Mosty, můstky, zdymadla
Jože Plečnik navrhl v Lublani řadu Nejen kostely, ale i mosty. Těmito slovy bychom mohli uvést dnešní díl našeho miniseriálu o stopách architekta Jožeho Plečnika ve slovinské metropoli. Po minulých návštěvách kostelů se totiž dnes projdeme přes řeku. zají
Dnes budeme opět pokračovat v představování pozoruhodných lublaňských objektů architekta Jožeho Plečnika (1872–1957). Dosud jsme navštívili jeho dům a také dva kostely, které realizoval, a dnes se podíváme hned na celou řadu jeho staveb, jež souvisejí s řekou Lublaňkou (slovinsky Lublanica) a jejími přítoky.
Jak už víme, tato řeka protéká přímo centrem hlavního slovinského města. Regulaci toku upravil architekt vybudováním zdymadla, kde se inspiroval obdobnou – byť samozřejmě značně větší – stavbou svého učitele Otto Wagnera na vídeňském Donaukanalu.
Jože Plečnik navrhl v roce 1931 první verzi, později ovšem projekt přepracoval. Jez zdobí dórské sloupy, nesoucí etruské vázy. Na opačném konci městského centra, ve čtvrti Trnovo, kde architekt také bydlel, zase v roce 1930 upravil nábřeží, vytvořil tam nízké kamenné stupně, jež umožňovaly lidem lepší přístup k řece. Nábřeží lemuje alej ze smutečních vrb a místo působí velmi romanticky. Tady také ústí do Lublaňky potok Gradaščica. Architekt ho překlenul Trnovským můstkem a ozdobil svým oblíbeným motivem – kamennými pyramidami. Břehy potoka tvoří i zde kamenné stupně, usnadňující pradlenám přístup k vodě.
Plečnikovy mosty
Samotnou Lublaňku pak překlenují další mosty, navržené Plečnikem. Jeden, určený pro pěší, se nazývá Šuštarski (Ševcovský) most, zdobí ho balustrády, sloupy a lampy z umělého kamene. Byl vybudován v letech 1931–1932.
Nejvýznamnější je ale tzv. Trojmostí (Tromostově), kterým architekt vtipně rozšířil nevelký prostor lublaňského ústředního Prešerenova náměstí v historickém centru u františkánského kostela
Panny Marie. Zde již kamenný most z ponapoleonské éry stál. Plečnik ho respektoval a z obou stran přistavěl další mosty, které spolu svírají ostrý úhel, nejsou tedy rovnoběžné.
Mimochodem, pro Pražský hrad Plečnik zase navrhl dvojmostí, překlenující Jelení příkop na místě dnešního valu. Jeden most mířil do Pacassiho brány a dále na II. nádvoří, druhý pak přes Slévárenský dvůr přímo ke katedrále sv. Víta na III. nádvoří. Tento jeho návrh však nebyl akceptován. U lublaňského Trojmostí upravil Plečnik rovněž nábřežní zdi s arkádami nad řekou.
Od Trojmostí směrem k secesnímu Dračímu mostu (viz Orientace z 2. prosince loňského roku) lemuje jeden břeh objekt městské tržnice ve tvaru antické stoy s arkádami směrem k řece a kolonádou, obrácenou do přilehlého Pogačarova náměstí, kde se konají trhy.
A když přejdeme Trojmostí, uvidíme tu malý, originálně navržený pavilonek květinářství. Od něho se pak v délce několika stovek metrů táhne podél řeky zmíněná tržnice. Ta byla vystavěna v letech 1939–1941, nacházejí se v ní polootevřené prostory pro prodej ovoce a zeleniny i uzavřené prostory tam, kde se prodávají ryby a maso.
Místo Plečnika soudobě
V centrální části tržnice pak najdeme partii s portikem, kam měl vyústit nový most, ten však nebyl v Plečnikově éře vybudován. Nová pěší lávka tu vznikla teprve nedávno a její autoři jí záměrně dali moderní vzhled. Finální rozhodnutí o podobě nové lávky bylo výsledkem dlouhých debat, zda by nebylo vhodnější postavit tu konstrukci podle původních Plečnikových plánů, nakonec však v Lublani zvítězila myšlenka vytvořit designově kontrastní soudobé dílo. To je jistě legitimní, ale výsledek myslím nepůsobí moc přesvědčivě.
Plečnik rovněž navrhl i úpravu přilehlého Pogačarova náměstí, kde se dodnes konají trhy. Pro ty navrhl architekt i dřevěné jednoduché skládací konstrukce pro stánkový prodej s plátěnými stříškami, které tu najdeme i dnes. Jejich jednoduchý a praktický design jsem vždy obdivoval, zejména pokud ho srovnáme s našimi většinou velmi nevkusnými kiosky.
Do Lublaňky ústí potok Gradaščica. Plečnik ho překlenul Trnovským můstkem a ozdobil svým oblíbeným motivem – kamennými pyramidami.
Inspirace pro Prahu
Na rozdíl od Prahy, která se – až na pár výjimek – „obrací k řece zády“, jak to výstižně označil pražský urbanista prof. Jindřich Krise, a budovala na nábřežích monumentální neživotné paláce, to ve slovinské metropoli na obou březích Lublaňky žije. Jistě, i tady jsou kamenná nábřeží, která brání město proti povodním, ale podél břehů vedou rušné promenády s restauracemi, kavárnami, obchody a tržnicí, na mnoha místech lze sestoupit k vodě.
To by mohla být inspirace i pro naše architekty. Ostatně nedávno jsem viděl vtipnou studii na oživení totálně umrtveného holešovického břehu mezi Čechovým a Štefánikovým mostem od studia architektů Tomáše Jana Cieśly a Miroslava Krátkého, kde je vidět, že i s tak beznadějným místem by se dalo něco dělat…