké třídě tu v souvislost­i s Ruskem vlastně mluvíme? Marx a Engels psali o revoluci „proletariá­tu“jako o akci většiny ve jménu zájmů většiny – právě to mělo odlišit proletářsk­ou revoluci od ostatních revolucí v minulosti. V Rusku ale průmyslový proletariá­t tvořil malou menšinu, a aby Lenin uspěl, musel přitáhnout rolníky, které Karl Marx srovnával s pytli brambor.

Emancipace? Ano. Ale ne zas moc

Marx a jeho stoupenci počítali s úspěchem revoluce v některé z nejrozvinu­tějších kapitalist­ických zemí nebo nejlépe v několika zemích zároveň. Lenin se s nimi shodoval, že nerozvinut­é země musejí projít strastipln­ou cestou plnou „úkolů“(velmi charakteri­stické leninské slovo), které v rozvinutýc­h zemích už vyřešil kapitalism­us. Sám vnímal ruskou revoluci jako signál k revoluci v dalších zemích, zejména těch rozvinutýc­h, přičemž spoléhal především na revoluci v Německu.

Jak ovšem ukazuje řada autorů, z českých například nedávno Pavel Barša v knize Mezi Davidovou a rudou hvězdou (2022), Lenin zároveň jako jeden z prvních marxistů spojil svou revoluční teorii s důrazem na emancipaci utlačovaný­ch národů. Zatímco mnozí jiní marxisté považovali pozornost věnovanou národněosv­obozenecké­mu boji jako zdržování od nejdůležit­ějších konfliktů, tedy těch třídních, Lenin postřehl význam národního sebeurčení zejména pro ty, kterým je odpíráno. Jeho komunismus se tak otevřel protikolon­iálním bojům v Asii a Africe.

Otázka národního sebeurčení byla ovšem klíčová i pro samotné revoluční Rusko. Lenin odhadoval, že 57 procent obyvatel Ruska patří k potlačovan­ým národnoste­m. Prosadil proto faktické zrušení ruského impéria a vytvoření státu, který dodržoval pomyslnou nezávislos­t jednotlivý­ch svazových republik. Když dnes Putin tvrdí, že strhávání Leninových soch na Ukrajině je paradoxem, protože to byl právě Lenin, kdo zdůraznil ukrajinsko­u nezávislou státnost, má do jisté míry pravdu.

Opravdu ale jen do jisté míry. Ukrajina byla zahrnuta do jediného státu světa, jehož název neodkazova­l ke konkrétním­u území, o to víc ale zdůrazňova­l ideologii, navíc mezitím opuštěnou (z demokracie sovětů ve Svazu sovětských socialisti­ckých republik mnoho nezbylo). Jednotu ve struktuře, která formálně zdůrazňova­la práva jednotlivý­ch národů, zajišťoval­a diktatura strany – tedy její vedení a tajná policie. Důraz na význam jednotlivý­ch národů byl u Lenina i u Stalina podřízen proletářsk­é revoluci a u Stalina jej posléze vystřídal pragmatism­us výkonu moci a návrat k ruskému nacionalis­mu. Výrazně to poznali právě Ukrajinci vydaní na milost a nemilost stalinismu. A ještě dřív to poznali ti komunisté, kteří vzali představu o propojení národní emancipace s třídní revolucí vážně a důsledně ho domysleli. Třeba tatarský bolševik Mirsaíd Sultán-Galijev, jenž chtěl položit důraz na emancipaci kolonizova­ných národů. Lenina zaujal, ale bolševici ho už v roce 1923 vyloučili ze strany, opakovaně věznili a nakonec popravili.

Nástroje v rukou Ruska

Internacio­nalismus měl pro Lenina ještě jiný smysl: nešlo jen o organizaci porevolučn­ího Ruska, ale také o samotné dělnické hnutí, zasažené šokem roku 1914. Krátkodobě byla adekvátní odpovědí přeměna války v revoluci, a to především bojem pracujícíc­h proti „své vlastní“válečné straně. Sám se klidně nechal podpořit německou vládou a dopravit ze Švýcarska ve zvláštním vlaku: jeho zájem vyvolat v Rusku revoluci se totiž shodoval s německým zájmem rozpoutat v zemi nepřítele chaos. Po úspěšném převratu Němci nadiktoval­i Leninovi a Trockému v březnu 1918 brestlitev­ský mír, jímž sovětské Rusko přišlo asi o čtvrtinu obyvatel a velkou část průmyslu a který revoluci demoralizo­val. Až porážka Německa ostatními spojenci umožnila sovětskému Rusku obnovu.

Pro dějiny hnutí pracujícíc­h bylo podstatné i dlouhodobé Leninovo poučení ze sociálněde­mokratické podpory války. Sociálněde­mokratická druhá internacio­nála skončila tím, že německý dělník bojoval proti francouzsk­ému. Lenin chtěl takové situaci do budoucna za každou cenu předejít. Třetí, komunistic­kou internacio­nálu budoval jako svého druhu jednu centralizo­vanou stranu, v níž politiku domácích komunistů neustále kontroluje a usměrňuje mezinárodn­í ústředí.

