Krvavé leninsk
Přivlastnili si ho – a dodnes si ho přivlastňují – mnozí. Lenin není jen v Ječný, ale je věčný, především v Africe a Asii. Zvlášť horlivé učedníky našel v Číně a v jejím současném vládci. Jak se stalo, že tento muž se stal ikonou revolucionářů celého svět
Na přelomu let 1921 a 1922 se zdálo, že bolševiky stvořený sovětský stát se má čile k světu. Zato zdraví jeho hlavního architekta a předsedy jeho vlády Vladimira Iljiče Lenina (1870–1924) rapidně upadalo. Zhoršovaly se jeho artikulace i hybnost a jako workoholický „homo politicus“zvláště těžce nesl lékaři nařízený rekonvalescenční exil v sanatoriu v Gorkách u Moskvy, kde se musel po těžkém srdečním infarktu v květnu 1922 léčit.
Přesto se snažil svými dopisy politiku ovlivňovat, což mu ale v březnu 1923 přivodilo jen další infarkt. Rozčílil se, když se dozvěděl, že čerstvý generální tajemník strany Josif V. Stalin (1878–1953) hrubě nadává jeho ženě Naděždě Krupské (1869–1939) mimo jiné i proto, že Leninovi tajně umožňovala být v kontaktu s moskevským stranickým děním. Smrt si pro Lenina přišla 21. ledna 1924, kdy mu ještě nebylo ani padesát čtyři let.
Lenin se ten den probudil o půl jedenácté dopoledne a s tím, že se necítí dobře, zase usnul. V podvečer ale přišla krize. Pacient pocítil třes začínajícího záchvatu a upadl do kómatu. Tlukot jeho srdce se zpomalil, prudce mu stoupla teplota, zmítal se na lůžku a křičel bolestí. Konec nastal deset minut před sedmou hodinou večer: „Tvář mu strašně zbělela, vypustil sípavý dech a ruce mu klesly.“
Kult vůdce
Po poměrně prostém pohřbu bolševické vedení na Stalinův popud přišlo s myšlenkou, aby se Leninovy mumifikované ostatky vystavily ve speciálním mauzoleu. Lenin se měl stát nesmrtelným objektem, sjednocujícím občany SSSR i stoupence komunismu z celého světa. Ze strany bolševiků to byl racionální kalkul: masám nabídli náhradu za víru v boha a cara, Lenina dosadili do stávajících náboženských symbolů a obrazů nejen jako hrdinskou postavu světové revoluce, ale i jako komunistického světce.
U mauzolea to ale neskončilo. Vznikl speciální ústav zkoumající Leninův mozek. Jeho obrazy visely v galeriích, sovětští občané se s nimi setkávali na poštovních známkách, na nádobí či plakátech podél hlavních městských bulvárů. Ještě v roce 1924 byl Petrohrad přejmenován na Leningrad a revoluční básník Vladimir Majakovskij složil poemu Vladimir Iljič Lenin. O tři roky později spisovatel Maxim Gorkij ve svých Poznámkách neznámému adresátovi napsal: „Svět čekal na tohoto člověka, on se objevil, ukázal cestu a po této cestě lidé půjdou, před sebou světlý obraz nesmrtelného vůdce.“
Nemalou roli sehrály v Leninově kultu i ženy, jež se o něj celý život staraly a vytvářely mu zázemí pro intelektuální i revoluční činnost. Krupská sice s „mauzoleizací“nesouhlasila, ale v následujících letech se nebránila stát se velekněžkou Leninova kultu; o tuto pozici ale musela soupeřit s jeho sestrami Annou a Marií. Neúnavně propagovala obraz Lenina jako dokonalého revolucionáře, myslitele a manžela. Sama přitom ztělesňovala výjimečnou oddanost i lásku k Leninovi, když tolerovala jeho dlouhodobý milostný poměr s krásnou komunistkou Inessou Armandovou (1874–1920). Stala se dokonce její přítelkyní a po Inessině smrti se Naděžda, sama bezdětná, starala o Inessiny děti, z nichž ale žádné Armandová nepočala s Leninem.
