Republika fanoušků znásilňování
Nezmění-li se justice, měli bychom se bouřit
Zítra se před ministerstvem spravedlnosti sejde demonstrace za oběti znásilnění. Ministru Pavlu Blažkovi bude předložen konkrétní požadavek na změnu praxe soudů, na vzdělávání soudců i na celkovou změnu přístupu k obětem znásilnění. Akci vyprovokoval verdikt Krajského soudu v Brně, který zmírnil pachateli trest za dlouhodobé opakované znásilňování ze tří let na podmínku. Tento konkrétní případ přináší neuvěřitelný, ale realistický obraz, jak naše policie a justice ke znásilnění přistupují.
Na samém počátku stojí, že se pachatel doznal. Tím ušetřil čas a prostředky státu a práci vyšetřovatelům i soudu. K tomu musí soud přihlížet, nicméně totální bagatelizace následků dlouhodobého znásilňování opřená o údajné expertízy je výsměchem spravedlnosti. Jistě, ministr může použít jako opravný prostředek stížnost či se pokusí nějak potrestat konkrétního soudce, pokud pochybil. Nicméně je potřeba změnit systém, a to od základu.
Problém se netýká jen soudců, ale též policistů, kteří by měli být vyškoleni, jak zacházet s oběťmi a netraumatizovat je ještě více a snažit se zohlednit i možnost dlouhodobých následků. Též je potřeba velice radikálně zakročit proti soudním znalcům. Tito lidé rozhodují, nejen v případech znásilnění, o životech obětí i pachatelů na dlouhá léta, a přitom nenesou žádnou odpovědnost za posudky. Například v aktuálním případě sledujeme festival výmluv jak psychologa, tak psychiatra, za nic nemohou, nic si nepamatují. Téměř s jistotou můžeme též očekávat, že kolegové odborníci jejich exces „přikryjí“. Ostatně výpovědi v případě psychiatra Cimického názorně ukazují, jak je komunita otrlá a cynická. I když se o Cimického nepřijatelném chování vědělo roky, o tom, že by měl jako psychiatr skončit, nikdo ani necekl. Ředitel bohnické léčebny jej sice propustil, ale o to, že si otevřel soukromou ordinaci, se už nikdo nestaral.
Soudci jsou zavaleni prací, nemají prý čas, ba ani na sebevzdělávání, přičemž spousta jiných, mnohem hůř placených a zajištěných profesí se vzdělávat musí, a pokud to nedělá, hrozí jim profesní postih. Je otázka, zda vůbec leckterého soudce nějak ovlivní speciální školení, je-li schopen poslat násilníka zpět do rodiny, kde žije oběť jeho dlouholetého násilí, její sestra i matka, a přitom se ani nezeptat matky, jak na to nahlíží. Soudce se stoprocentně spolehl na verzi pachatele a dobrozdání znalců. Lze se obávat, že ani sebelepší školení nehne s člověkem postrádajícím empatii i ohled na budoucí život obětí.
Vznik specializovaných soudů není všespásným řešením. Je-li dnes oznamováno okolo desetiny spáchaných znásilnění, lze doufat, že se stav změní. Smířit se s tím, že mezi námi žijí muži, kteří si vynucují sex násilím, považují to za normální, a navíc jsou beztrestní, je šikanou půlky Česka.
V ideálním státě by si věc vzali za svou sami soudci, už jen proto, jak u veřejnosti trpí jejich pověst, věnovali by se nejen do nebe volajícím přehmatům, ale vyhodnotili by též, jak doposud odsuzovali násilníky, hodnotili jejich recidivu a dělali by si též obrázek, jak jsou posudky jednotlivých psychologů a psychiatrů spolehlivé. Veřejnost čeká především na změnu jejich přístupu.
Je-li dnes oznamováno okolo desetiny spáchaných znásilnění, lze doufat, že se stav změní. Smířit se s tím, že mezi námi žijí muži, kteří si vynucují sex násilím, považují to za normální, a navíc jsou beztrestní, je šikanou půlky Česka.