Volit jako Tchaj-wan

Osobní výběr ze světového tisku

Na výsledek hlasování Tchajwanců se minulou sobotu čekalo s napětím. Zvolí prezidentem toho, kdo směruje ostrov k mezinárodnímu uznání? Nebo kandidáta Národní strany, který by si s Pekingem rozuměl lépe? Zvítězil William Laj, lídr těch prvních.

Co to znamená pro svět, již psali povolanější. Jsou ale i jiné postřehy. Pro The New York Times tu akci pokrývali čtyři lidé přímo v terénu. Německý Der Spiegel vyslal na místo Cornelia Dieckmanna. Zaujme začátek reportáže, kterou poslal ještě před volbami.

„Každé čtyři roky přilétají ze všech koutů světa do vlasti tisíce Tchajwanců, aby mohli ve volbách odevzdat své hlasy. Ostrovní národ totiž z obavy před čínskou manipulací nedovoluje korespondenční hlasování.“

Zajímavý postřeh. Návrh zákona o korespondenční volbě je v Parlamentu ČR a leckoho může napadnout: co na něj řekne šéf Senátu Miloš Vystrčil, jenž se pasoval na Tchajwance? Vydrží mu to přesvědčení i pro korespondenční volbu?

***

Týdeník The Economist se opírá o výsledky své analytické party Economist Intelligence Unit. Opět publikoval již tradiční žebříček měst ve světě a v Evropě. Kde se žije nejlépe, nejpříjemněji, nejdráž, nejlevněji a podobně. Za rok 2023 to vyšlo tak, že v absolutním pořadí se dostala na špičku města spíš „druholigová“, prostě žádné mnohamilionové megapole.

Stručně. První je Vídeň (98,4 bodu ze 100 možných), pak Kodaň, Curych, Ženeva, Helsinky. Nejdražší: Curych, Singapur, Ženeva, New York, Hongkong. Nejlevnější: Damašek, Teherán, Tripolis, Karáčí, Taškent. Zajímavější jsou posuny v absolutním žebříčku. Nejvíc si polepšily Bukurešť, Bratislava, Varšava, Stuttgart, Bělehrad. A nejvíc klesly Edinburgh, Stockholm, Los Angeles, San Diego, Manchester, Rotterdam.

Podle autorky je to neslučitelná kombinace, asi jako mléko a citron. Kápnete-li citronovou šťávu do mléka, tak se srazí. Ani liberálové nemohou fungovat s etatistickými stranami. Jak říkal bývalý šéf FDP Westerwelle: musíme hájil stát sebevědomých občanů, nikoli poddaných či zákazníků státu. A to je opak představy státu v červeno-zeleném spektru.

Heinischová to ilustruje vzpomínkou z dětství. „Když jsem byla malá, táta mě šokoval větou: ‚Nikdy bych nevolil stranu hájící sociálně slabé.‘ Když viděl můj zděšený výraz, vysvětlil mi to. Strana, která se zasazuje o zranitelné, potřebuje hodně slabých lidí, aby vyhrála volby.“

Pro dnešek z toho plyne asi toto. Když vymizela skutečná chudoba, byla vynalezena relativní chudoba a objeveny nové skupiny obětí – ženy, migranti a další. Přibývá státem placených míst a roste „spasitelský průmysl“, většinou též placený státem. Otázka zní, co je na tom liberálního.

***

Sledovali jste britský televizní cyklus Koruna? Pokrývá éru Alžběty II. a je oblíbený. Alan Posener v listu Die Welt ale vnímá jeho poselství opatrně. Těží z vlastní zkušenosti. Narodil se roku 1949 v Británii, kam jeho otec utekl před Hitlerem. Proto píše o korunovaci Alžběty II.: „Je to jedna z mých prvních vzpomínek. Bohatá prateta Eleanor měla televizi, obrovskou krabici s malinkou obrazovkou, na které jsme všechno sledovali.“

Posener se pokouší vysvětlit Němcům, kteří stále tak vřele obdivují lady Dianu a Meghan Markleovou, něco, co moc nechápou. „Monarchie nesmí být populistická, to by byla její smrt. Právě populističtí členové královské rodiny – Edvard VIII., Diana a Meghan – přivedli monarchii na pokraj kolapsu. Má snobská prateta Eleanor to samozřejmě věděla. Dnes to ví stále méně lidí, a proto je ohrožena nejen monarchie, ale i demokracie.“