Ambasador české kultury v Polsku
Kdyby existovala česká obdoba dnes již slavné polské školy reportáže, tedy kdybychom se někdy trošku zajímali o to, co se děje za našimi hranicemi, pak by nepochybně vznikla jedna kapitola nebo snad i rovnou celá kniha o polském bohemistovi Andrzeji Jagodzińském. Jelikož ale nic jako česká škola reportáže neexistuje, alespoň pár vět o klíčovém muži na ose Praha–Varšava, který 16. ledna oslavil sedmdesáté narozeniny.
Překladatel a novinář Jagodziński se v prostoru české a polské kultury pohybuje od poloviny sedmdesátých let. Spolupracoval s polskými i českými exilovými a disidentskými vydavatelstvími a překládal. Polským čtenářům zprostředkoval texty Škvoreckého, Havla, Kundery, Hrabala i Kohouta. A o Česku hodně psal. Na konci osmdesátých let také do Gazety Wyborczy, hlavního polského protikomunistického deníku.
U všeho podstatného
Zatímco v Polsku už probíhala jednání u kulatého stolu, Československo spalo svůj normalizační sen a nic nenasvědčovalo, že má přijít brzká změna. Stejně jako mnoho lidí v Praze také Jagodziński se domníval, že demonstrace 17. listopadu 1989, částečně krytá SSM, nebude znamenat žádný viditelný posun, a tak do Prahy nevyrazil a zůstal doma.
Jako žurnalista propásl samotný začátek sametové revoluce, jinak byl ale takřka u všeho podstatného, co se
v Česku a na Slovensku dělo před revolucí i po ní. Jagodziński působil v mnoha diplomatických funkcích, byl prvním ředitelem Mezinárodního visegrádského fondu, ředitelem Polského institutu nejprve v Praze, pak také v Bratislavě. Výsostným diplomatem byl ale také mimo úřadovny.
Po začátku ruské agrese vůči Ukrajině jsme seděli v brněnském Divadle Husa na provázku. Na baru ovšem ten večer měli jen ruskou vodku, jako by zas dějiny do Brna nedorazily. Samozřejmě jsme se chtěli zvednout a odejít, jak se sluší a patří. Ale Jagodzińského myšlenka, že odejít by znamenalo nechat vypít tu ruskou vodku někomu jinému, což by bylo krajně nehumánní, nás zadržela a po dohodě s barmanem, že už nebudou objednávat nápoje ze zemí, které neznají vlastní hranice, jsme zůstali do poslední kapky.
Kritický odstup
Kupodivu je na světě hodně Poláků, kteří mají rádi Česko a českou kulturu, nikdo neví proč, ale je tomu tak. Jagodziński však mezi ně nepatří ve smyslu oddaného fanouška. Jeho zájem o Česko si pěstuje kritický odstup a neotřelé úhly pohledu. Když srovnával noviny a média v Polsku za vlády Kaczyńského PiS a ta česká během premiérské éry Andreje Babiše. Provládní noviny ve Varšavě nešetřily chválou vlády a až okatými odsudky opozice, doslova boj o každý řádek a slovo, pražské redakce na první straně doporučovaly čtenářům, na které houby si dát v lese pozor a kdy je nejvyšší čas si nechat přezout pneumatiky.
Andrzej Jagodziński je neplaceným ambasadorem naší kultury v Polsku, není ale jen propagátorem, ale jejím aktivním hybatelem. U příležitosti narozenin se v souvislosti s oslavencem nejednou používá nadsázka, aby to vyznělo, ale tentokrát vážně a bez přehánění. Jenom díky přátelům, jako je Andrzej Jagodziński, nejsme my Češi tady v Česku tak sami.