Kabaret s Istanbulskou úmluvou
Režisérka Barbara Herz otevřela v A Studiu Rubín další z aktuálních témat, která hýbají současnou společností, a to sice Istanbulskou úmluvu. Jde o mezinárodní smlouvu Rady Evropy zaměřenou na potírání a prevenci násilí na ženách a domácího násilí. Ujednání zatím ratifikovala většina zemí Evropy, ovšem Česká republika nikoliv.
Premiéra inscenace je dostatečně aktuální, o Istanbulské úmluvě se má znovu jednat tento týden v Senátu a její přijetí zůstává jablkem sváru. Odpůrci úmluvy argumentují pojmem gender, který je podle nich v tomto dokumentu negativně interpretovaný. Tvrdí, že úmluva je výsledkem postupu levice a liberálů, kteří plédují za všechny jinakosti, ty jsou podle nich vždy lepší než tradiční rodina. Úmluva prý požaduje její generální rekonstrukci a vytváří dojem, že tradiční rodina je zdrojem násilí.
Bezpochyby někteří domácí politici stran Istanbulské úmluvy v průběhu doby předvedli pozoruhodné překrucování, třeba senátorka Kovářová uvedla, že násilí nesouvisí s pohlavím, ale nejzábavnější byl určitě probošt kapituly Všech svatých na Hradě pražském Petr Piťha, jehož proslov působil jak z časů inkvizice, téměř že nevolal po ohni pekelném. Dokument označil za diktátorský, autory obvinil z inspirace nacismem a marxismem
a sdělil, že rozvrací rodiny. Úřad vlády sice Piťhovy argumenty označil za mýtus, ale k ratifikaci nedošlo. A právě mýtů, které kolem Istanbulské úmluvy vznikají, si všímá nová inscenace, která má formu živého diskurzu, převracejícího téma z různých stran. Především je ale divadelně nápaditá a hravá. Stanovisko tvůrců je celkem čitelné, ale není prosazované apriorně.
Minimálně by stát ratifikací Istanbulské úmluvy deklaroval, že se staví za oběti domácího násilí. A to by mělo dopad i do struktury pomoci. Účinná pomoc obětem násilí je i u nás stále velkým problémem. Jiná věc je, že úmluva vznikla hlavně pro země, v nichž je situace nesrovnatelně horší než v České
republice a na práva žen a menšin zvysoka kašlou.
Azyl v lednici a jiné výhody
Barbara Herz využívá metodu dokumentárního divadla a text dílem poskládala z veřejně dostupných komentářů, názorů, polemik, ale také vytěžila své zdroje, takže během hodinové inscenace zazní i alarmující útržky skutečných příběhů týraných žen. Ty nejsilnější okamžiky se týkají právě absence účinné pomoci. Hravě výsměšný styl zesiluje absurditu situací. Prosluněný charitativní pracovník se svatozáří nabízí oběti omamující možnosti: předvádí lednici jako útulný pokojík, ovšem pak musí nerad přiznat, že má stále plno. Herz přivádí na jeviště dva muže (Petr
Jeništa a Dan Kranich) a ženu (Lucie Syrová), kteří vstupují do různých rolí, takže tu defilují diskutéři ze sociálních sítí, hospodští mudrlanti a mačové, strážkyně krbu, oběti, násilníci, novodobí disidenti. Muži svou partnerku poučují, zesměšňují, občas plácnou po zadku a buzerují ji, že špatně zametá a je prý dobrá leda na to, aby si na ni odložili pivo.
Začíná se v tradiční rodině, ona na piedestalu s hrncem polévky, on zívá a válí se na kanapi jako pes v zelenkavém „michelinském“modelu s folklorními výšivkami. Nesnesitelně zábavný moderátor v modrém chlapáckém odění vykřikuje pitomé vtipy, naváží se do žen a láká diváky k soutěžení s výhrou. S tímto rámcem se ale v průběhu inscenace příliš nepracuje a zůstává nedotažený, i když poselství, že vítězem není nikdo, svůj smysl má. V inscenaci zazní, že i muži jsou oběťmi, ale obraz násilí, kdy je zkroucená žena opakovaně narvaná do vany, zatímco muž z ní doslova vypadává, vyznívá nejasně. Petra Vlachynská, která je autorkou výpravy, vytvořila zábavné významotvorné kostýmy, což je její specialita, ty opět výrazně přispívají k sarkastickému pojetí. Ať už jde o výběr materiálů, barvy, či provedení jako takové – modrý overal, který zakrývá i hlavu, králíkovské kreace, latexová róba, mumie. Tvůrci se soustředili na extrémy a přepjatost na obou stranách, některé zdramatizované politické projevy mají značný komický potenciál, třeba Kovářové komentář, že žije v nejlepší možné době i zemi. „Oblékám se, jak se mi líbí. Hezké, že? Svobodně si volím partnera, počet dětí a vzdělání. Zákony mě stavějí na roveň muži. To je prostě fakt. A když chci, muži mě pouštějí sednout…“Trefné je i zesměšňování klišé jako třeba „nová totalita“, kterýžto pojem je zhusta a neadekvátně nadužívaný – pánové pak na motiv nových disidentů vystřihnou brilantní duet. Nakonec dojde i na polonahou aktivistku, která protestovala v chrámu svatého Víta, ta je lepenkou „ukřižovaná“na zeď.
Je příjemné, že zpracování politického tématu, které vzbuzuje takové animozity, nevyznělo jako nějaká rigidní agitka, ale jako divadelně nápaditý kabaret, jehož gagy a pointy jsou skoro vždy výsměšné, protože směšnost je pro dnešní zmatek v hodnotách příznačná. A když k tomu přičteme hereckou energii, smysl pro hyperbolizovanou nadsázku, je inscenace o Istanbulské smlouvě dobrý příspěvek do stále trvající diskuse o ní. Fakt z poslední doby, že v Česku lze za znásilňování nezletilé nevlastní dcery dostat podmínku, svědčí jasně o tom, že sexualizované násilí je stále velký problém.
Barbara Herz: Istanbulská smlouva
Režie: Barbara Herz
Výprava: Petra Vlachynská A Studio Rubín, premiéra 19. 1.