Sídliště jinak
Architekt a urbanista Ivo Oberstein, autor Jihozápadního Města, už další paneláky nepolidští
V88 letech zemřel 6. ledna významný český urbanista Ivo Oberstein. Tento architekt se jako jeden z prvních pokusil navrhnout panelové sídliště tak, aby působilo nikoli jako velká noclehárna, ale město, tedy s dominantami, centrálními prostory, parky, dobře vyřešenou dostupností, zajímavým parterem a – samozřejmě i těmi nezbytnými paneláky.
Ale i ty na Jihozápadním Městě v Praze, určeném pro 65 tisíc obyvatel, komponoval nikoli jako tehdy běžnou řádkovou zástavbu, nýbrž jako městotvorné útvary. To ovšem nebylo snadné, bylo totiž třeba vyvinout atypické koncové a nárožní sekce, aby bylo možné domy zalomit. To se mu nakonec podařilo díky zarputilosti prosadit, ačkoli obří stavební firmy to neviděly rády, neboť to komplikovalo, prodražovalo, ale i prodlužovalo výstavbu.
Oberstein však dosáhl se svými spolupracovníky Milanem Klímou a Václavem Valtrem toho, že mohl být stále přítomen celému procesu od prvních studií až po definitivní výstavbu.
V normalizační éře totiž na původní záměr firmy příliš nehleděly a samy si přizpůsobovaly (rozuměj zjednodušovaly) projekt tak, aby co nejlépe vyhovoval jejich „urbanismu jeřábových drah“, tedy aby byly paneláky rozmístěny v pravidelných odstupech, měly stejnou výšku a orientaci. Výsledkem pak samozřejmě byla jednotvárnost, nuda, šeď.
Kompromis
Ve světě s podobným typem zástavby již měli neblahé zkušenosti, a proto se architekti pokoušeli o návrat k tradičnímu městotvornému urbanismu. Rovněž redukovali podíl panelové výstavby a kombinovali ji s individuálně navrženými domy s tradiční technologií, což u nás ovšem nebylo možné, neboť standardizace dominovala. O panelové výstavbě sám Oberstein v jednom pozdějším rozhovoru říká: „Já paneláky nenáviděl, protože to byl degenerovaný produkt totalitní doby. Ale udělal jsem se svým týmem maximum, jak je polidštit a co nejlépe vyřešit veřejné prostředí ulic, náměstí i klidných obytných prostor uvnitř bloků.“
A dodává: „Brali jsme to jako ohromnou výzvu, chodili jsme po ostatních rozestavěných sídlištích, sledovali technologii sice rychlé, zato však značně hrubé výstavby. V maximální míře jsme se chtěli vyvarovat chyb, které jsme tam viděli. Měli jsme radost ze všeho, co se nám povedlo vyřešit lépe – byť to byly někdy jen zdánlivé maličkosti.“
Výsledkem těchto snah byl samozřejmě kompromis. Kdysi na exkurzi na začátku devadesátých let ukazoval západoevropským architektům Jihozápadní Město a vtipné detaily, jako byly různé pavilonky, pergoly, jezírka a další romantizující prvky, jež měly prostor humanizovat a dát mu lidské měřítko.
Otevřený člověk
Některé tyto elementy budoval tehdy s přáteli vlastníma rukama, protože tyhle „drobnosti“, jakkoli důležité pro život obyvatel, stavební firmy nezajímaly a odmítaly je provést. Jeden účastník exkurze pak lakonicky poznamenal: „To je fajn, ale co ty paneláky kolem?“
Tam už ani sebelepší vůle projektanta ale nezmohla nic; alespoň se podařilo z pravoúhlé kompozice vytvořit jakási hnízda, dát stavbám zajímavý detail nebo barevný akcent. Objevila se tu také osobitá výtvarná díla od tehdy nastupující umělecké generace, jako třeba mozaika od Jaroslava Róny. V té době to bylo maximum možného a je velkou zásluhou Iva Obersteina, že se o to pokusil.
Tento absolvent pražské techniky, rodák ze Zdic, se věnoval především urbanismu. Soutěž na Jihozápadní Město vyhrál se svými spolupracovníky již v roce 1968. Po sametové revoluci byl výběrovou komisí, v níž jsem tehdy také zasedal, zvolen hlavním architektem Prahy, pod nějž spadal Útvar hlavního architekta, sídlící tehdy v Martinickém paláci na Hradčanech.
Ten se později transformoval na Útvar rozvoje města a ještě později na Institut plánování a rozvoje, který dnes má centrum na Emauzích. Post hlavního architekta už ovšem neexistuje. Oberstein se v porevoluční době habilitoval a přednášel urbanismus na Fakultě architektury ČVUT. Na setkávání s Ivem Obersteinem rád vzpomínám. Byl to živý, otevřený člověk všestranných zájmů.