Po Leninově smrti byl také založen institut pro výzkum a publikaci Leninových odborných prací, publicistických děl a výroků. Jeho názory se jako u každého intelektuálně tvůrčího člověka v čase vyvíjely, a tak po sobě zanechal množství protichůdných názorů, které se musely zcenzurovat, zamlčet či „uhladit“, aby postupně vznikla nová konzistentní ideologická doktrína, slabikář moci světa sovětů: marxismus-leninismus. Měl to být vědecký systém propojující revoluční koncepce dělnické třídy s údajně objektivními zákony světového vývoje, k němuž se postupně času přidávaly praktické zkušenosti třídního boje. Doktrína se neustále vyvíjela a nabízela program, strategii a taktiku, jak bojovat proti kapitalismu a nastolit diktaturu proletariátu s konečným cílem v komunismu.
Pro Lenina byl marxismus přijatým náboženstvím, na druhou stranu se na něj díval i prakticky. Byl přesvědčený, že socialistická revoluce nemusí přijít až v daleké budoucnosti, ale tady a teď. V Leninovi se zrodil vzácný exemplář rigidního ideologa a fanatika a zároveň předvídavého stratéga se smyslem pro realitu. „Bez teorie nemůže být revoluční strana,“říkával, dodával ale, že „teorie je vodítko, ne Písmo svaté“.
Lenin na rozdávání
Leninovi nástupci považovali za důležité, aby si jeho odkaz přivlastnili a tím získali jakési požehnání. Již za Leninova života proto Stalin, jenž se Leninovi co do talentu „dělat politiku“více než vyrovnal, usiloval, aby si v očekávaném boji o nástupnictví zajistil dobrou výchozí pozici. Nemocným Leninem tímto směrem přes odpor Krupské manipuloval, a když se pak opevňoval v pozici nezpochybňovaného vládce SSSR, modeloval si „svého Lenina“, jak se mu to hodilo. Došlo to až tak daleko, že se Stalin pasoval na Lenina dneška. V jeho nových dějinách komunistické strany tak Stalinův Lenin vždy spoléhal na Stalinovy rady a uznával Stalina jako svého nejvhodnějšího nástupce. Jedním z nejstřeženějších stranických tajemství bylo, že Lenin ke své politické závěti, nadiktované v zimě 1922–1923, přidal dodatek, v němž naopak požadoval Stalinovo odvolání z funkce generálního tajemníka.
V roce 1956 použil nový vládce Kremlu první tajemník Nikita S. Chruščov (1953–1964) tento Leninův dlouho utajovaný testament k útoku proti již mrtvému Stalinovi. V Chruščovově podání to mělo vypadat, jako kdyby Stalinova brutální vláda znamenala zásadní rozchod s tím, co si na sklonku života Lenin přál. Otevřela se tak jedna z klíčových otázek sovětských dějin – kam by režim směřoval, kdyby zdraví Leninovi umožnilo třímat kormidlo minimálně stejně dlouho jako Stalinovi, tedy více než dvacet let. Kolik ale bylo Lenina ve Stalinovi a kolik Stalina ve Leninovi?
V chruščovovské konstrukci se vycházelo z neopodstatněného předpokladu, že kdyby Lenin dál žil a vládl, rozhodoval by se jinak než Stalin, snad i méně brutálně. Stalin se ale neujal moci po Leninovi náhle či z leknutí; po mnoho let patřil k jeho nejbližším spolupracovníkům. Měli spolu časté spory – to ale měli s tajnůstkářským, podezřívavým, netolerantním a nesmiřitelným Leninem všichni vůdčí bolševici, včetně Trockého. Osobnostně i kulturně si byli Lenin se Stalinem také cizí. To ale nevylučovalo, že jim v hrudi nebilo stejné revolučně-bolševické srdce a že oba dva nechápali bolševickou aritmetiku podobně – základem je jednotná ideologie a mocenský monopol státostrany a teror je oprávněný prostředek vlády. Od sebe je dělilo jen osm let a oba byli produktem násilnického, tyranského a zkorumpovaného Ruska.
Co když tu ale žádná „leninská alternativa“nikdy nebyla? Co když si systém, vytvořený Leninem, nakonec vynutil právě ta řešení, jež nakonec provedl Stalin? A to ne proto, že by to byl krvežíznivý psychopat, ale protože mu pro zachování sovětského projektu nic jiného nezbývalo, včetně krvavého podrobení venkova a zahájení „druhé revoluce shora“. Lenin by asi kolektivizoval, industrializoval a militarizoval zemi stejně jako jeho žák. I krvavý Velký teror (1936–1938), během nějž zahynuly stovky tisíc starých bolševiků, odůvodňovaný hrozbou vnějšího i vnitřního nebezpečí, by pod Leninovým vedením probíhal podobně.
