Více přemýšlení, méně vzorečků
Ředitel základní školy v Krnově Karel Handlíř mluví o hledání cest k efektivnímu vzdělávání i plánovaném snížení PHmax
Jak si Karel Handlíř, ředitel ZŠ Janáčkovo náměstí v moravskoslezském Krnově, představuje ideální školu? Jako prostředí, které mají žáci, učitelé i rodiče rádi a kde se všichni učí, jak nejlépe dovedou. Jméno si jeho škola získala zejména pro svůj progresivní přístup ke vzdělávání a inkluzivní výuku. Důraz zde kladou na individuální přístup k potřebám dětí, jejich smysluplný rozvoj na různých úrovních, konstruktivistické metody i moderní IT technologie. Rodiče mohou pravidelně navštívit otevřené hodiny nebo si v roli žáků vyzkoušet sobotní školu.
LN Jaké jsou pilíře vašeho přístupu ke vzdělávání?
Přemýšlíme o vzdělávacím procesu a možnostech, jak jej zlepšit – to je pro nás charakteristické. Nezůstáváme u toho, co jsme dělali vždycky, ale hledáme nové cesty. K těm patří i větší důraz na konstruktivismus, který promítáme nejen do matematiky, ale i ostatních předmětů – znamená to, že používáme metody, které stimulují žáka, aby své znalosti získával aktivně, a nikoli pasivně. Od toho se odvíjí všechny změny, které ve škole probíhají. Rovněž se snažíme myslet na všechny děti, které máme. Žáci s nižší mentální schopností stejně jako ti nadaní potřebují určitou pomoc. Inkluzi považuji za součást dobrého vyučování.
Také se pokoušíme jít s dobou. Do výuky zapojujeme IT technologie, téměř ve všech třídách na druhém stupni máme iPady. Ve výuce informatiky pracujeme s roboty a algoritmizací. IT dovednosti se snažíme zahrnovat do výuky všech předmětů. A v neposlední řadě se staráme o klima ve škole. Aby se děti mohly učit, musejí se cítit dobře a bezpečně. To platí i pro učitele.
V reakci na válku na Ukrajině jste implementovali program na pomoc ukrajinským dětem a loni jste odstartovali pilot na podporu nadaných dětí. Jak se tyto projekty vyvíjejí?
LN
Momentálně máme 17 ukrajinských dětí, v prosinci nám přibyly dvě nové. V rámci škol pověřených výukou cizinců čerpáme podporu na skupinu, která má každý den hodinu češtiny. Využíváme také ukrajinskou asistentku, která se částečně podílí i na doučování.
Děti už se ve škole domluví, ale na složitější učivo jim chybí slovní zásoba. Jako škola jsme si rychle zvykli na jejich přítomnost a někdy trochu zapomínáme, že potřebují svůj čas, aby jazyk vstřebaly.
V programu zaměřeném na talentované děti jsme spustili pilot v 1. a 2. třídách. Tady pořád hledáme cestu. Děti mají dvakrát až čtyřikrát týdně v rámci ročníku nebo dvou společné akcelerační hodiny, kde plní kognitivně náročnější úkoly, ale hlavně spolu komunikují. Mohou v nich mluvit jazykem svého kmene, to jim pomáhá. Stále ale řešíme, jak vést jejich výuku smysluplně. Aby měly vygradované úlohy a i ve společných hodinách pracovaly naplno. Překvapilo nás, kolik nadaných dětí je. Když v rámci pilotu probíhalo testování, čekali jsme tři, čtyři děti v ročníku, ale první rok jich vyšlo dvanáct a druhý devět. To jsou vysoká čísla. Díváme-li se zpětně, podobně tomu bylo i v ročnících, které jsme netestovali, jenom jsme o těch dětech nevěděli. Teď už je máme nasvětlené od první třídy a můžeme jim pomoct. Musíme si ale dávat pozor, abychom jejich nadání nevyzdvihovali, protože v heterogenním kolektivu musejí děti zůstat pokud možno rovnocenné.
LN Nejsou si svého nadání vědomé, když odcházejí do akceleračních hodin?
Nebudu zastírat, že si to mohou uvědomovat, ale my je k tomu nevedeme. Podobně jako nadaní žáci i děti se vzdělávacími obtížemi mají své akcelerační hodiny. I ony pracují se speciálním pedagogem mimo svou třídu. Různé skupiny ze tříd běžně odcházejí. Není to výsada jen nadaných dětí.
LN Na čem práce s nadanými dětmi stojí?
