Život je víc než poslání
Probíhající přehlídku severských filmů Scandi letos zahájil dánský oscarový kandidát málo známý příběh chudého kapitána, který se v roce
1755 jal osidlovat nehostinné dánské vřesoviště. Hlavní roli v novince, která soutěžila na festivalu v Benátkách a získala Evropské filmové ceny za kameru, kostýmy a pro nejlepšího herce, si zahrála dánská hvězda
Bastard je v podstatě western. Jak jste s tím pracovali?
LN
Bastard,
Je to western, odehrává se na hranici civilizace, jezdím tam na koni, na ten žánr nešlo nemyslet. Akorát jde o skutečný příběh. Osidlování jutského vřesoviště tvoří velkou kapitolu dánských dějin, jenže se o ní moc neví. Na rozdíl od příběhu Královské aféry je osud Ludviga Kahlena pro nás nový. Z mnoha důvodů. Jak vidíme i ve filmu, nakonec z vřesoviště odešel a nikdo o něm už neslyšel. A tak se k němu zachovala i historie. Mám pocit, že ti, kdo psali tuhle část dějin, se styděli za to, jak se lidé během osidlování chovali. A rozhodli se radši tuhle kapitolu v kronikách přeskočit.
LN Děláte si při natáčení historických filmů nějaké vlastní rešerše, nebo spoléháte jen na scénář?
Jsem blázen do historie, takže mám spoustu načteno. A pak někdy otravuju. Třeba režisérovi Nikolaji Arcelovi jsem při natáčení Bastarda říkal, že sice vím, že to ve filmu potřebujeme, ale že až do 80. let 19. století se nikdo nelíbal. Japonci s tím dokonce začali až po druhé světové válce, předtím jim to připadalo nechutné. Polibky se do historie vetřely až později s poezií a romány. Ale chápu, že v dobovém filmu musí být city, které jsou nám blízké. Takže tohle toleruju. Ovšem nechci, abychom do příběhu z 18. století přenášeli celou morálku z roku 2023. Jako třeba že moje postava neuhodí dítě, protože to je přece slušný člověk. Tehdy mlátili děti všichni, i ženy. A musíme být té době aspoň trochu věrní.
Film se u nás jmenuje Bastard, ale v dánštině je v názvu množné číslo. Proč?
LN
Všichni jsou bastardi, nejen moje postava. Tak to tehdy chodilo, jen velmi málo lidí pocházelo z oficiálních svazků. V Kodani dokonce stojí dům, kde bydlely nemanželské děti krále Kristiána IV. Říkalo se jim „zlatí lvi“. Dnes v tom paláci sídlí francouzské velvyslanectví.
Velká část filmu se natáčela v Česku. Jezdíte k nám rád?
LN
Ano, byl jsem u vás mnohokrát. My Dánové jsme za Českou republiku moc vděční. Pořád u vás najdeme řadu věcí, které u nás byly třeba až do druhé světové války, ale teď už nejsou. Třeba zámky už jsou u nás „vylepšené“spoustou moderních blbostí, u vás je máte v původní podobě. Navíc české štáby jsou nesmírně profesionální, protože velkorozpočtové filmy se u vás točí už přes dvacet let.
LN Bastard se sice odehrává stejně jako vaše předchozí spolupráce s Nikolajem Arcelem Královská aféra v druhé polovině 18. století, váš hrdina Ludvig Kahlen ale připomíná jinou vaši postavu. Michaela Kohlhaase, německého obchodníka s koňmi, kterého o dvě století dřív jeho boj s mocnými vedl až k povstání. Souhlasíte?
Naprosto. Téma těch filmů je naprosto stejné. Ovšem mezi hlavními hrdiny najdete velký rozdíl. Ludvig si uvědomí dřív, než bude pozdě, že život je víc než jeho poslání. Zatímco Kohlhaasovi to dojde tak vteřinu předtím, než mu useknou hlavu. Pro Ludviga ještě existuje naděje.
Ludvig je poháněný zásadou, že má právo osídlit vřesoviště. Jeho protivník, šlechtic Schinkel, je poháněný strachem, že přijde o své postavení. Svým způsobem jsou obě postavy sebedestruktivní.
