Ministr není ředitelem soudců

Laická veřejnost žije často v bludu, že ministr vnitra je vrchním velitelem všech policistů a hlavně pak, že ministr spravedlnosti je náčelníkem všech soudců.

Tato chiméra vyplula učebnicově na povrch v souvislosti s mírným jihomoravským rozsudkem. Asi i vy jste slyšeli o judikátu brněnského krajského soudu, který snížil trest dřevorubci, jenž údajně roky znásilňoval nezletilou nevlastní dceru. Na rozdíl od milionů svých spoluobčanů neznám předmětný spis, tak se k vlastní věci nebudu vyjadřovat. K čemu se však jako právník pedagog vyjádřit chci a musím, je nevídaná vlna kritiky, která se snesla na ministra spravedlnosti. Stovky lidí mu na sociálních sítích a patrně i v e-mailech na ministerstvo ostře spílaly, jak to, že ve věci nic nedělá a rozsudek nezmění.

Proč prý již zainteresované soudce neodvolal? Již se dokonce rozvíjejí i perfidní teze, že ministr Pavel Blažek je také z Brna, tak drží v křeslech své jihomoravské justiční kamarády. A samozřejmě by měl „ODStoupit“i neoblíbený ministr. On za vše může a jen se vymlouvá.

Paradoxně, když se na sociálních sítích někdo soudnější, nebo dokonce s právnickým vzděláním snaží vysvětlit, že opravdu nežijeme v Rusku či Severní Koreji, kde ministr může úkolovat a odvolávat soudce, je mu vyčítáno, že se zastává sexuálního násilí na ženách, když se „zastává“ministra spravedlnosti. Sancta simplicitas!

Vysvětlovat, ne se zavírat ve slonovinové věži

K věci. Za velice trefné pokládám Blažkova slova, že odvaha a opravdová nezávislost se neprokazují tím, že se s podporou médií pohodlně a populárně „bojuje“s výkonnou či zákonodárnou mocí. Ale hájením principů, soudcovského stavu či vysvětlováním rozhodnutí v časech, kdy to komfortní není. Soudci riskují, že u většiny národa vznikne dojem, že starost o právní stát projevují hlavně tehdy, jedná-li se o výši jejich platů. A to si nezaslouží.

Mám za to, že údajně kontroverzní rozsudky by veřejnosti měli primárně vysvětlovat sami soudci a soudkyně (nezapomínejme, že nadpoloviční část soudců v ČR tvoří ženy). Rozsudek je vždy podle ústavy veřejný. Laická kontrola nezávislosti soudů je jedním z prvků demokratického právního státu, ostatně i kvůli tomu existují u závažnějších případů laičtí přísedící, kteří mohou v tříčlenném senátu dokonce profesionálního soudce přehlasovat. Avšak mají tam i jinou úlohu. Odpradávna se na právnických fakultách učí, že tak jak by měl být profesionální soudce schopen lidsky srozumitelně vysvětlit svým laickým přísedícím, proč se rozhodlo tak či onak, tak by rovněž měl být věcně schopen vysvětlit i veřejnosti, proč se rozhodlo nějakým způsobem. Samozřejmě nyní nepíšeme o složitých právních nuancích, o kterých se píšou diplomové práce, ale o základech, které pochopí každý. V tomto případě proč byl zmíněnému dřevorubci zmírněn trest, to za soudce sebelepší ministr spravedlnosti z podstaty věci udělat nemůže.

Ve veřejné debatě mne u tohoto případu negativně zaujala ještě jedna věc. Kdy se část veřejnosti, ale i „aktivistů a aktivistek“, nevybíravě pustila do znalce, který v tomto případě vystupoval.

Znalec je více než soudce?

Opakuji: neznám spis, tak si v žádném případě nedovolím hodnotit kvalitu jeho práce, koneckonců na rychlopalné soudy jsou zde jiní, někteří dokonce sedí i v poslaneckých lavicích. Avšak snaha házet hlavní odpovědnost na znalce místo na soudce je opravdu nešťastná. Nechci sklouzávat k laciným argumentům, že odměna znalce je v porovnání s platem soudce žalostná, ostatně o podfinancování znalců v české kotlině byly též popsány kilogramy papíru. Odpovědnost nese vždy soudce, ne znalec. Pokud s jeho prací není soud spokojen, může si vyžádat jiný posudek od jiného znalce. Naopak znalec neschopného soudce přirozeně nemůže nechat vystřídat.

Musíme plně respektovat nezávislost soudní moci. Nicméně soudci a soudkyně musejí být připraveni svá rozhodnutí relevantně obhájit ve veřejné diskusi. To opravdu nejsou soukromí rozhodci placení z poplatků stran sporu, ale jsou to námi všemi placení soudci jako součást veřejné moci.