Snažíme se jim nabídnout prostor, aby při úlohách mohly přemýšlet, bavit se o tom, co se učí, a zapojit dovednosti, které třeba ostatní děti nemají. Chceme, aby je učení bavilo. Velký problém u nadaných dětí je, že se začnou záhy nudit a můžou se potom projevovat jako problémové. Na druhém stupni pak například sklouznou ke trojkám i horším známkám. Jejich potenciál zůstává nevyužitý. My chceme, aby pro ně výuka byla obohacující, aby se v hodinách nasytily a neměly důvod bojkotovat své další vzdělávání. Snažíme se, aby byly spokojenější a měly chuť se dál učit. Záleží ovšem, jestli se nám to povede.
Ten nejtěžší úkol nás čeká na druhém stupni.
Jak vypadá složení vaší modelové třídy?
LN
Naším cílem je rovnoměrné rozdělení a co nejvíce heterogenní kolektiv. V každé třídě máme maximálně tři romské děti, tři ukrajinské a tři talentované. U dětí s poruchami učení se to nedá vždy odhadnout a někdy jejich počet vyskočí výš, třeba až k šesti žákům. Z toho vychází, že téměř polovina třídy potřebuje nějakou podporu.
LN Co je pro vás ve snaze o inkluzi těchto skupin nejtěžší?
Největší výzvu pro nás představuje naše snaha o konstruktivismus a individualizaci. Jako učitelé jsme se už hodně posunuli, ale pořád máme tendenci vnímat třídu jako jeden celek. Musíme se naučit nahlížet na ni jako na diferencovanou skupinu, která potřebuje přístup reflektující kognitivní náročnost a nabízí gradující úlohy. To je náročné a potřebujeme k tomu podporu. Například Hejného metoda výuky matematiky všechny tyto věci spojuje. Umožňuje diferenciaci i gradované úlohy. Můžu dětem zadat úkol, který se zabývá stejným tématem, ale každému dát jinou obtížnost. Všichni pracují na stejném cíli, ale každý ho má jinak kognitivně náročný. To je velmi důležité se naučit a Hejného metodu vnímám jako úžasný prostor, který to umožňuje.
Zvládnou tak matematiku na úrovni srovnatelné s klasickou výukou i slabší žáci?
LN
Pokud učitel výuku správně uchopí, tak ano. Hejného metoda je postavena na gradacích, a pokud ji učitel nedělá jen formálně, uspokojí žáka na každé úrovni.
Poskytuje mu výživu, aby se posouval dál. Nabízí mnoho nástrojů a nějaký z nich bude dítě schopno uchopit. K cíli se může dostat několika cestami a zvolit si tu svou. V klasické výuce dostanou děti jeden nástroj, který buď zvládnou, nebo ne. Dalším stěžejním bodem této metody je vrstevnické sdílení. Děti se dopředu posouvají navzájem. Je to dlouhý proces, ale pomáhá nám i v ostatních předmětech. Děti jsou komunikativnější, nebojí se chyb a umí s nimi pracovat.
V souvislosti s Hejného metodou se často objevuje výhrada, že děti počítají pomaleji, že neumí klasickou násobilku tak rychle jako děti z klasických škol. My si to uvědomujeme. Na jedné straně přemýšlíme, jestli je v dnešní době technologií rychlost násobení tak důležitá, na straně druhé musíme zohledňovat požadavky rodičů. Zařazujeme proto, byť ne úplně rádi, také cvičení zaměřená na numeriku a rychlost. Naší snahou ale není děti drtit. Nechceme, aby ve škole psaly vzorečky, ale hlavně aby přemýšlely, což prostředí Hejného metody umožňuje. Mnohokrát jsem zažil, že ze sebe dítě vysype, kolik je 3×3, ale když dostane reálný příklad, kde to může využít, nenapadne ho to. My se snažíme, aby rozuměly procesu, který se za příkladem odehrává. I když potom zapomenou, že 3×3 je 9, odvodí si to. Rychlost je jen otázka opakování.
LN Dá se tato metoda přenést i do jiných předmětů?
Konstruktivismus, vrstevnické učení nebo práci s chybou aplikujeme i v ostatních předmětech. Některé kolegyně říkají, že už jinak vést výuku ani neumí. Samy děti už kolikrát čekají spíše otázky než naservírované učivo.
Umějí si také dát doporučení i ocenění. Zřetelně vnímáme jejich posun v sociální rovině a myslím si, že nám to ve škole hodně pomáhá.
LN Jaký ohlas máte od rodičů? Často narážejí na to, že nejsou schopni dětem pomoct.
