Jaká reklama bude na vaší rakvi?
Pokud vás zajímají základní obrysy našeho moderního světa, pak si stačí přečíst Bílý šum amerického prozaika Dona DeLilla. A chcete-li se pobavit, rovněž vám výborně poslouží tento téměř čtyřicet let starý román. Vždyť veškerá tragičnost pozemského bytí j
VBílém šumu najdeme řadu banálních vět přetékajících významem – varováním, prázdnotou, absurditou, předstíráním, neblahou předtuchou: „Když jsem přišel domů, přistihl jsem Babette, jak v teplákové soupravě stojí v ložnici u okna a zírá do tmy.“Nebo: „V televizi dávali Národní kvíz o rakovině.“Román Bílý šum amerického autora Dona DeLilla (1936) ale není nadbytečným, potrhlým kouskem, jde o podstatný literární počin. Nejenže se jedná o příběh zábavný, především přesně popisuje náš svět, i když vyšel již roku 1985. Z toho lze odvodit, jak je nadčasový. Nebo taky to, jak velkou máme za „vyspělejším“světem ztrátu. Jedná se však bohužel i o deficit literární, neboť podobná témata se již fragmentárně objevují též v české literatuře, avšak žádné dílo, které by bylo tak brilantní a mělo takovou životnost, dosud nevzniklo.
Bílý šum přetéká tupci, kteří hovoří a konají jako porouchané stroje. Jako by tak šlo o pokračování románu Josepha Hellera Něco se stalo (1974), protože román Dona DeLilla je dalším dokladem mechanizace lidského konání. Normální svět zastupují pouze čestné výjimky, především Wilder, nejmladší syn hlavního hrdiny a vypravěče Jacka Gladneyho: „Svět pro něj představoval sled pomíjejících potěšení. Bral si, co mohl, a v návalu dalšího potěšení na to okamžitě zapomínal. Právě tuhle zapomnětlivost jsem u něj obdivoval a taky mu ji záviděl.“
To si Jack uvědomuje pochopitelně při nákupu v supermarketu – v chrámu konzumu. Přesně tam, ve frontě u pokladen, celý román vrcholí: „Vše, co potřebujeme a co není jídlo nebo láska, se najde právě ve stojanu s bulvárem. Příběhy o nadpřirozenu a mimozemšťanech. Zázračné vitaminy, zaručené kúry proti rakovině, léky na obezitu. Kulty slavných a mrtvých.“
Dorůst do Hitlera
Jack Gladney ale není jen tak někdo, jde o profesora z americké univerzity, který se takzvaně udělal na Hitlerovi. Vymyslel totiž nový obor, hitlerovská studia: „Můj nápad měl okamžitý, třaskavý úspěch. Rektor následně sloužil coby poradce u Nixona, Forda i Cartera, tedy až do své smrti na lyžařském vleku v Rakousku.“Ještě předtím po něm rektor chtěl, aby vyšperkoval své jméno, a tak z něj od té chvíle je J. A. K. Gladney. A nejen to: „Rektor mě varoval před tím, co nazýval mým sklonem k chabé sebeprezentaci. Důrazně mi doporučoval, ať přiberu na váze. Chtěl, abych do Hitlera ,dorostl‘.“Každopádně je ten idiot s knírkem nyní bez Jacka už nemyslitelný: „Je z něho tvůj Hitler. Gladneyho Hitler. Určitě tě to hluboce uspokojuje.“
Nicméně pro úplnost je třeba též uvést, že Jack musí skrývat fakt, že neumí ani slovo německy, což je u jeho oboru přece jen maličký handicap. Taky nepůsobí na žádné velké univerzitě, je to škola na vystrkově, kde ovšem učí spousta lidí z New Yorku. Na cimrmanovské „Nebyl to hloupý chlapec, byl z Brna…“tak Don DeLillo odpovídá dialogem: „,Nepřeháníš trochu?‘ ,Jsem z New Yorku.‘“Argument, proti němuž nikdo nic nezmůže.