Neživotné konstrukty
Lenina od těchto řešení „zachránila“smrt, a i proto se mohl proměnit v nedotknutelnou ikonu. Když na systém přišla krize, sloužily leninské revivaly k oživení a regeneraci systému a otřesení funkcionáři se z Lenina snažili načerpat novou energii a legitimitu. Po každé (neo)stalinizační éře v podobě vlád Stalina (1922–1953) či Brežněva (1964–1982) přicházely vlny releninizace, snažící se vrátit se k otci zakladateli. Po Chruščovovi se i nový generální tajemník KSSS Michail S. Gorbačov (1985–1991) pokusil polít skomírající systém živou leninskou vodou, paradoxně ale jako Leninův obdivovatel jeho dílo pohřbil. „Gorby“k Leninovi přistupoval s velkou úctou a ve své knize Přestavba: Nové myšlení pro naši zemi a svět (1987) odkazoval na některé Leninovy myšlenky.
Ale podobně jako Stalinův Lenin, i ten Gorbačovův byl umělým konstruktem. Lenina idealizoval jako někoho, pro něhož byly socialismus a demokracie nedělitelné. Idealista Gorbačov se vydal tímto směrem, ale kolabující komunistický systém nezadržitelně kormidloval k tržnímu hospodářství, politické soutěži více stran a osobním svobodám jednotlivce, tedy z ideologického hlediska do hájemství buržoazní sociální demokracie. A nic nesnášel Lenin víc než toto měšťácké, nerevoluční pojetí demokracie. Právě Lenin na začátku roku 1918 nechal rozehnat svobodně zvolený první a na dlouho poslední ruský demokratický parlament.
Leninův věhlas se ale zdaleka neomezil jen na území bývalé carské říše. V koloniích či zemích třetího světa, nyní globálního Jihu, Lenin již od 20. let 20. století inspiroval revolucionáře od Asie po Afriku. Ztělesňoval pro ně úspěšné revoluční hnutí, které svrhlo dosavadní starý koloniální režim a ustavilo nový typ státu. Na rozdíl od Marxe, podle něhož podmínky pro socialistickou revoluci musely objektivně uzrát, Lenin revoluci a převzetí moci urychlil v podmínkách zaostalé ruské ekonomiky a společnosti. Předpokladem byla jen odhodlaná, semknutá menšina: organizovaný, konspirativní a bezvýhradně loajální sbor soudruhů. V podstatě politická vojenská jednotka.
Čína, Afrika a celý svět
Takto vedená politická strana mohla v zájmu urychlení historického vývoje nahradit i v koloniálních podmínkách neexistující modernizační instituty Západu jako byrokracii, armádu, školství či státní správu. Ideologie přitom byla druhotná. Ne náhodou leninský kadlub inspiroval ve
Co když tu žádná leninská alternativa nikdy nebyla? Lenin by totiž asi kolektivizoval, industrializoval, militarizoval i popravoval stejně jako jeho žák Stalin.
Lenin se měl stát nesmrtelným objektem, sjednocujícím občany SSSR i komunisty celého světa. Byl to racionální bolševický kalkul: masám nabídli náhradu za víru v boha a cara.
stejný okamžik a na stejném místě ideologicky tak vzdálené politiky, jako byli komunista Mao Ce-tung (1893–1976) a nacionalista Čankajšek (1887–1975), když budovali své strany, KS Číny, respektive Kuomintang, a také spolu po dlouhou dobu soupeřili o sovětskou přízeň.
Lenin ovlivnil také celou generaci afrických socialistů a revolucionářů. Když se během dekolonizace v 50. a 60. letech 20. století někteří ujali moci, nechyběly na oficiálních místech paměti gigantické Leninovy portréty, busty a sochy. Například ghanský premiér a prezident Kwame Nkrumah (1909–1972) by se označení „africký Lenin“asi nebránil.
Leninovi afričtí příznivci, tehdy i dnes, oceňovali, že se Lenin Afrikou zabýval i teoreticky. Ve svém Vývoji kapitalismu v Rusku (1899) srovnával koloniální vykořisťování menšinových národností v Rusku s africkými koloniemi Německa. Domníval se, že aby kapitalismus přežil, potřebuje nová území k vykořisťování, a i právě proto kolonizaci Afriky umístil do centra své koncepce imperialismu.