Euro: náš závazek a obrana
Rozhodnutí Česka, zda usilovat o vstup do eurozóny, má i neekonomické aspekty
Probuzeno zmínkou v novoročním projevu prezidenta Petra Pavla si Česko prošlo dalším kolem debaty, zda by mělo začít aktivně usilovat o členství v eurozóně. Na daném území používaná měna se samozřejmě týká především ekonomiky. A tak různí komentátoři – v souladu se svými názory nebo případně se zájmy svých chlebodárců – vyjmenovali a zdůraznili řadu ekonomických argumentů od výměny peněz ve směnárnách až po změny kurzu koruny k euru.
Případný vstup Česka do eurozóny má ale vedle aspektů ekonomických i ty neekonomické. Z nich bývá často zmiňován jen jeden: že jsme se ke snaze o vstup do eurozóny zavázali už skrze referendum o vstupu do Evropské unie v červnu 2003.
Otázka prospěchu
Zastavme se tedy nejprve u tohoto závazku. Vstup do eurozóny se zdá důležitý především pro vstupující zemi. Jak by ale naplnění našeho závazku mohlo být prospěšné současným členům eurozóny (skutečně, bez ohledu na jejich oficiální rétoriku)? Jistou roli může hrát reputace.
Tím, že se Česko (a třeba taky Švédsko nebo Dánsko) nehrne do eurozóny, zpochybňuje obraz tohoto seskupení jako prestižního klubu, jehož členem by chtěl být každý. Z praktického pohledu je ale významná spíš skutečnost, že čím je eurozóna větší, tím má větší ekonomickou sílu (což má pro její členy výhody třeba při jednáních v mezinárodních institucích). S velikostí ekonomiky roste také prostor pro dělbu práce, která je známým urychlovačem prosperity.
Členy eurozóny tedy naše neochota naplnit slib o vstupu skutečně může mrzet. Nota bene pokud patříme k zemím, které by v rámci eurozóny byly asi spíš v táboře těch stabilních, a tedy pomáhajících (co se týče třeba veřejných financí nebo bank), než v táboře nestabilních, kterým je třeba pomáhat.
Z mého pohledu je ovšem tento nářek na nesplněný slib aspoň částečně zpochybněn tím, co jsme se o eurozóně od onoho roku 2003 dověděli nového nebo v čem se eurozóna od té doby změnila.
Tak například teprve po roce 2008 vyšlo najevo, že člen tohoto uskupení – tehdy to bylo Řecko – je schopen mít (a dlouho tajit!) ve svém státním účetnictví masivní podvody a průšvihy. Tak masivní, že jejich odhalení by bez velké pomoci ostatních členů, Mezinárodního měnového fondu a Evropské centrální banky (ECB) a „dobrovolné“vstřícnosti mnoha soukromých investorů přivodilo této zemi bankrot hodný Argentiny nebo Nigérie.
Geopolitický argument
Výsledkem potíží v Řecku a později také v Irsku a Portugalsku byl vznik Evropského stabilizačního mechanismu, tedy fondu určeného pro vzájemnou pomoc mezi členy eurozóny. Fondu, o jehož zrození nepadlo do našeho „slibového“roku 2003 ani slovo. Stejně jako o tlaku na země nově vstupující do eurozóny, aby už několik let před vstupem odevzdaly valnou část dohledu nad domácími bankami do rukou ECB.
Příslib učiněný v roce 2003 tedy rozhodně nemá svou původní sílu. V oblasti neekonomických argumentů ale v mezidobí jiný argument ve prospěch našeho vstupu do eurozóny naopak zesílil. Můžou za to barbarské kroky Ruska v uplynulých deseti letech.
Původní smysl evropské integrace vrcholící společnou měnou byl nikoliv ekonomický, nýbrž bezpečnostní: čím těsněji budou evropské země ekonomicky i jinak provázány, tím menší bude – aspoň na půdě Evropy – riziko opakování hrůz, které přinesla druhá světová válka. Chování Ruska od roku 2014 nás donutilo tyto zdánlivě překonané, obstarožní úvahy oprášit. Nikoliv ovšem ve smyslu zvýšeného rizika vojenského konfliktu v samotné Evropě, nýbrž na její východní hranici.
Anexe Krymu před deseti a vpád na Ukrajinu před necelými dvěma lety vyvolávají otázku, zda se ruské expanzivní choutky, držené při životě čilým obchodem Ruska s Čínou a mnoha dalšími neevropskými zeměmi, nebudou posouvat dál na západ. Čím víc budeme tuto hrozbu pokládat za reálnou, tím spíš bychom měli usilovat o začlenění do eurozóny.
Jak nám cenovky v eurech pomůžou v tomto směru? Není snad relevantní a dostatečnou ochranou členství Česka v NATO? Jistě, závazky našich partnerů v NATO bránit ostatní smluvní signatáře v případě napadení jsou výrazně jasnější a přímočařejší, než byly například smluvní závazky Francie v roce 1938 vůči tehdejšímu Československu. Šance, že naši západní vojenští partneři by v případě vstupu ruských vojsk na české území hledali záminky pro neposkytnutí dostatečné obranné pomoci, je tedy malá. Pokud by ale Česko bylo součástí eurosystému, takže v sázce by byla stabilita finančního systému eurozóny, tato šance by nejspíš byla ještě menší.
Ovšem tento geopolitický argument ve prospěch vstupu Česka do eurozóny je zjevně poněkud spekulativní. Proto ani on – stejně jako žádný jiný ekonomický nebo jiný argument – nám jasnou, objektivní odpověď na otázku eura v Česku nedává. Tuto otázku si, po důkladném zvážení všech pro a proti, musí zodpovědět každý z nás subjektivně.
Anexe Krymu a vpád na Ukrajinu vyvolávají otázku, zda se ruské expanzivní choutky nebudou posouvat dál na západ