Nezapomínejme na to, co bylo řečeno v úvodu: všechny postavy jsou tupci, univerzitní vyučující, kteří jsou schopni dlouze debatovat nad otázkou, kde byli, když zemřel James Dean, nevyjímaje: „Jsou tu proto, aby rozluštili přirozený jazyk americké kultury, aby se lesklá potěšení, která poznali za dětských let strávených ve stínu vrhaném Evropou, přetvořili ve formální metodu – aristotelskou filozofii obalů od žvýkaček a reklam na prací prášky.“Tohle prostě nejsou žádní vidláci, což se hned pozná: „,Jak víš, že je to buran?‘ ,Lidi, co umí leccos spravit, jsou většinou burani.‘ ,Co tím myslíš?‘ ,Vybav si všechny lidi, co ti někdy přišli něco spravit. Byli všichni burani, nebo ne?‘“
Zvláštní místo na této univerzitě má Winnie, mladá žena, jež se stydí za neladnou chůzi a jež si nedělá žádné iluze: „,Jsi přece brilantní. Říkají to všichni.‘ ,Co jinýho taky můžou říkat? Dělám neurochemii. Nikdo neví, co to je.‘ ,Ostatní vědci určitě aspoň tuší. Jak by ne. A ti to o tobě tvrdí taky.‘ ,Brilantní jsme tu všichni do jednoho. Copak se to nerozumí samo sebou? Ty o mně řekneš, že jsem brilantní, a já to zas řeknu o tobě.‘“
Pak zde jsou pochopitelně studenti, z nichž mnozí navštěvují Jackův kurz „Nacismus pro pokročilé“. Ty do školy přivážejí či z ní odvážejí obrovské kombíky jejich rodičů. „,Už si navykli, že mají peníze,‘ vysvětloval jsem jí. ,Upřímně věří, že si je zaslouží. A právě tohle přesvědčení je zdrojem jejich řekněme robustnosti. Přímo září zdravím.‘ ,Na jejich příjmový hladině si smrt skoro neumím představit,‘ utrousila Babette.“
Ten správný postoj
Je evidentní, že Jack není pouze omezenec, je to muž kultivovaný, verbálně zdatný a umí se ve svém světě pohybovat. Co mu ovšem chybí, je sociální inteligence, především pak schopnost sebereflexe. Například si vůbec neklade otázku – natož aby si to vyčítal –, proč je poněkolikáté ženatý a v domácnosti neustále rotují děti z jeho předchozích manželství i ze svazků jeho nynější manželky Babette. Právě té o jedné ze svých exmanželek svěřuje toto: „,Ráda kula pikle.‘ ,Kdo?‘ ,Dana. Ráda mě do všeho zatahovala.‘ ,Do čeho jako?‘ ,Do frakcí. Kde rozeštvávala jedny přátele proti druhým. Do domáckých dramat, do pletichaření na fakultě.‘ ,To zní všedně.‘ ,Se mnou mluvila anglicky, do telefonu španělsky nebo portugalsky.‘“
Samotnou Babette potom charakterizuje pregnantně výtka potomků: „Cítí se provinile, když si to nekoupí; cítí se provinile, když si to koupí, ale už to nesní; cítí se provinile, když to vidí v ledničce; cítí se provinile, když to vyhazuje.“Do tohoto konzumního nastavení tak jen pasuje, když se Babette má stát lektorkou kurzu „Jídlo a pití: základní parametry“: „My jsme nevyrostli ve světě faktů a postojů, který se neustále mění. Jednoho dne se prostě začaly objevovat. Takže lidi potřebujou, aby je někdo, kdo má patřičnou autoritu, ujišťoval, že ten kterej způsob, jak něco dělat, je správnej, anebo nesprávnej, aspoň pro tuto chvíli.“Kdo všechno – který guru, politik, cvičitel či filozof – se vám při čtení těchto vět vybavil?
Zachycení postav a popis prostředí jsou v Bílém šumu tak skvělé – k popukání a zároveň bolestně zasahující –, že bychom se bez děje vlastně obešli. Ale přesto nechybí, zařídí ho jakási chemická havárie, po níž se Jackova rodina musí – nesmyslně – evakuovat z domova, aby se zas vrátila. Dále tu je Babettina nevěra ve vyšším zájmu, skrýš s podivnými pilulkami a taktéž pistole darovaná Jackovi jeho tchánem. Chemická havárie se však odehrává především v hlavách románových postav.
Do skládačky moderního světa naneštěstí patří i to, co Jack poznamenává o čtrnáctiletém synovi, jenž se navíc jmenuje Heinrich: „Babette má strach, že skončí zabarikádovaný v nějakém kamrlíku, odkud bude stovkami ran z automatické pušky skrápět prázdný obchoďák, než si pro něj přijdou zásahovky vyzbrojené těžkou ráží, megafony a neprůstřelnými vestami.“
Všechny dětské nemoci
Od amerického žijícího klasika česky vyšla již řada knih. V poslední době se ho ujalo nakladatelství Argo a jeho tradiční edice AAA. V ní nyní publikovalo též Bílý šum, jenž se v tuzemsku objevil již v roce 1997, ovšem v tak zmršeném překladu, že román téměř nešlo přečíst. To nyní napravila Alena Dvořáková, jež předtím překládala nejnovější DeLillův počin, novelu Ticho (2020).