My jsme vyrůstali v prostředí, kde nám to, co jsme nevěděli, vždycky někdo vysvětlil. Například právě rodič. Hejného metoda je postavená tak, že v momentě, kdy chce rodič dítěti pomoct, musí se ho začít ptát. A to je krásné. Rodič říká, já tomu nerozumím, Pepíčku, vysvětli mi to. A dokud mu to Pepíček nevysvětlí tak, aby to pochopil, může si být jistý, že problému nerozumí ani on sám. A tím zvyšuje potřebu dítěte se učit. I v tomto ohledu je Hejného metoda velmi přínosná. Nejen učitel, ale i rodič musí změnit pohled. Svým zájmem dítěti pomůže mnohem efektivněji, než kdyby mu jen vysvětlil, jak vynásobit závorku… My jako škola rodiče rádi vidíme a máme snahu se s nimi o tom bavit. Pořádáme pro ně různé akce jako otevřené hodiny nebo sobotní školu.
Co se děje v sobotní škole?
LN
Rodiče si hrají na děti. Přijdou spolu s nimi do školy a podle rozvrhu absolvují hodiny. Musejí v nich pracovat a také diskutovat. Zažijí si to, co děti, a poté mají prostor s učitelem své zážitky reflektovat. Často nám říkají, že přemýšlení svých dětí nikdy nerozuměli a že jim došlo, jak moc se liší od jejich. Někteří rodiče měli proti našemu systému výuky výhrady, ale šli do toho, zúčastnili se našich hodin a za celou dobu jsem se nesetkal s jediným rodičem, který by se po jejich absolvování stavěl proti. S obrovským „wow efektem” většinou říkají, že je překvapilo, jak náročné takové učení pro děti je, jakým způsobem je nutí přemýšlet a kolik věcí do života jim dává, které oni ve škole třeba vůbec nedostali.
Váš přístup k výuce musí v praxi znamenat množství speciálních pedagogů a asistentů. Neohrozí ho plánovaná reforma a snížení tzv. PHmax, tedy maximálního týdenního počtu vyučovacích hodin financovaného státem?
LN
Máme strach, že ano. My jsme se připravili na dlouho avizované omezení asistentů. Ačkoliv nám velmi pomáhají, nejsou řešením inkluzivního systému. Jejich kvalifikace je relativně nízká, pracují ale s dětmi, které potřebují nejodbornější a nejkvalifikovanější péči.
Tady vzniká problém, protože tuto práci by měl z větší části dělat speciální pedagog. Už loni jsme proto na plánované omezení reagovali náběrem speciálních pedagogů. Využili jsme na to podpůrná opatření, ale také PHmax, tedy rozšíření hodin v rámci tandemové výuky. Do hodin tak dostáváme speciální pedagogy a další učitele, kteří dětem přímo ve výuce pomáhají s překonáním jejich obtíží a zvládnutím alespoň základů. Chtěli jsme se více zaměřit na mapování a tvorbu strategie učení, nejen na dopomoc jako v případě asistentů.
Tady by nám chystaná změna udělala čáru přes rozpočet. S omezením PHmaxu nebudeme mít tyto hodiny z čeho zaplatit a stát nám bohužel adekvátní prostor pro speciální pedagogy nedá. Ani na úplné minimum jednoho pedagoga na devět tříd se zamýšlenou státní podporou v roce 2025 nedosáhneme. Umožnil by nám to právě PHmax. Pokud o něj přijdeme, budeme vyšachovaní. Jsem nazlobený. Kroky ve školství jsou nekoordinované, nepředvídatelné a nekoncepční. Nereflektují názory odborníků. Tímto způsobem se není možné vyvíjet. Záběh systému trvá rok až dva. Je frustrující s něčím začít a potom zjistit, že to bylo k ničemu.
LN Máte plán jak situaci řešit, pokud nastane?
Snažíme se myslet na všechny děti, které máme. Žáci s nižší mentální schopností stejně jako ti nadaní potřebují určitou pomoc.
Samy děti u nás ve škole už kolikrát čekají spíše otázky než naservírované učivo. Umějí si také dát doporučení i ocenění...
Upřímně nevím, co bychom dělali. Pořád doufám, že se to nestane. Podmínky ve školství by se neměly neustále měnit. A když, tak na základě důkladné analýzy, která ukáže, že povedou ke zlepšení. Tady je evidentní snaha pouze ušetřit, která k ničemu dobrému nepovede. Ve školství je i s evropskými projekty peněz dost, nejsou však smysluplně využity. Šetřit se určitě dá, ale jinak.