Řeknu mu to!

Svou spanilou jízdou do Německa za nutellou nasadil premiér Petr Fiala laťku komunikačního bizáru tak vysoko, že se nedalo čekat hned tak brzké překonání. Doba však přeje rekordům. Tomio Okamura mlátil v parlamentu prázdnou slámu deset hodin čtyřiačtyřicet minut a Fialovo video trumfnul svým výpravným filmem Vít Rakušan. Zažili jsme už toho hodně, ale dosud poprvé si v hraném videoskeči postěžoval první místopředseda vlády a ministr vnitra, jak chabě a nepochopitelně si vláda vede, a že to tedy Petru Fialovi od plic řekne. Bez cenzury.

Od premiéry uplynul týden a dílo se dočkalo obrovského zájmu publika a tomu odpovídající odezvy. Jenže po týdnu už je trapné si brousit ostrovtip, z videa se stala výzva. Mnozí ji tak s veškerou vážností chápou a je na čase přemýšlet, k čemu může vést. Jednoduchá odpověď je nasnadě. Ve světle dosavadních zkušeností nepovede k ničemu, a tak to nejspíš dopadne, pokud za výsledek nebudeme považovat jedno dvě procenta v preferencích pro STAN navíc. Kterým směrem by se měla Rakušanem doporučovaná ráznost a nekompromisnost napřít?

Tomáš Sedláček navrhuje v komentáři v Hospodářských novinách vykašlat se na kosmetické udržovací reformičky a zničit byrokratický masochismus. Hutněji vyjádřit podstatu věci snad ani nejde. Udržovací reformičky, to je přesně to, co se v klipu Rakušanovi nelíbí na počínání vlády, kterou pomáhá řídit. Dává jim nálepku kompromisů, ale v podstatě jde o to, o čem uvažuje Sedláček. Tu ubrat, tu přidat, sem šoupnut a tam strčit. Výsledkem pak jsou stávky, kdy ani sami stávkující nechápou smysl. Vláda je bezradná před kompaktním byrokratickým kolosem.

Zcela aktuálně je to vidět na blamáži s korespondenčním hlasováním. I to je příklad kompromisní reformičky. Finální podoba návrhu pravděpodobně vznikla po střetu s úředníky. Dovedu si představit, jaké zděšení nastalo v komunitě zaměstnanců našich zahraničních úřadů, když se dozvěděli, že by měli zprocesovat v ideálním případě šest set tisíc registrací, voličských průkazů, distribuce lístků a sčítání hlasů. Výsledkem je bastard, který nyní dýmá coby horký brambor a jde z jedné ruky do druhé. Snad se dozvíme, co s ním. Jedno je jisté už teď, šest set tisíc Čechů a Češek úředníci obstarávat nebudou.

Markéta Pekarová Adamová si před časem vykoledovala nevůli výrokem, že stát tu není od toho, aby pomáhal. Měla však pravdu. Stát má umožňovat a usnadňovat, rozhodně ale nesmí brzdit. Každý zbytečný předpis, každé razítko navíc, každý formulář je pro někoho zdroj obživy. Tam je třeba napřít pozornost. Jak dlouho už vláda třeba ví, že byrokratický předpis brzdí dovoz potravin z jiných států Evropské unie. Proč ještě nebyl zrušen?

Ať se na něj Vít Rakušan podívá a řekne o něm Fialovi. Třeba to pomůže a něco se s tím udělá.