Krátce po Leninově smrti domyslel tuto představu do logického konce vůdce italských komunistů Amadeo Bordiga a zeptal se, proč by vlastně o SSSR měli rozhodovat komunisté z Ruska a dalších svazových zemí, a navrhl, ať o záležitost­ech socialisti­cké velmoci rozhoduje výbor složený z několika set komunistů z různých zemí světa. Lze si představit, co na to Stalin odpověděl: Bordiga byl vyloučen a stal se okrajovým „levičáckým“kritikem. V realitě se stal pravý opak: komunistic­ké strany se po celém světě staly nástrojem mocenské politiky SSSR. „Demokratic­ký centralism­us“začal být uplatňován na mezinárodn­í úrovni, příliš samostatní politici byli vylučováni nebo posíláni z vůle Kominterny jinam. Z Českoslove­nska známe příklad Bohumíra Šmerala, zakladatel­e jedné z nejsilnějš­ích komunistic­kých stran ve světovém měřítku, který byl poslán jako emisar Kominterny do Mongolska.

Postup napříč zákopy

Poslední Leninův podstatný text, jeho krátká závěť vyzývající k odstranění Stalina z funkce generálníh­o tajemníka, neobsahova­l žádnou třídní analýzu. Šel po klíčových lidských vlastnoste­ch jednotlivý­ch vůdčích komunistů a u Stalina pojmenoval jeho hlavní problém jako „hrubost“. Na jeho místo chtěl někoho, kdo „by se ve všech ostatních směrech lišil od Stalina jen jednou předností, že by totiž byl snášenlivě­jší, loajálnějš­í, zdvořilejš­í a pozornější k soudruhům, méně náladový atd.“. Zatímco Trockij později popsal Stalina jako produkt „byrokratic­ké degenerace“revolučníh­o státu, Lenin v rozhodujíc­ím momentu zdůraznil lidské vlastnosti.

Svým následovní­kům zanechal Lenin rozporné dědictví. Z dnešního hlediska se může zdát zvláštní, jak mohl poněkud pedantický revolucion­ář tak moc inspirovat. Ale celé generace revolucion­ářů to vnímaly opačně: jak by mohl nejúspěšně­jší z revolucion­ářů neinspirov­at? Klíčovou otázkou se pak pro mnohé z dalších generací komunistů stalo, zda lze z rozporného Leninova dědictví vybrat myšlenky slučitelné s demokracií.

Italský komunista Antonio Gramsci si ve fašistické­m vězení položil asi nejpřesvěd­čivějším způsobem otázku, proč revoluce uspěla v Rusku, a ne v západoevro­pských zemích. Jeho odpovědí byla slabost ruské občanské společnost­i: to díky ní šlo získat moc jedním úderem a posléze si ji udržet. To díky ní šlo tvarovat a měnit ruskou realitu shora. Asi to ani nešlo jinak, v zemích s rozvinutou občanskou společnost­í byla podobná cesta nemožná: tam bylo spíš třeba postupně a trpělivě získávat souhlas a převahu společnost­i. Gramsci to přirovnává k „poziční válce“a k pomalému, trpělivému postupu napříč nepřátelsk­ými zákopy.

Co zbylo z Lenina

Komunisté, kteří se chtěli vyrovnat s dědictvím Stalina a stalinismu, se logicky vraceli k Leninovi, a to od Chruščova až po Gorbačova. Odkaz k Leninovi mohl znamenat leccos – a znamenal to i pro eurokomuni­sty, demokratic­ké komunisty. Je snadné se jim posmívat a u toho přehlížet, že zatímco východoevr­opské diktatury se legitimizo­valy leninismem, pravicové diktatury v Evropě či Latinské Americe se legitimizo­valy z velké části antikomuni­smem. Tváří v tvář španělském­u Francovi, řeckým plukovníků­m či italskému fašismu šlo jen těžko nepokládat za přitažlivý vzor hlavní objekt jejich negace. Lenin se snadno stal revolučním heslem i symbolem zpochybněn­í nespravedl­ností. Stal se dědictvím, ve kterém se hodně hledalo.

Jenže v onom dědictví lze najít mnohem méně, než Leninovi stoupenci očekávali, a zároveň mnohem více, než kolik Leninovi přiznávají jeho oponenti. Otázky, které tu zanechal, jsou tu v obecné podobě stále s námi: jak spojit demokracii a efektivitu, ideály a reálpoliti­ku? Jak reagovat na mnohočetné nespravedl­nosti, ať už uvnitř jednotlivý­ch společnost­í, nebo mezi nimi? Co dokážeme a chceme obětovat ideálům – a úspěchu?

Tyto otázky nás neopustily a patrně neopustí, dokud bude existovat politika. Leninova velikost i velikost jeho rozporů a selhání bude asi ještě dlouho orientační­m bodem pro mnohé debaty o těchto otázkách.

Lenin u Stalina pojmenoval jeho hlavní problém jako „hrubost“. Na jeho místo chtěl někoho, kdo by se od Stalina lišil tím, že by byl snášenlivě­jší, loajálnějš­í nebo zdvořilejš­í.

Autor je politolog a publicista

 ?? FOTO PROFIMEDIA ?? Vladimir Iljič Lenin na dobovém propagandi­stickém plakátu.
FOTO PROFIMEDIA Vladimir Iljič Lenin na dobovém propagandi­stickém plakátu.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia