Utování historií

Ami, pouhou silou své vůle dokázali ladimir Iljič Lenin ovšem jedním íla se svět potýká dodnes.

Také vypuknutí první světové války Lenin spojoval s Afrikou, respektive se snahou o přerozdělení koloniálních držav. Pod jeho vedením také mezinárodní komunistická organizace Kominterna, založená v Moskvě v březnu roku 1919, stanovila antikolonialismus jako podmínku členství a nezávislost Afriky označila za nezbytnou součást globální proletářské revoluce. V tomto smyslu mu afričtí komunisté odpouštěli, že africké národy a společnosti někdy označoval za primitivní, divoké či zaostalé, a odmítali, že by marxismus-leninismus byl jen jednou z dalších eurocentrických doktrín, upozaďujících Afriku v globální historii.

Lenin věčný i v Ječný

Jedno z otravných komunistických hesel Lenin je věčný si české smějící se bestie drobně poupravily na Lenin je v Ječný. Vtipu, podobně jako v případě cimrmanovského H2SO5, neubírá na kvalitě ani fakt, že stejně jako existuje kyselina peroxisírová, tak i po Ječné ulici se Lenin mohl klidně pohybovat, když v lednu 1912 pobýval v Praze a účastnil se ilegální VI. všeruské konference Sociálnědemokratické dělnické strany Ruska. Údajně se mu líbily pražské památky, navštívil operu v Národním divadle a nastydl při večerním bruslení.

Původní sovětské heslo je ale v lecčems pravdivé dodnes. Lenina se pokoušely napodobit zástupy revolucionářů a po moci prahnoucích politiků nejen ve století dvacátém. I v našem století Lenin zůstává pro nemálo autokratů a diktátorů inspirací, byť by si o slovo komunismus ani kolo neopřeli. A o tom, že čerpají z Leninova slabikáře moci, ani nevědí.

Některým imponuje, podobně jako u Napoleona, jak jednotlivec dokázal řídit a ovlivňovat chod světodějných událostí. Ať chceme, nebo ne, Lenin patří mezi několik málo osobností, které svou vůlí, myšlenkami a rozhodnutími určovaly běh 20. století. Jen málo přelomových historických událostí závisely na jednom muži tak, jako bolševický převrat v roce 1917 závisel na Leninovi. Bez něj by strategie bolševické strany nebyla tak zacílená, bez něj by odpor proti prozatímní vládě mohl skončit nikoli bolševickou, ale celospolečenskou koaliční vládou. Bez něj by možná nevznikla ani Kominterna.

Ti, kteří usilují o moc (a je celkem jedno, zda se realizují v politice, nebo byznysu), jsou mocí fascinováni. Veškerou energii směrují na to, jak si ji udržet, a v tom nemůže být lepší vzor než Lenin. Přesvědčoval a hecoval zprvu váhavé bolševiky, aby se chopili moci. Domníval se, že moc mu může kdykoli uniknout, a jeho jedinou starostí po roce 1917 bylo u moci se udržet. A tuto posedlost předal i svým nástupcům.

Lenin fascinuje i tím, jak chladně a bezskrupulózně dokázal využít každou chybu starého systému, aby ho podvrátil a zničil. Je proto revolučním strašákem pro etablované vládce a usazené elity stejně jako ikonou pro ty, kteří se derou nahoru. Ne nadarmo bývalý hlavní poradce prezidenta Donalda Trumpa Steve Bannon o sobě v únoru 2017 prohlásil, že je leninista. Zdůvodňoval to tím, že Lenin chtěl zničit stát i tehdejší establishment. „A to je i mým cílem,“dodal Bannon.

Revoluce se sama neudělá

Aspirantům moci, kteří již dlouho marně čekají na svoji příležitost, může Lenin dodat naději v tom, že nikdy není pozdě a jejich chvíle může přijít často nečekaně. Cesta ze švýcarského exilu a historického zapomnění do epicentra ruské revoluční politiky trvala v německém zaplombovaném vagonu překvapivě krátce. Lenin vytěžil z příznivé konstelace historických událostí maximum. Bez první světové války, která v Rusku způsobila chaos a vyvolala krizi carského režimu, by ho znal jen omezený okruh jeho spolustraníků. Měl štěstí a šel mu naproti. Revoluce se prostě nedějí, musí se dělat.

Fascinuje i Leninova ochota použít násilí, kdykoli to bylo nutné. Přechod k diktatuře proletariátu totiž neprobíhal tak hladce, jak Lenin doufal. Nicméně z historie především francouzské revoluce věděl, že kdo chce dělat revoluci, musí být připraven na občanskou válku, násilí a teror. A nesmí se bát je rozpoutat. Aby zničil své odpůrce, již v prosinci 1917 Lenin vyhlásil „válku na život a na smrt boháčům, povalečům, parazitům“a založil politickou policii Čeku (Črezvyčajnaja komissija), celým titulem Všeruskou mimořádnou komisi pro boj s kontrarevolucí a sabotáží, jejíž odnože vznikaly všude tam, kde se komunistické dostali k moci.

Přitom Lenin nebyl zrůda či sadista. V osobních vztazích byl spíše laskavý a z jeho chování bylo patrné, že se mu dostalo tzv. lepšího vychování. Nebyl krutý v tom, že by se vyžíval v utrpení druhých. Na druhou stranu v sobě měl něco nelidsky děsivějšího, co se projevilo vždy, když si nasadil prsten moci a bez emocí nařizoval hromadné popravy či likvidaci třídních nepřátel. Nikdy prý neprojevil velkorysost vůči poraženému protivníkovi a neudělal humánní gesto, nebylo-li to politicky účelné. Komunistka Angelica Balabanoffová (1878–1965) se ho po uchopení moci začala bát. „Leninova tragédie spočívala v tom, že toužil po dobru, ale stvořil zlo,“prohlásila.

Pro pochopení nejen toho, jak Lenin myslel, ale i toho, čím inspiroval, je nutné rozlišovat Lenina komunistu a Lenina bolševika. Ten první je ideolog, vizionář, chiliasta, ten druhý technolog moci. Leninova síla spočívala v tom, že v klíčových okamžicích dokázal správně rozhodnout, kdy má svou ideologii (či víru, chcete-li) vnutit realitě a kdy musí naopak ustoupit a realitě se přizpůsobit.

V zájmu stabilizace sovětského režimu prosadil v březnu 1918 doslova proti všem podepsání pro Rusko potupný brestlitevský mír s Německem a Rakouskem-Uherskem, aby jako správný šachista (šachy miloval a často hrál) momentálně obětoval cenné figury pro konečné vítězství. V únoru 1921 zase v obavě z rostoucí nespokojenosti rolníků přesvědčil politbyro, aby schválilo tzv. novou ekonomickou politiku. Násilné rekvizice potravin nahradil odstupňovanou naturální daní stanovenou tak, aby rolníci mohli obchodovat s přebytky na volném trhu. Pro Lenina komunistu šlo o neslýchaný ústup kapitalismu, pro Lenina bolševika to znamenalo uklidnění venkova a stabilizaci moci.

Pilní čínští učedníci

V jádru těchto ve své době kontroverzních a pro jeho bolševiky šokujících rozhodnutí bylo Leninovo pochopení mystéria moci – když ji získáte, musíte ji udržet. Na ničem jiném nezáleží. V tomto smyslu „svého Lenina“lépe pochopil Gorbačovův současník, tehdejší čínský vůdce Teng Siao-pching (1904–1997), jenž na konci 70. let začal pragmaticky implantovat kapitalismus do čínského systému. Podobně jako Lenin v případě NEP v klíčový okamžik čínských dějin Siao-pching upřednostnil bolševika před komunistou a zachránil čínský venkov i ekonomiku před kolapsem. A se stejným leninským instinktem pak v červnu 1989 Teng neváhal poslat tanky proti revoltující mladé generaci, aby zachránil mocenský monopol Komunistické strany Číny. Ironií bylo, že v době vrcholících protestů v květnu 1989 se v Pekingu spolu setkali právě dva tehdy nejmocnější Leninovi žáci, Teng a Gorbačov. Oba z něj vycházeli, ale každý zvolil jiné řešení krize systému…

Možná v temných útrobách čínského internetu tajně koluje nějaká čínská varianta vtipu o Leninovi a nějaké „Ječné“ulici v Pekingu, přestože se na rozdíl od Prahy nemůže Peking pyšnit tím, že by jej Lenin osobně navštívil, do čínské metropole se ale Lenin v 21. století obrazně řečeno přímo přestěhoval.

Jeden z hlavních důvodů, proč Lenina ještě nepřenechávat jen historikům, by měla být právě snaha porozumět, jak přemýšlejí vůdci jedné ze světových supervelmocí. K tomu může Lenin hodně co říct. Od roku 2012, respektive 2013 totiž stojí v čele Číny i její komunistické strany politik, jenž se netají leninovskými inspiracemi, a to jak ve sféře ideologické, tak mocenské. Si Ťin-pching se ve svém myšlení o socialismu s čínskými rysy pro novou epochu vrací k základům budování strany přesně podle leninského i maoistického odkazu a vychází z tradičních marxisticko-leninských premis. Leninská strana je disciplinovaná stranická organizace. V jejím čele stojí předvoj, složený z osvícených elit, které samozřejmě vědí mnohem lépe než zbytek obyvatelstva, jaké jsou zákony dějin a kam dějiny směřují či mají směřovat. Svoji revoluční osvícenost pak tyto elity čerpají ze znalosti tzv. vědecké teorie socialismu. Tato čínská leninská elita posouvá dějiny vpřed po jejich „správné“trajektorii, aby na konci dějin, tedy v komunismu, vznikla ideální společnost. Každý člen leninské strany musí oficiální ideologii věřit, aby tak byla zachována stranická disciplína, organizační integrita, autoritativní hierarchie a efektivita fungování.

Zní to všechno jako překonaná veteš a mezi českými pamětníky ideologických školení či večerních kurzů marxismu-leninismu to může dokonce vyvolat dávivý reflex. Ovšem pro jednoho z nejmocnějších mužů planety je to smrtelně vážná věc. Nemluvě o tom, že nejeden předseda demokratické strany by dal cokoli za to, aby se jeho podřízení spolustraníci alespoň trochu leninskými principy „demokratického centralismu“řídili.

Si Ťin-pching obnovuje důraz na marxismus-leninismus jako sjednocující ortodoxii KS Číny a tím ji chrání před rozkladnými vlivy korupce, tržní ekonomiky a nezájmu lidí

Lenin nebyl zrůda či sadista. Měl však v sobě něco nelidsky děsivého, což se projevilo vždy, když si nasadil prsten moci a bez náznaku emocí nařizoval hromadné popravy.

Si Ťin-pching se podle odborníků snaží obnovit důraz na marxismus-leninismus jako sjednocující ortodoxii Komunistické strany Číny a tím ji ochránit před rozkladnými vlivy korupce, volnotržní ekonomiky a hlavně nezájmu lidí. Většinu členů strany totiž zajímá jejich kariéra, podnikání, vzdělávání či jak tráví svůj volný čas, ne jak být lepšími komunisty. Pamětníci pozdní československé normalizace jistě souhlasně kývají hlavou... V souladu s logikou leninské strany se Si sám povýšil na mistra teoretika marxismu-leninismu a nyní i siismu. Ve své aktualizaci stranické ideologie se Si pokouší o syntézu marxistického pohledu na dějiny, dialektického a historického materialismu a širokého spektra různých myšlenkových směrů a kulturně-filozofických tradic od nacionalismu přes tržní liberalismus, environmentalismus až po třeba konfucianismus a čínskou lidovou moudrost.

Čínský vývoz leninismu

Leninovi bolševici byli od počátku přesvědčeni, že dlouhodobý úspěch ruské revoluce se bude odvíjet od úspěchu revoluce světové. Proto se také intenzivně a co nejrychleji snažili vyvézt svůj model a podnítit komunistickou revoluci v Evropě i ve světě, jednoduše řečeno proto, aby neskončili jako komunistický kůl v plotě, obklíčení kapitalisty a imperialisty. A i současný Peking pod Siovým vedením mohl dojít k podobnému závěru. Nejlepší pojistkou přežití čínského modelu by mohlo být, kdyby jej přijali za svůj i jiní. Si se tak snaží (velmi podobně jako svého času Moskva) nabídnout svůj čínský model jako alternativní cestu rozvoje a řešení problémů, kterým lidstvo čelí, a samozřejmě se přitom negativně vymezuje vůči údajně nefunkčnímu západnímu modelu. Tato ideologická ofenziva, recyklující hesla o vykořisťování, třídním boji, soukromém vlastnictví jako kapitalistickému zlu a centrální roli strany v životě jednotlivců, ale může mít opačný efekt. Může vyvolat obavu z čínské hrozby a podnítit následné snahy o zadržování Číny v jejích hranicích.

Může se ovšem také stát, že se čínský model stane inspirací pro moderní autokraty. Vždyť Číně to přece funguje – spojit volnotržní hospodářství zapojené do globální ekonomiky s mocenským monopolem jedné strany, ovládané úzkou elitou, nebo dokonce jedním autokratem. A na pozoru by se měl mít i samotný Si. Vyvolávání leninských duchů totiž může nejen posílit tichý odpor společnosti, ale také povzbudit radikální hlasy „nalevo“, pro které Si bude málo leninský a maoistický. V obou případech to může negativně ovlivnit příliv zahraničních investic a zpomalit ekonomiku v době, kdy to Čína nejméně potřebuje.