LN
Přesně tak. Jde o dvě strany téže mince. Kdyby se Schinkel jednou vydal doprava místo doleva, neměli bychom žádné drama ani film. To samé platí u Kahlena. Schinkel je velmi zajímavá postava, a to i díky Simonovi Bennebjergovi. V jeho interpretaci je Schinkel jako kluk, který vlastní všechny hračky, a i když si s ním ostatní hrají, on ví, že ho nemají rádi. Takže je neustále osamělý. Proto udělá něco strašlivě zlého. Dojde mu, že páchá zlo a nelíbí se mu to. Ale už to nedokáže zastavit. To je brilantní tah od herce, jehož kariéra se díky Bastardovi může parádně rozjet.
LN Kde leží hranice mezi odhodláním a posedlostí? Ocitl jste se na ní někdy?
Závazek byste měli držet do konce, ale ne tak moc, aby vás zaslepil. Ta hranice je ale tenká a občas vám někdo musí poklepat na rameno, abyste se probrali. Odhodlání navíc musíte věnovat projektu, ne své kariéře. Pokud budete mít jako Kahlen na mysli jen svůj osobní cíl, všechno a všechny ostatní budete brát jako odrazové můstky, na kterých nezáleží. Pokud však tyhle odrazové můstky naopak učiníte těmi nejdůležitějšími věcmi ve svém životě, nakonec se vám cíl objeví sám. Takhle si představuju i svou kariéru.
LN Řešil jste během ní dilema, jestli radši točit nějaký hollywoodský biják, nebo víc pracovat doma, kde máte rodinu?
Ano, ale často ji můžu vzít i na natáčení do zahraničí a užít si to s nimi. Každý řeší balanc mezi rodinou a prací, chcete být s dětmi, ale taky se musíte uživit. Filmy si ovšem vybírám podle toho, jestli se mi líbí. Ne proto, jestli mi můžou pomoct v kariéře. To je špatně a nikdy to nevyjde.
Bastard měl premiéru na velkém festivalu, takže hned večer po premiéře na něj vyšla řada recenzí. Kontroloval jste je?
LN
Ani jsem nemusel, protože než jsme vylezli z aut, co nás vezla z premiéry, režisér a ostatní ze štábu už četli ohlasy na svých telefonech. Snažil jsem se je uklidnit, ať si hlavně pamatují, jak byli na premiéře lidé šťastní a jak je film dojal. Proto totiž filmy točíme především.
S Nikolajem Arcelem jste už natočil úspěšnou Královskou aféru z roku 2012. Byla druhá spolupráce snazší?
LN
Ano. Ne že by to minule bylo nepříjemné, ale několik dní nám trvalo, než jsme našli společný jazyk a přišli na to, jak spolu pracovat. Tohle tentokrát odpadlo. Pomáhal jsem mu najít další herce a i to bylo snadné, na každém jsme se shodli. Respektive ne že bych já ostatní vybíral. To bych ani nechtěl, a kdybych měl rozhodovat o něčím obsazení, nebyl by mezi námi pak na place zdravý vztah. Ale Nikolaj se mě ptal na názor a já ho podporoval v jeho rozhodnutích. A pracoval jsem s ním na castinzích, aby viděl, jestli mezi námi funguje chemie. Dobrý příklad je právě Simon Bennebjerg. Je v téhle branži poměrně mladý, mohl by se přede mnou cítit trochu pokorně, ale v tomhle filmu musel ovládat scénu. A na castingu nám to taky ukázal, svou postavu si hned osvojil. S Nikolajem jsme se na sebe jen podívali a bylo jasno.
Arcel uvedl, že Bastarda ovlivnila jeho nová zkušenost s otcovstvím. Poznal jste na něm nějakou změnu?
LN
Určitě. Když něco hrozně moc chcete, moc na to taky tlačíte. To ostatně platí i pro mou postavu
v Bastardovi. Někdy je cesta k cíli snazší, když trochu povolíte. A děti tohle udělají za vás. Najednou máte v životě něco mnohem důležitějšího než cokoli jiného. A díky nim se vlastně můžete lépe soustředit na další oblasti. Myslím, že právě tohle si Nikolaj uvědomil, když si pořídil děti.
Máte podobnou zkušenost?
LN
Když se mi narodily děti, uvědomil jsem si úplně to samé. Uvolnil jsem se a najednou mi šlo herectví mnohem líp, což bylo zajímavé. Když trávíte dny studiem herectví s dalšími blázny, kteří jsou frustrovaní z toho, jak se snaží přijít na kloub své profesi, můžete se propadnout do určité sebedůležitosti. Díky dětem jsem trochu vycouval a začal k herectví přistupovat méně agresivně. Často pak z toho vzejde něco dobrého.
Mám pocit, že na váš výkon snad nevyšla žádná negativní recenze, a to ani ve filmech, které jinak kritici strhali.
LN
No jo, ale s kritikou se to má tak: Stačí jedna špatná mezi dvaceti dobrými a právě tu špatnou si budete pamatovat.
LN Jste si vědom něčeho, co považujete za svou hereckou slabinu?
Podle mě je vaše Achillova pata vaší nejsilnější stránkou i nejslabším místem. Já jsem, ne nepodobně Ludvigovi z Bastarda, v určitých věcech velmi tvrdohlavý. Třeba když jsem přesvědčen, že se vydáváme na place špatným směrem, budu trvat na tom, že musíme jít jinam a nesloužit davu, ale postavě. Často mám pravdu, ale někdy se taky mýlím. Někdy v té tvrdohlavosti můžu být trochu zaslepený.
Když jako herec vytváříte nějakou scénu, která se pak stane oblíbenou, jako třeba váš tanec na konci filmu Chlast, jste si toho vědom?
LN
Sebevědomí herců je dost pošahané. Častokrát si po nějaké klapce řekneme: Tak to bylo něco. A nikdo jiný si to pak nemyslí. A naopak. Co se týče toho tance v Chlastu – byl jsem rozhodně proti. Každý den jsem se s režisérem Thomasem Vinterbergem hádal: Proč to tam je? Vždyť to je realistický film. Kdo by v něm sakra tančil? Až mi řekl: Hele, snažil jsem se ti to vysvětlit sto padesáti způsoby, tak už sklapni a udělej
to. A měl pravdu. Když jsem ten film pak viděl, nechápal jsem, proč jsem tu scénu nechtěl točit.
LN V mládí jste tančil. Ovlivnilo to vaši hereckou práci?
Nevím. Obvykle říkám, že pro akční scény není taneční průprava nutná. Víc se mi hodí moje gymnastická minulost. Byl jsem takový malý gymnasta, docela dobrý, ale ne dost. Dělal jsem ji spolu s dalším hercem z Chlastu Larsem Ranthem a pohybovali jsme se těsně pod elitou. Takže jsme měli spoustu času běhat a vyvádět šílenosti. V podstatě jsme byli mistři světa v kaskadérských kouscích. To se mi dnes hodí. Dokážu se orientovat v prostoru. U tance jsem se naučil, že kdykoliv mě nebavil, začal jsem si představovat něco zajímavého. To mám rád i u filmu. Jako když se díváte na grotesky s Busterem Keatonem a i beze slov dokážete z jeho výrazu hodně vyčíst. Rád se dívám na herce a zkoumám, jak co dělají.
Máte nějaké ambice posunout se i za kameru? Třeba směrem ke scenáristice?
LN
Ne. Samozřejmě u každého filmu, který jsem natočil, se považuju tak trochu za scenáristu. Přesněji řečeno scénář jsem nikdy nenapsal, ale filmaři mě zvou, abych si přečetl jejich práci. Vždycky se jich zeptám, co tím filmem chtějí říct, a potom jim poradím, kde co vyjasnit. V téhle části procesu můžu pomoct a vážím si toho, že mě přizvou. Ale bych si sedl a sám přišel s nějakým nápadem a textem, na to nemám schopnosti.
Patříte do nejúspěšnější generace dánského filmu, která se prosadila doma i mezinárodně. Nastupují nyní v dánském filmu noví mladí filmaři? Máte k nim blízko?
LN
Když jsem přesvědčen, že se vydáváme na place špatným směrem, budu trvat na tom, že musíme jít jinam a nesloužit davu
Nastupují a mají svou komunitu. Nás by nejradši vykopli. A tak to má být. Musí si vytvořit vlastní svět, najít sami sebe a pak možná zavolají ke spolupráci i nás, protože jim dojde, že třeba nejsme tak špatní. My nebyli jiní. Předchozí generaci jsme nenáviděli, až když jsme trochu vyrostli, otevřeli jsme se a začali spolupracovat s ostatními. Vidím mezi mladými režiséry řadu talentů a určitě bych s nimi rád točil. Ale nezáleží to na mně.