Téměř čtyřicetiletý odstup současného čtení Bílého šumu dává pocítit, že my tady ve střední Evropě nyní skutečně teprve dorůstáme do toho, o čem Don DeLillo píše – do tehdejší americké reality? Je to svět konzumu plodící ochočená a otupělá zvířátka, která pozbyla řadu podstatných instinktů. Je to svět chladné techniky, již využíváme, nicméně nedokážeme říct, jak funguje, natož abychom ji byli schopni opravit: ano, správně, nejsme přece žádní burani…
Je to svět reklamy: buď jsi úspěšný a staneš se tváří určité značky, nebo úspěšný nejsi a pak se staneš adresátem reklamy a budeš rád, že aspoň patříš do týmu se známým logem. Nelze uniknout.
Je to svět odcizení, v němž jsou k sobě lidé naoko vlídní – věčně se objímají, naznačují polibky a dávají si lajky –, ale vůbec nic k sobě necítí. Je to svět lhostejnosti, kde je existence jedince zanedbatelná, každý je nahraditelnou součástkou. Osobnost nahradily funkce se směšným označením.
Je to svět, který se bojí o své pohodlí a majetek. Kdo nic nemá, je tak logicky silnější, nebojácnější. Je to svět, který je k smrti vyděšen smrtí. Proto zde dnes často pobýváme déle, než skutečně žijeme. Paradoxně díky lékařské péči a vědeckému pokroku býváme vypnuti o dost později, než náš život opravdu skončil. Přitom nechceme vidět ono scházení ze světa, a tak dáváme staré lidi do speciálních domovů. I proto, že se o ně nechceme, nemůžeme či neumíme postarat. Je to svět, kde na všechno existuje nějaká pilulka, a pacientovu smrt máme tendenci prvotně vnímat jako selhání lékařů.
A je to v neposlední řadě svět plný fotbalistů, kteří před zápasem poklekají proti rasismu, a dalších legračních projevů humanismu, ale zároveň je to svět, kde spousta lidí drží střelnou zbraň a kde se hromadí nevybitá agrese a frustrace. Mimochodem, nad stránkami českého překladu Bílého šumu dnes též není možné nepomyslet na hrůzný den na pražské filozofické fakultě. I v tomto směru svět doháníme.
Autor tohoto článku kdysi právě v onom čtvrtém poschodí rovněž studoval a pamatuje si z té doby jeden děsivě komický detail, který jako by vypadl z DeLillova románu. Tehdy se ještě na jednotlivé semináře zapisovalo ručně na papír, což přinášelo lítý boj o omezený počet kolonek. Proto jedna studentka tenkrát na svou kamarádku přes celou chodbu hystericky křičela: „Markéto, zapiš mě na ten holocaust!“Míněn byl volitelný seminář týkající se české literatury o holocaustu.
Buď jsi úspěšný a staneš se tváří určité značky, nebo nejsi a pak se staneš adresátem reklamy a budeš rád, že patříš do týmu se známým logem. Nelze uniknout.
Nejfotografovanější stodola
Na závěr ještě dávka rozkošných absurdit z Bílého šumu. Protože Don DeLillo nenechá propadnout ani špendlík a názorně předvádí, že veškerá naše běžná „pohodinda“je pěkně vyšinutá a zvrhlá. Taky se díváte na zprávy, které vám říkají to, co víte? Totiž, že je horko nebo mráz. „,Dneska večer bude pršet.‘ ,Prší už teď,‘ namítl jsem. ,V rádiu říkali až večer.‘“
Úchvatná je dále pasáž o návštěvě nejfotografovanější stodoly v Americe: „Nejsme tu proto, abychom obraz zachytili, ale abychom ho uchovali. Jeho aura s každou fotografií houstne. Cítíš to taky, Jacku? To nahromadění bezejmenných energií.“A zažíváte tyto mezigenerační střety, v nichž o co větší maličkost jde, o to víc a déle se křičí, jelikož je třeba odčerpat přebytek energie u zásadových teenagerů? „,To tys chtěla, abych žvýkala žvýkačky bez cukru. Byl to tvůj nápad, Deniso.‘ ,To ještě na obalu žádný varování nebylo. Teď tam dali varování, a mně se nechce věřit, že sis ho nevšimla.‘“
Jedině s mlčícím synkem se svět zdá být harmonický: „Čekali jsme s Wilderem v autě. Měli jsme v plánu, že se po předčítání všichni tři setkáme se skupinkou z grill baru v koblihárně Dinky Donut, kde si ostatní dají dezert a my večeři. Na tu část večera jsem si s sebou vzal výtisk Mein Kampfu.“Jste hrdí na naši civilizaci? Pyšní na to, co jste ve svém životě dokázali a kolik majetku jste nashromáždili? Pak si přečtěte Bílý šum. Nebudete se už cítit tak osaměle, v hlavě se vám totiž usadí všechny ty černé myšlenky.